Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Proces odpuštění

Emoce plynoucí z hýčkaných křivd poškozují naše vztahy i naše zdraví.

Dalibor Špok

Dalibor Špok

19. 9. 2013

Odpuštění často chápeme ve dvou významech. V užším významu jej chápeme jako akt odpuštění, jako vůli nebo snahu odpustit, jako deklarování „odpouštím ti“. V širším významu jej chápeme jako výsledek cesty, který zahrnuje nejen akt odpuštění, ale také zvládnutí souvisejících emocí a obroušení bolesti, se kterou provinění vůči naší osobě často souvisí.

V předchozím článku Proč odpouštět jsme se zamysleli, jak ústřední roli hraje odpuštění v dějinách člověka a jak souvisí se zapomněním a trestem. Položili jsme základy praktické psychologie odpuštění. Dnes se budeme celému procesu věnovat podrobněji a zvláště se zaměříme na emoce, které proces doprovázejí.

Oba významy, o nichž byla řeč výše, dobře popisují dvě místa v procesu odpouštění, který zahrnuje:

  • uvědomění si toho, že nám někdo ublížil, že cítíme provinění, nespravedlnost, zranění nebo jiné negativní emoce vůči druhé osobě
  • uvědomění si širších souvislostí a příčin („proč cítíme zášť“, „proč je to nespravedlivé“) a postupná změna tohoto uvědomění: jak přicházíme na nové souvislosti, vidíme událost z jiných perspektiv
  • uvědomění si nutnosti odpouštět
  • uvědomění mé vůle nebo rozhodnutí odpustit v tomto konkrétním případě
  • akt odpuštění: odpouštím ti
  • zvládání souvisejících emocí (vztek, bolest, zášť, závist…) a jejich postupné obroušení

Odpuštění v užším slova smyslu je naše vnitřní vyjádření postoje a rozhodnutí: „Odpouštím ti. Nechci ti oplácet zlým nebo podobným. Nechci se ti mstít.“ Neznamená to, že popíráme, že nám bylo ublíženo. Odpouštím právě proto, že mi bylo ublíženo.

Průběh odpuštění jistě není lineární proces. Někdy nestačí odpustit jednou, podobně jako nestačí jednou napomenout dítě.

Důležité přitom je, abychom zvolili takový postoj, pro který jsme v daném okamžiku připraveni: abychom si nenalhávali, že odpouštíme, když toho (ještě) nejsme schopni. V tom případě je pravdivější říci „Chci ti odpustit“, „Snažím se ti odpustit“, „Pokouším se ti odpustit“…

Nastíněný průběh odpuštění jistě není lineární proces. Jednotlivé fáze se vracejí, opakují, vzájemně ovlivňují. Někdy nestačí odpustit jednou, podobně jako nestačí jednou napomenout dítě. Často musím odpouštět opakovaně a připomenout si to třeba desetkrát nebo stokrát denně (stejně jako si nestačí jednou v životě říct „tato práce mě těší“, ale často si své důvody musím zopakovat – možná každé ráno).

Často se nám zdá, že se točíme v kruhu a nikam nepostupujeme. Teprve s větším časovým odstupem vidíme, že změny se dějí a že odpuštění je spirálou. Zdánlivě se točíme v kruhu, ve skutečnosti však drobnými opakovanými („stále stejnými“) kroky – vždy takovými, pro které jsme připraveni – postupujeme dále.

Ochota projít bolestí

Odpuštění u skutečných traumat je samozřejmě nejtěžší. V tomto případě nesmíme spěchat. Naše rána se nám nezahojí rychleji, když budeme dvakrát častěji měnit obvaz. Hojení ran vyžaduje čas – a nepřekážet. Musíme se však také snažit postupně a pomalu jít dále, abychom si nehýčkali své rány příliš dlouho. Musíme si uvědomit, že někdy odpustit ještě nejde. I v takovou chvíli si však můžeme říci: až to dokážu, budu se snažit odpustit. Nezhoršujme si svou obtížnou situaci sebeobviňováním, že nedokážeme odpustit a že jsme neschopní a špatní i proto.

Zůstat obětí nespravedlnosti má také své výhody. Je to role pasivní, bezpečná, pohodlná. Mohu být litován. Vyžadovat litování a péči od ostatních.

Odpuštění velkých zranění je vždy dlouhodobý proces, během kterého se budu muset stokrát vrátit a stokrát zdánlivě začínat znova. Souvisí se zvládnutím souvisejících velmi těžkých emocí a s naší ochotou projít bolestí, která se může objevovat ještě i dlouho poté, co skutečně vnitřně odpustíme.

Emoce jsou jako nezvaný soused

Někteří lidé chápou odpuštění jako proces, který nás jako mávnutím kouzelného proutku přenese do pohody – odpustíme, a vše je vyřešeno. Ale tak to není. Odpuštění v úzkém slova smyslu („odpouštím ti“) nesouvisí s našimi emocemi zdaleka tak těsně. „Odpouštím ti“ je naše rozhodnutí, ne zbavení se emocí.

Související emoce (vztek, zášť, nespravedlivost, zklamání) zpracováváme často velmi dlouhodobě. Neodejdou poté, co jednou skutečně odpouštíme. A je to v pořádku. Projít emocemi je obtížné. Zvláště, týkají-li se skutečně velkého zranění. Nejdůležitějším předpokladem je přitom přiměřenost. Nesmíme se jim vyhýbat, ani si je nesmíme hýčkat.

Pokud nesměřujeme naše emoce vůči viníkovi a nepřihušťujeme je, pak se postupně zmenšují.

