Koncept projekce neboli zrcadlení je užitečný jen potud, pokud nám pomáhá vztahy vyjasňovat, nikoli zatemňovat. Ve zralém vztahu se věci prezentují tak, jak jsou. Slova jsou slova a činy jsou činy, ne odrazy v nerovném a proměnlivém zrcadle.
Shodou okolností jsem si zrovna v ten den zaměstnávala hlavu přemýšlením o projekci. Ne, ne o takovém tom oddělení v podniku, jak v něm rýsují a projektují technicky zdatní projektanti. Mám na mysli projekci ve smyslu psychologickém. Tu projekci, v rámci které si pro zachování přijatelného obrazu sebe sama projikujeme neboli promítáme na jiné lidi své vlastnosti, pocity a myšlenky, ty, které jsou pro naše osobnosti z různých důvodů nepřijatelné.
(Ano, v psychologickém slovníku se vžil tvar projikovat, na rozdíl od technického projektovat. Je ale úplně jedno, který tvar si sami pro sebe a své psychologické úvahy a rozhovory vyberete. Hlavně, že tomu pojmu budete rozumět. Na rozdíl od Sabiny v počátcích našeho společného povídání, jak za okamžik uvidíte.)
Takže tahle (říkejme jí) Sabina zrovna v den mého rozjímání dorazila na první terapeutické sezení a řekla: „Já tomu prostě nerozumím! Mám v tom totální chaos!“ Sabinin dojem chaosu, jak se záhy ukázalo, vzešel z komunikace s jejím přítelem.
Vztah s projekčním plátnem
Upřímně řečeno, těžko mohl nevzejít. Protože kromě toho, že svého přítele má moc ráda, není v jejich vztahu jasné a jednoduché vůbec nic. To, co nějak vypadá, není tím, na co to vypadá. Nikdy. Protože totiž Ondřej, ve volném čase laický psycholog a esoterik, není jen Sabininým přítelem a milencem Ondřejem, ale také a zejména jejím projekčním plátnem.
Víc než člověkem z masa a kostí, se svou vůlí a svými srozumitelnými činy, je Ondřej někým, přes koho Sabina poznává sebe sama tím, že jí on nastavuje zrcadlo. Jenže takto jejich vztah chápe jen on. A umí o tom sáhodlouze mluvit. (A je třeba přiznat, že to mluvení a ta složitost Ondřejovi v Sabininých očích přidává na přitažlivosti, ne že ne. K tomu ale později.)
Sabina naopak tápe. Od počátku jejich vztahu se bolestně marně snaží pochopit, o čem to vlastně ten Ondřej mluví, když jí vykládá o projekcích, projikování, o zrcadlech a zrcadlení. Šla už kvůli tomu dokonce na několik seminářů, načetla spoustu literatury – a stále nic. Ano, rozumí, ale také vůbec nerozumí. Nedává jí to smysl.
„Nejsem dost chytrá na to, abych to pochopila?“ ptá se mě. „Nejsem dost inteligentní? Jsem příliš povrchní?“ Co přesně Ondřej myslí tím, když jí tvrdí, že vše to, co mu ona vyčítá, vypovídá jen o ní samotné a o něm nic, že jsou to jen její projekce? Že on je jen zrcadlem její duše? To přeci nemůže fungovat! Pokud on zrcadlí ji, musí také ona zrcadlit jeho! Jeho vlastnosti, jeho myšlenky, jeho pohnutky a jeho emoce!
Je to všechno příliš zamotané! A i kdyby to šlo rozmotat a rozklíčovat, co si s tím počne? Zjistí, že nikdo za nic nemůže? Že nic, co se zdá být, doopravdy není, protože je to jen naše promítaná představa, tkvící v nás samotných? Představa, závislá na tom, jak to máme uvnitř, sami se sebou, sami se světem?
Je to tedy jí, když jí Ondřej poslední dobou přijde odtažitý a chladný a ona si říká, jestli snad dokonce nemá jinou? (Měl, jak se ukázalo o několik týdnů později. A stále má. Ale nepředbíhejme v čase. Setrvejme u Sabiny, vyčítající si svou nedůvěru a svá podezření a hledající souznění s vysvětleními made by Ondřej.) Ondřej tvrdí, že ano.
- „Je to všechno o tobě!“
- „Není to tak jednoduché, jak si myslíš.“
- „To se nedá jen tak říct, jestli s tebou chci být nebo nechci. Záleží to hlavně na tom, jak to cítíš ty – já ti jen zrcadlím tvé emoce.“
Jak se v tom všem má Sabina vyznat? Jak má důvěřovat všemu, čemu před vztahem s Ondřejem vždycky důvěřovat mohla – svému tělu, svým pocitům, své intuici a svému rozumu?
