Jednou jsem v Americe potkal zajímavého starého pána. Vrásčitá tvář, červený vlněný svetr, co by mohl vyprávět, rozcuchané vlasy a malé přimhouřené oči naznačující, že tenhle člověk tráví víc času na vzduchu než uvnitř. Seděli jsme u jednoho stolu a popíjeli řídkou americkou kávu. Dali jsme se do řeči.

„Strávil jsem 5000 dní na moři,“ řekl mi. „Úplně sám, takže ani nejsem moc zvyklý vykládat. A když nejsem na moři, chodíme se ženou na pěší výlety po Asii. Žádná cestovka, žádné agentury, vezmeme batohy, koupíme letenky a jedeme.“

Zajímalo mě, jestli při takových výletech nemá strach. „Kamaráde, táhne mi na sedmdesát a víš, co jsem zjistil? Risk, to je život. Tohle žití ve městech, v bezpečí, před televizí, to je jen přežívání. Ty dny, kdy jsem byl sám na moři a nevěděl, co bude, to byl život.“ Jeho slova se mi nadlouho zavrtala do hlavy.

Jen skutečný zážitek rozvíjí mysl

Ta slova se mi před nedávnem opět mimovolně vynořila v mysli, když jsem poslouchal rádio. Na stanici českého rozhlasu Rádio Vltava vyprávěl v pořadu Osudy známý geolog, klimatolog a esejista Václav Cílek o vlastním životě, o svém mládí.

Jeho život, ať už v hornické škole nebo v postkoloniální Africe, kde pracoval jeho otec, také geolog, byl zajímavý, ale i velmi nebezpečný. Několikrát se dostal do ohrožení života, často prožíval dramatické situace.

Zdá se však, že na tyto situace vzpomíná spíše nostalgicky, tak jako člověk zpětně rád vypráví o tom, jak zabloudil v lese. A právě nebezpečí bylo to, co mě na jeho vyprávění zaujalo.

„Vždycky, když je člověk ohroženej, tak to jakoby zbystří vaše smysly. To co v civilizaci ztrácíme nejvíc, jsou instinkty, normální přirozený bežný chování,“ uvažoval Cílek.

To, proč se mi tito dva páni v hlavě spojili, je důraz na skutečný zážitek. K tomuhle zážitku můžeme dospět, když vykročíme z vlastních hradeb, jen co se vystavíme riziku selhání nebo zranění ve skutečném světě. Riziko, nebezpečí, možnost zranění, ztráty, to jsou základní rozměry skutečného zážitku.

„Prostřednictvím těchto nebezpečných situací se vlastně člověk udržuje v určité kondici, zejména duševní,“ myslí si Václav Cílek.

Zapomínat žít se nevyplácí

Většinou je těžší něco udělat než neudělat nic. Vyžaduje to víc energie a odvahy. Je těžší tvořit a snažit se než trávit čas pasivně, třeba u televize. Je těžší jít do vztahu než před ním couvnout v obavě z neúspěchu.

Sám na sobě pozoruji, že s přibývající zodpovědností v životě stále častěji volím jistotu, vyhýbám se nejistotě. Bezpečí je v našem světě velká hodnota, o kterou se bojíme. Snažíme se chránit si své těžko vydobyté pozice – práci, byt, rodinu, sociální status.

Ano, je to opodstatněná a pochopitelná volba, ale nese s sebou jisté daně. Například postupné ochabování duševní kondice, o které mluvil Václav Cílek. Ztrácení schopnosti procítit, autenticky vnímat – a pak také správně a přirozeně reagovat.

„Příliš snít a zapomínat žít se nevyplácí,“ radil profesor Brumbál Harrymu Potterovi. Život sám o sobě je hezčí, komplikovanější, bohatší než jakákoliv teorie, vědomosti, abstrakce. Než věci, televizní pořady, umělecká díla nebo slova. A stejně je to se zkušenostmi, které nám skutečný život může nabídnout. Tyto zážitky jsou prostředkem změny, osobního vývoje.

Aby člověk rostl a nepřejedl se vlastním bezpečím, je důležité, aby občas vyšel ven z teplého chráněného úkrytu, odvážil se investovat vlastní psychické síly, vystavil se riziku a nejistotě. Aby pobyl ve skutečném světě, bez ohledu na to, zda to dopadne dobře, nebo ne.

Tyto investice mohou mít různé podoby. Pro mě je nejlepším důkazem této filozofie malá dcerka, která mi právě se šibalským úsměvem zavírá laptop.

Čím jste naposledy ze svého bezpečného světa vybočili vy a co vám to dalo?