Nedávno jsem slyšel trefné přirovnání, jak se k těmto emocím postavit: jako k ne příliš oblíbené sousedce. Přijde-li na návštěvu, nemůžeme ji vyhodit. Je to přece jen naše sousedka a musíme pěstovat – ano, sousedské vztahy. Necháme ji sednout si, povídat, ale vše pouštíme jedním uchem ven a děláme si svoje. Po chvíli ji to omrzí. Zjistí, že jí nikdo nedává moc pozornosti, a odejde. Naprosto stejně bychom se měli chovat k negativním emocím.

Je tedy v pořádku, že mám vztek a postupně jím procházím. Může to trvat léta. Bude přicházet ve vlnách a zase odcházet. Přichází vztek, akceptuji jej, ale nezahlcuji se jím, ani jej nesměřuji proti osobě, která ho vyvolala. Nechávám jej trochu na okraji svého zájmu, ale ani jej nevyháním – stejně jako uražená sousedka by se mi totiž mohl pomstít.

Pokud nesměřujeme naše emoce vůči viníkovi a nepřihušťujeme je, pak se postupně zmenšují. Svým emocím dáváme prostor, ale nevítáme je ani jako milovanou princeznu, ani jako hrdinného bojovníka, kterého posíláme do fantazijních bojů se svými viníky. Přijímáme je jako svoji součást – ne příliš chtěnou, ale chápanou a akceptovanou.

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

Postupně tak svou emoci zpracuji. Bolest odezní nebo se zmenší. U některých velmi silných traumat se souvisejících emocí stoprocentně nezbavíme nikdy. Nenamlouvejme si, že jsme všemocní. Avšak můžeme udělat krok k životu, který bude mnohem méně bolestivý. Léčivé je naše uvědomění, trpělivost a nepřihušťování emocí. Odpuštění je přitom zásadní.

Jak trpíme neodpuštěním

Výše uvedené emoce – především pokud je zažíváme dlouhodobě, opakovaně nebo intenzivně – jsou pro nás mimořádně škodlivé. Poškozují zdraví našich vztahů a naše mentální zdraví. Škodí však i našemu zdraví fyzickému: jsou jedním z faktorů vzniku mnoha nemocí, včetně těch nejtěžších: rakoviny, srdečně-cévních onemocnění a mozkových příhod. Opakovaně se varuje před nebezpečím nahromaděného stresu pro lidské zdraví. Zapomíná se ale na to, že jednou z největších příčin stresu jsou právě negativní emoce vyplývající z našich vztahů, z našeho ublížení, z našeho neodpuštění.

Schopnost vyrovnat se s utrpením, zlem a ublížením je pro můj vývoj stejně důležitá jako schopnost prožít všechny pozitivní stránky života.

Je velmi těžké přiznat si, že neumím (nebo že musím) odpustit. Vyžaduje si to totiž změnu pohledu: Nejsem v něm střed světa, malé dítě, které do světa křičí, že se mu stala křivda. Jakkoli velká a skutečná tato křivda byla. V odpuštění (nebo jen v uvědomění, že odpuštění je možnost mého rozhodnutí) říkám: Svět je nedokonalé místo, plné nespravedlnosti. Svět je místo, kde mnozí uniknou oprávněnému trestu, kde se mnozí mohou chovat nezodpovědně a zle. Ale přesto (právě proto) musím odpouštět. Protože se na tomto zlu nechci podílet. Protože jedině v odpuštění, zbavením se emoční zátěže a kruhu pomsty, mohu jít dále, a mohu vykonat něco proto, abych se svým přispěním snažil o to, aby byl svět přece jen o něco lepší místo. Na tuto cestu ale nikdy nedokážu vykročit, pokud si s sebou nesu těžký emoční batoh křivd a zranění, které na mě byly spáchány.

Zůstat obětí nespravedlnosti má také své výhody. Je to role pasivní, bezpečná, pohodlná. Mohu být litován. Vyžadovat litování a péči od ostatních. Nemusím se o nic snažit a mám stále důvod, proč to nejde. A hlavně – nemusím se pokoušet odpustit a vyrovnat se se svou křivdou, což je obtížný a bolestivý proces.

Vyvíjím se skrze odpuštění

Schopnost odpuštění souvisí se stupněm osobnostního i morálního vývoje člověka. Pokud se snažím odpustit jenom proto, abych pomohl sám sobě, abych netrpěl, abych neměl negativní emoce, abych se oprostil od vzteku a křivdy, bude to vždy daleko těžší a možná i nemožné.

Teprve pokud se dostanu na vyzrálejší stupeň chápání sebe a světa, kdy neodpouštím jenom kvůli sobě, ale kvůli principům, které si postupně uvědomuji jako základní, teprve pak dokážu skutečně odpouštět – pro sebe i pro druhé. A možná, že je to právě odpuštění (a také tolerance a trpělivost, které s odpuštěním souvisejí), které mi tyto základní principy odhalí a které mě posune na vyšší úroveň vývoje mé osobnosti, prožívání a chápání světa.

Odpuštění je tedy jak výsledkem formování mé osobnosti, tak důležitým prostředkem mého dalšího posunu. Schopnost vyrovnat se s utrpením, zlem a ublížením je pro můj vývoj stejně důležitá jako schopnost prožít všechny pozitivní stránky života. Lidstvo nezná lepší způsob, jak se vyrovnat s negativními zkušenostmi (a dospět k těm pozitivním) než skrze odpuštění.

Využívejte celý web.

Předplatné

V místě, kde musíme opustit svoje já, rozumnou logiku i kupecké počty; v neuchopitelném bodě, kdy zjišťujeme, že se nejedná jen o nás; v nevratném okamžiku, kdy činíme krok do neznáma, bez garancí, že se nám vyplatí. Teprve tady jsme člověkem.

Diskuse 0