Mohli bychom velmi dobře „vědecky“ podložit, že pohyb prstu po displeji telefonu spaluje energii a přispívá tak k hubnutí. Koupili byste aplikaci, která přispěje k vaší krásné figuře v plavkách? Nejspíš ne – protože se docela zjevně nejedná o efektivní cestu. Na člověka totiž působí úplně všechno – a úplně všechno tak vyvolává nějaké efekty, které lze dostatečně podrobným výzkumem prokázat.

Počátkem roku vyšel v časopisu Nature článek o tom, jak přesně reagoval mozek myší u klasických podmíněných reflexů. Myši se naučily, že po zaznění tónu dostanou sladký nápoj. Při zaslechnutí příslušného zvuku se jim aktivovaly určité nervové dráhy dorsomediálního kortexu, které vedou signál do nuclea accumbens – zatímco jen několik desetin milimetru vzdálené nervy vedoucí do paraventrikulárního jádra talamu se deaktivovala.

Článek navazuje na klasický experiment z padesátých let, v němž vědci voperovali do mozků laboratorních myší několik elektrod. Myši mohly elektrody aktivovat páčkami ve svém výběhu – a tím i „zapnout“ příslušné regiony mozku. Některé páčky potom mačkaly pořád znovu a znovu: zjevně jim to přinášelo slast.

Odměna a motivace je v mozku – a je jí vylučování dopaminu, myslela si zprvu vědecká komunita.

Dopamin sem, dopamin tam

Motivační systém v mozku ale tak jednoduchý není. Dopamin se skutečně vyplavuje například v souvislosti s drogami, závislostmi a čímkoli jiným, co nás přitahuje a odměňuje – ale často už předtím, než k samotné odměně dojde.

Spíš než coby chemický korelát vnější odměny tak dopamin můžeme chápat jako látku, která mozek upozorňuje na zásadní vjemy v prostředí a motivuje nás k cestě za odměnou. Mozek je navíc daleko složitější: jsou to jen desetiny milimetru, co dělí oblíbenou činnost od té neoblíbené, ukázal letošní výzkum – a jen samotný dopamin by bylo možné studovat celoživotně.

Zjednodušeně ale lze říci, že právě dopamin potřebujeme (v určité podobě, na určitém místě a tak dále), abychom neprokrastinovali. Dává to dobrý smysl: s nedostatkem dopaminu souvisí například deprese, vyčerpání, apatie – zkrátka nedostatek zájmu.

Jak zařídit, aby se nám dopaminu do mozku vyplavovalo víc? „Nikotin jeho hladinu zvyšuje o 200 %, kokain o 400 % a amfetaminy o neuvěřitelných 1000 %,“ píší na BeBrainFit.com. Podobný efekt mají téměř všechny návykové aktivity – právě proto jsou návykové, že vyplavují dopamin.

Sebelepší znalost nervových mechanismů člověku k lepší pracovní morálce pomůže jen velmi málo.

Přirozeně existují i zdravější cesty. Zdravá strava, pohyb, vystavení se slunečnímu záření, studená sprcha, meditace, masáže nebo desítky potravinových doplňků. Tady je však dobré mít se na pozoru. Internet je plný produktů, které takové prokázané efekty nabízí zákazníkům. Věřím výzkumu, že konzumace ginkgo biloby zvyšuje dopamin – ale nevím, jestli se jedná o desítky, nebo desetiny procent.

Taková informace není vůbec triviální. Vraťme se o odstavec výš: Pokud čtete, že nikotin nebo amfetaminy zvyšují hladinu dopaminu o dvě stě, respektive tisíc procent, vypadá to jako velmi exaktní sdělení – ale nedává žádný smysl. Chybí totiž dávkování! Jedná se o údaje vztažené k cigaretě? Krabičce? Nebo snad má průměrný kuřák oproti nekuřákům trojnásobné množství dopaminu? (To je nesmysl.)

A chybí řada dalších údajů. Dopaminu kde? Jak na to reaguje tělo? Jaká je doba takového působení? Pokud kouřím deset let krabičku denně, sčítá se takový efekt? Násobí? Vždyť bych se v tom svém dopaminu utopil!

Dopamin je navíc pro prokrastinaci klíčový jen z pohledu biologie. Obecné zvyšování dopaminu kvůli tomu, že trávíte pracovní dobu na facebooku, je braním kanónu na vrabce. Prokrastinace je velmi subtilní jev, který obvykle začíná a končí v psychické rovině – a právě tam je proto ideální hledat řešení.

Prokrastinace bez mozku

Jistá koučovací metoda rozlišuje informace na zajímavé a užitečné. Zatímco ty první si člověk rád vyslechne, ty druhé jej tolik zaujmout nemusí – ale pomohou mu v tom, co dělá. Do první škatulky spadá většina tradičních pracovních meetingů a školení, ale i velké množství „seberozvojových“ a dalších kurzů, které lidé navštěvují zcela dobrovolně.

Nemusí to vůbec znamenat, že by snad nebyly kvalitní samy o sobě – ale člověk pro ně zkrátka nemá konkrétní využití. Namísto posunu k cíli, kterého člověk chce dosáhnout, potom tráví čas spoustou potenciálně přínosných, ale v daný moment naprosto zbytečných činností.

Sebelepší znalost nervových mechanismů ale člověku k lepší pracovní morálce pomůže jen velmi málo. Pokud je naším cílem pochopit, jak prokrastinaci porazit, chceme docílit změny v chování – tedy primárně psychické, nikoli biologické změny. Sdělení o dopaminu jsou v takové situaci sice zajímavá, ale nikoli užitečná. Proč si potom úvahy komplikovat neurovědami?

K přemýšlení o docílení psychické změny psychickými prostředky je přece nejjednodušší vůbec neopouštět rovinu psychiky. Dopamin si můžeme jednoduše uzávorkovat: pokud nechceme prokrastinovat, potřebujeme (mimo jiné i proto, aby jisté struktury našeho mozku vyplavovaly dopamin) vnímat činnost, které se věnujeme, jako užitečnou, důležitou a odměňující.

Pokud něco děláme, děláme to proto, že nám to připadá jako dobrý nápad. Pokud od nějaké činnosti utíkáme, nejspíš nám v daný moment jako dobrý nápad nepřipadá. Řešením je zmapovat, co vlastně danou činností zamýšlíme – a jestli nám vynaložená námaha stojí za to: Od zítřka neprokrastinuji