Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Proč změny tak bolí?

Co se mozek jednou naučí, už se nikdy neodnaučí. Zkoušeli jste někdy změnit návyky vašeho partnera?

Lenka Nováková

Lenka Nováková

13. 1. 2011

Mozek je pěkný šetřílek. V okamžiku, kdy se na nově naučený vzorec chování nesoustředíme, nám lstivě podstrkuje již osvědčené pochody uložené v gangliích.

Mezi našimi přáteli není žádným tajemstvím, že v Novákovic rodině se vaří. Taky se ví, že vaříme všichni a že vaříme každý večer. Pečlivě se střídáme jeden po druhém.

Méně už se ví, že dobrovolná služba zahrnuje také uklízení a mytí nádobí. Automatická myčka na všechno nestačí a pánvím ani nesvědčí, takže se domývají ručně a suší se utěrkou jako zastara. To dá každému rozum, že vlhká utěrka se musí nechat uschnout. Jinak zatuchne!

Ideální je přehodit ji přes nějaký bazmek nebo, méně esteticky, ale zato velmi efektivně, ji nechat usušit na topení. To, co dá rozum, ovšem vůbec nemusí souviset s rozumností návyků při provádění rutinních činností, obzvláště pocházejí-li z dětství.

S jedním nerozumným návykem mého manžela jsem bojovala prvních deset let našeho manželství a týkal se právě utěrky. Sušení utěrek ho nezajímalo. Zakopaný pes ležel v „lenosti“ jeho paměti.

Vědomá (pracovní) paměť je energeticky velmi náročná a v každém okamžiku je schopna udržet jen omezené množství informací.

Snadno se totiž unaví, a proto rutinu ponechává bazálním gangliím, kam si mozek ukládá standardní operační postup (SOP) pro stále se opakující činnosti.

Třeba klíče na háček a taška pod věšák funguje dobře i bez vědomé mysli, a tak se mozek může věnovat třeba detailnímu zkoumání celebrit. Přesto ráno budou klíče na věšáku a pod nimi taška.

Chci změnit manžela, má to ale háček

U rodičů mého manžela utěrka visela na háčku. Babička byla doma, neustále ji vířila na zdravém povětří a na háček ji věšela suchou.

Manželovi se vryla do bazálních ganglií jen základní informace. Celé dětství ho provázelo, že utěrka patří na háček. Pokud na háčku není, pozor, SOP hlásí, že je něco špatně!

V okamžiku, kdy se mozek setká s něčím novým, srovnává novou informaci s tou původní a pokud se neshodují, vnímá to jako chybu. Souhlasí znamená klid a bezpečí. Nesouhlasí vnímá mozek jako nebezpečí a vyhlašuje alarm!

Chybovými signály vnímaného ohrožení se aktivuje část mozku, která je spojena s okruhy strachu. Nutí nás, abychom se chovali impulsivně a co nejrychleji si zachránili život. Utěrka vždycky patřila na háček. Pokud tam není, pozor, hrozí nebezpečí.

Možnosti řešení jsou dvě: zapojit pracovní paměť, nastartovat přemýšlení a říci si: Jaké ohrožení, vždyť je to jen utěrka! Nebo dál pracovní paměť zaměstnávat geniálními myšlenkami a rutinně „chybu“ napravit.

Geniálních myšlenek se těžko zříká, takže v praxi to u nás vypadalo tak, že manžel nejen, že věšel mokré utěrky na háček, ale dokonce, jakmile našel utěrku položenou někde jinde, impulzivně ji převěšoval, aby tak „zachránil naši rodinu před nebezpečím“.

Pomohlo až to, že jsem odstranila háčky a nalíčila vodorovný klandřík. Trochu zaměstnal pracovní paměť a akceptoval jej jako docela dobré náhradní řešení. Konečně jsem měla utěrky volně přehozené, docela pěkně schly a považovala jsem problém za vyřešený.

Změny jsou energeticky náročné

To jsem ale ještě nevěděla, jak těžké je pro mozek akceptovat či ideálně si přivlastnit jakoukoliv změnu či novotu. Co se mozek jednou naučí, už se nikdy neodnaučí. Jen těžko se můžeme odnaučit bruslit, jezdit na kole nebo řídit auto.

Můžeme se jedině naučit něco nového a do bazálních ganglií novou dovednost častým opakováním zapsat tak silně, že při výběru možností „naskočí“ jako první. Ovšem chceme-li nahradit zakořeněný návyk, musíme na změnu vědomě myslet, musíme se na ni soustředit, což je pro nás často nepříjemné až dokonce bolestivé a také pěkně energeticky náročné.

Mozek je pěkný šetřílek. V okamžiku, kdy se tolik nesoustředíme, nám lstivě podstrkuje již osvědčené pochody uložené v gangliích a radostně si šetří energii pro návrat génia.

Na věčné časy – a těžko jinak

Hodně jsem šetrnost mozku podcenila. Následující pointa tohoto příběhu mě přesvědčila, že těžko někoho nutit ke změně, kterou on sám nechce nebo nepotřebuje, protože si v pracovní paměti laská něco úplně jiného, než „moje“ utěrky.

Nádobí myjeme i na chatě. Tam střídání u plotny neplatí, na zahradě je dost práce pro všechny, a tak se snažím všem podstrojovat sama. Následně taky umývám a suším. Všechno plynulo k úplné spokojenosti. Až jednou…

Po jednom ze setkání s našimi kamarády, bylo jich patnáct, bylo potřeba umýt, usušit a uklidit talíře a skleničky. Kamarádky mi pomohly s utíráním, v oběhu bylo celkem pět pěkně nacucaných utěrek. Manžel slíbil, že se o závěrečný úklid v kuchyni  postará, abych si mohla před odjezdem domů naposledy zkontrolovat zahradu.

Když jsem po týdnu opět vstoupila do chaty, jaké bylo moje překvapení. Na vodorovném klandříku viselo za jeden cípek pečlivě  přikolíčkovaných všech pět utěrek. Bez vzduchu a bez dechu. Příšerně zatuchlé!

Diskuse 0