Říká se, že v opravdovém vztahu spolu lidé dokážou mlčet. Takovému naplňujícímu mlčení ale zpravidla předchází dlouhá doba hledání, poznávání se, slaďování svých hodnot, potřeb a přání. Mlčení do našeho života patří. Možná je to něco, k čemu spějeme – kdo by si nechtěl rozumět beze slov. Ale právě slova jsou na této cestě nesmírně důležitá. Abychom se jich mohli občas vzdávat, nesmíme se bát mluvit. Mlčení není dobrý úkryt před problémy.
Malé dítě, které ještě slovy příliš nevládne, se často vzteká, chce‑li nám něco „říct“, a my mu nerozumíme. Postupně se naučí nejen mluvit, ale také jak a kdy řeč používat, a to včetně různých omezení, na která zákonitě narazí. Z prostředí, ve kterém vyrůstáme, přejímáme i způsob, jak s řečí pracujeme, jakou máme slovní zásobu, o čem se mluví a o čem je lépe mlčet. S tím pak vstupujeme do vztahů a s úžasem zjišťujeme, že to má každý trochu jinak.
Každý z nás jistě zažil situaci, kdy se pokoušel něco vysvětlit, jak nejlépe uměl, a přesto narazil na nepochopení. Kolik lidí umí mluvit o svých emocích? Kolik lidí umí vyjádřit své potřeby? Kolik z nás spíš očekává, že ten druhý vytuší, jak se cítíme, jak to myslíme, co právě potřebujeme? Většinou čekáme marně. Vždyť ani my do druhého člověka nevidíme. A co víc, mnohdy nevidíme ani do sebe. Zůstáváme tedy odkázáni na to, jak si to dokážeme sdělit, vysvětlit. A také jak si dokážeme naslouchat.
Zeď mlčení
„Musíme si promluvit“ je zlověstná věta, která někdy zazní ve většině vztahů. Jistě se shodneme na tom, že v nás nevzbuzuje příliš dobré pocity. Ať už je určena nám nebo ji my sami vyslovujeme, vypovídá o tom, že někde nastal problém. A že ten problém trvá už delší čas, že se nám ho nedaří vyřešit ani o něm konstruktivně mluvit. Buď se necháme unášet emocemi, nebo mlčíme. Ani jedno není optimální, ale mnoho lidí označuje právě mlčení za horší variantu.
Když druhá strana mlčí, mnohdy netušíme, na čem jsme, co se děje a co můžeme očekávat. Jsou manželské páry, které mlčí celé měsíce. Komunikace se omezí jen na ryze praktické věci – co bude k jídlu, kdo vyzvedne děti… Mnoho žen má například pocit, jako by si jejich muž žil vlastní život. Nechce nic řešit, nechce nic měnit, nechce o problémech mluvit. Pak se samozřejmě naskýtá otázka, proč v takovém vztahu setrvávat. Hlavní roli nejčastěji hrají děti, finance, bydlení i strach ze samoty. Řešení nikdy není přímočaré. A tak přichází ona naléhavá věta „musíme si promluvit“.
Můžeme ji slyšet ale i v mnoha jiných situacích: dlouho utajovaný problém v partnerství (nevěra, dluhy), konflikty mezi rodiči a dospívajícími i dospělými dětmi, ale třeba i na pracovišti.
Co se v takových situacích opakuje? Jedna strana problém vnímá a cítí potřebu ho nějak řešit, druhá strana buď o problému vůbec neví, nebo jí daný stav svým způsobem vyhovuje a nechce nic měnit. Zmíněný muž může být vyčerpaný z práce a nemá už chuť se příliš angažovat ve vztahu, dospělý syn považuje využívání „mamahotelu“ za své právo a nevidí důvod něco na tom měnit.
Ten, kdo chce v takových nezdravých vztazích něco řešit, se zákonitě ocitá ve znevýhodněné pozici. Nechce vztahy rozbít, chce je zlepšit, ale sám na to nestačí. Takže pokud se rozhodne promluvit, bere na sebe riziko, že to bude právě on, kdo vše ještě zhorší. A proto může mlčení trvat velmi dlouho. Pořád doufáme… Že druhá strana nahlédne, pochopí, sama něco změní.