Psychologický koncept projekce
Někdy (vždycky?) jsou věci jednodušší, než se zdají být. Když něčemu ne a ne porozumět, nemusí to nutně znamenat, že jsme povrchní, natvrdlí, případně úplně blbí. Možná tomu něčemu porozumět nejde. Například proto, že je to smyšlenka s příliš zašmodrchaným základem, neodpovídajícím přirozenosti věcí. Nebo komplikovaně vyšperkovaná prázdnota. Ne‑li přímo hloupost. Nebo se někdo nějakou pravdu, některé platné pravidlo, snaží použít tam, kam nepatří. Nebo je používá správně, jen jeho úmysly nejsou čisté – to se pak i ta nejčistší pravda může změnit v ubližující zbraň.
Tak nějak to bude i s projekcí. Koncept promítání, projikování svého vlastního vnitřního obrazu na druhé je starý minimálně sto freudiánských let (ale spíše mnohem, mnohem víc, pokud se nebudeme striktně držet termínu, který pro tento mechanismus zavedli psychoanalytici – už pan Platón by k tématu měl co říct) a jeho smysluplnost byla ověřena nesčetnými zkušenostmi psychiatrů a psychologů s pacienty, i zkušenostmi nás všech se sebou a s ostatními, zkušenostmi obecně lidskými, vztahovými.
Každý z nás by na projekci našel ve svém životě bezpočet příkladů.
Jedete ve středu večer domů. V práci něco nevyšlo, úkol, na kterém tolik záleželo, se vám nepovedlo splnit tak, jak byste si byli přáli. Ne že by to bylo vaši větev na stromě s názvem Jsem skvělý profesionál úplně uřízlo, ale notně to s ní zakymácelo. Není vám z toho všeho dobře, cítíte nespokojenost a zklamání. Nespokojenost se sekretářkou, která nedodala včas, co dodat měla, s kolegou, který se nepostavil na vaši stranu… Ale především sám se sebou. Jak jste mohl zanedbat detaily? Jak jste mohl nebýt perfektní jako jindy? Jak jste mohl odkládat úkol do doby, kdy už ho nešlo splnit dokonale?
Každý náš rázný a nesmlouvavý soud o druhém člověku by nás mohl a měl přimět k zamyšlení, zda nemluvíme víc o sobě než o tom druhém.
A pak dorazíte domů, naštvaně vyběhnete schody, abyste za dveřmi vašeho bytu místo domácí pohody, ve které jde na vše zlé zapomenout, našel smeták a odpadkový koš a nákup, nevyložený z papírových pytlů. A vy se spravedlivě naštvete a spontánně – a pro nás tady na těchto psychostránkách zcela logicky – zařvete na svou ženu, rámusící v kuchyni s mixérem: „To snad není pravda! Kolikrát jsem tě za ta léta prosil, abys už neuklízela, když dorazím večer z práce domů?! Ale ty prostě všechno odkládáš na poslední chvíli, nejsi schopná udělat něco pořádně a včas! Stačí přeci mít dobrý tajming! Jsi doma, tak proč, proboha, začneš pokaždé uklízet a vařit až na poslední chvíli?“
A když se manželka ublíženě ohradí, že úklid a vaření není její povinnost a že si klidně můžete uklízet a vařit sám, a jen tak mimochodem, vydělává i ona, i když na poloviční úvazek, nemluvě o péči o prcka, špitnete jejím směrem něco jako: „No jistě, nespokojená jako vždy! Ty spokojená nebudeš nikdy, ani kdybych vydělával statisíce a ty jsi měla služku a nemusela dělat vůbec nic!“ A je to. Svou vlastní nespokojenost, zklamání, naštvanost na odfláknutí úkolu, na nedostatek dokonalosti v plánování a provedení práce jste elegantně převedl na nic netušící paní manželku. Ta vás zná a má ráda, takže žádné vážné následky nehrozí, ale…
Střih. Teorie. Nebudeme daleko od pravdy, když si teď řekneme, že každý náš rázný a nesmlouvavý soud o druhém člověku by nás mohl a měl přimět k zamyšlení, zda nemluvíme víc o sobě než o tom druhém. Zda to, co soudíme u druhého, nerezonuje s námi, zda nás v druhém člověku neruší a neznervózňuje něco, co si neseme sami v sobě a s čím sami válčíme, často, aniž bychom si toho byli vědomi. O to jde v konceptu PROJEKCE.
- „Já jsem teda jinak velmi shovívavý člověk, ale tu krávu Pěcháčkovou z vedlejší kanceláře, tu nemůžu ani vystát!“ (Proč? Čím paní Pěcháčková dráždí? Není to něco, co znáte i u sebe? Nebo něco, co u sebe vytrvale potlačujete?)
- „Já vám nevím, čím to je, ale jak se na schůzi ozve Honza, mám co dělat, abych se udržel klidný. Ty hloupé argumenty, a k tomu ta jeho povýšenost…“ (A jak to máte vy se svým sebehodnocením? Považujete se za inteligentního? Je pro vás důležité, aby vás druzí považovali za chytrého? Je váš sebeobraz stabilní? Jste si sám sebou jistý? Nemáte případně sklon kompenzovat svou nejistotu arogantním vystupováním?)
- „Zažil jsem už všelijaké lidi, ale někoho tak bezpáteřního, jako je ten Kalousek…“ (Tady snad ani není potřeba komentáře… Ale dobře: Co vy a bezpáteřnost, vypočítavost, nestabilita postojů?)
- „Ta moje máma mě snad do smrti nepřestane vytáčet! Jak ona to dělá?! S nikým nemám problém, s každým se domluvím, ale na ty její manipulace jsem krátká. Pokaždé mě tak naštve, že se zapřísáhnu, že už s ní do konce života nepromluvím. Což samozřejmě neudělám, že. A i kdybych chtěla – ona už si mě i příště vmanipuluje tam, kde mě chce mít. A budu to nakonec já, kdo se bude cítit špatně a nevděčně. Po milionté. Ach jo!“ (A v čemže jste si, prosím, s maminkou podobné? Co vám její chování ZRCADLÍ?)
Ale to jsme přeci téměř doslova u Ondřejovy projekční teze! To ne ti druzí, to my jsme podkladem k našim soudům o druhých lidech.
Jádro pudla
Ano? Ano. A potud fajn. Mít takovýto náhled na sebe ve světě lidí a vztahů, na své vidění druhých a své postoje k nim je k nezaplacení. Ale právě jen po tu hranici, před kterou nám takovéto vnímání pomáhá lépe prosperovat ve vztazích; a za kterou nám naše vztahy naopak komplikuje.
Po tu hranici, před níž je zdravý náhled na sebe a na to, co všechno si „způsobujeme“ sami, za co všechno ten druhý nemůže, co všechno vnímáme jako cizí, i když je to naše; a za níž je mlha nejasnosti, kdo vlastně co způsobuje a kdo vlastně jaký je a jak se v tom všem vyznat a jak vůbec v takové projekční spleti žít. A jistě nejsem jediná, kdo by řekl, že v případě Sabiny a Ondřeje celý chytrý koncept projekce a zrcadlení vše spíše zamotává, než zjednodušuje, víc ztěžuje, než odlehčuje.
Jsou si Sabina s Ondřejem po všech těch debatách na téma projekce blíž? Znají se vzájemně lépe? Komunikují otevřeněji a přínosněji? Mohou si víc důvěřovat? Rozumí si lépe v sexu? Je větší pravděpodobnost, že jim jejich vztah vydrží déle, až „nekonečně“ dlouho, že založí rodinu a budou harmonicky vychovávat společné děti? Nebo společně dělat něco úplně jiného, co jim bude oběma dávat větší smysl a bude pro ně přirozenější?
Nikoli. (A zase trochu předběhneme sled událostí a prozradíme si, že to po úkroku stranou k milence dobré nebylo už nikdy. Harmonický vztah, rodina i děti byly oboustranně zamítnuty. Vztah se rozpadl. Akorát to kvůli všem těm disputacím trvalo mnohem déle, než nutně muselo.)
Ondřej zatím nejspíš není zralý na vztah, ve kterém se věci prezentují tak, jak jsou.
Ale zpátky do přítomnosti, na terapeutické sezení. Se Sabinou jsme si tedy položily otázku, co to vlastně ty projekce jsou a co si s nimi počít. A když jsme si v tom udělaly teoretické jasno, vyšel nám z toho jako výsledek nejistý pan Esoterik, který – nejspíš nevědomě, ať mu nekřivdíme – svými tajuplnými moudry získával Sabinin obdiv i partnerskou loajalitu. Jednoduše řečeno, zmátl ji tak, že ani trochu nezapochybovala o jeho lásce, zato hluboce zapochybovala o sobě.
Ne že by jí chtěl lhát, ne že by ji neměl rád! (Byly jsme shovívavé. Sabina nepotřebuje pocit, že se stala něčí obětí.) Jen ten její Ondřej zatím nejspíš není zralý na vztah, ve kterém se věci prezentují tak, jak jsou. Na vztah, ve kterém slova jsou slova a činy jsou činy, a ne odrazy v nerovném a proměnlivém zrcadle, které zrcadlí jednou tak a jindy jinak, a skýtá tedy tisíc jistě zajímavých pohledů, ale nic, čeho by se dalo chytit a na co by šlo spoléhat. (A trochu té jistoty spolehnutí se na druhého potřebovala nejen Sabina, ale i mudrující Ondřej. A nepotřebujeme je nakonec všichni?)
Čili ano. Projekce, tak jako i všechna další psychologie, o níž dnes slyšíme a čteme z tolika zdrojů, jsou v životě všudypřítomné a jejich pochopení je podstatné a přínosné. Ale stejně tak není k zahození občas zapomenout na všechny koncepty a poučky a vnímat a chápat a žít doslovně. Á je Á a Bé je Bé. Když jsem nevěrný/á, je to mé rozhodnutí. Když jsem nerozhodná/ý, je to má nerozhodnost. A když mám špatnou náladu, je to má špatná nálada.
(A Sabina je zase single. Občas večer smutná, ale vyrovnanější a spokojenější sama se sebou. A její kolega z práce, předtím zastíněný ezotericko‑psychologickou aurou Ondřeje Zrcadlícího, se vynořil z davu a předevčírem ji pozval na kávu.)