Takové čekání se může protáhnout na měsíce, na roky. Většinou je to ale čekání na zázrak a pro čekajícího je velmi vyčerpávající:
- Stále žije v nereálné naději. Pokud dojde k náznaku zlepšení, brzy přichází další zklamání.
- Snaží se hledat chybu u sebe a opakovaně ustupuje a vyčítá si, že nedokáže situaci zlepšit.
- Problém si racionalizuje, snaží se být chápavý (manžel má moc práce, syn málo vydělává).
- Je závislý na tom, jak se zachová protějšek.
- Upadá do rezignace.
- Často se můžou objevit i psychosomatické potíže (bolesti zad, hlavy, problémy se zažíváním).
Je přitom zákonité, že čím déle taková situace trvá, tím je tíživější. Nakonec i druhá strana začne vnímat dusnou atmosféru a nezřídka přistoupí k výčitkám. Samozřejmě se v takých vztazích nežije dobře nikomu. A že mají neblahý dopad i na vývoj dětí, pokud se jedná o manželství, netřeba připomínat.
Kudy vede cesta ven
Cest je samozřejmě vždy několik, ale na počátku musí být právě odvaha prolomit mlčení. A mělo by to být dřív, než někdo přistoupí k razantnímu řešení jako chci se rozvést nebo dokud nebudeš mít pořádnou práci, tak o tobě nechci slyšet. Jistě se nedá vyloučit, že konečným řešením bude třeba rozvod, ale i kolem toho je nutné hodně mluvit třeba právě „kvůli dětem“.
Psycholog John M. Gottman, který ve své knize Sedm principů spokojeného manželství rozebírá i techniky komunikace, upozorňuje na několik důležitých aspektů, které bychom měli mít na paměti při řešení jakýchkoliv vztahových problémů:
I negativní emoce jsou důležité
Není většinou v našich silách vyhnout se negativním emocím. Můžeme se ale snažit vyjádřit je, aniž bychom druhou stranu napadali či uráželi. A musíme být připraveni unést i emoce druhých.
Nikdy nemá pravdu jen jeden
Vždy proti sobě stojí dvě subjektivní pravdy. Ani náš pohled na věc není objektivní a nestranný.
Vždycky je důležité přijmout druhého
Být přijímán znamená cítit, že na nás druhému pořád záleží, že mu záleží na našem vztahu. Pokud někdo cítí jen odmítání, nemá důvod něco řešit a měnit.
Zaměřte se i na projevy sympatií
V dlouhodobém vztahu máme často pocit, že druhého dokonale známe, že nás nemůže ničím (příjemným) překvapit. Přitom máme sklon vidět spíš to, co se nám nelíbí. Pokud tedy chcete otevřít dlouhodobý problém, připomeňte si i to, co na druhém oceňujete.
Pokud žijete v takové pasti mlčení, zkuste nejdříve vyjádřit své pocity, řekněte, jak se cítíte a co si o daném problému myslíte. Jestli vidíte nějaké řešení, které by mohlo být přijatelné pro všechny zúčastněné. Počítejte s tím, že druhá strana bude zaskočená, nečekejte žádnou pozitivní reakci. Je dost pravděpodobné, že se bude bránit. A připusťte také, že odpovědnost za vztah je opravdu oboustranná a že to, že dlouho snášíte chování, které vás ničí, není žádná velká zásluha.
Dejte tedy druhému najevo, že přijímáte svůj díl odpovědnosti, a ponechte nějaký čas na rozmyšlenou. Když už jste čekali tak dlouho, bylo by naivní věřit, že se vše vyřeší hned. Na druhou stranu ale už necouvněte, nespokojte se s nějakým malým ústupkem. Dejte najevo, že už nechcete dál mlčet.
A pokud máte z rozhovoru opravdu velké obavy, máte strach, že nebudete vyslyšeni nebo že nedokážete přesně vyjádřit to, co vám leží na srdci, zkuste to prostě napsat. Tato možnost se dnes možná využívá víc než kdy jindy. V době papírových dopisů nebylo příliš obvyklé, že by manželka psala manželovi nebo otec dceři. Dnes pošleme e‑mail, ve kterém se můžeme vyjádřit opravdu podle svého a bez zbytečného osočování. Můžeme tak vystoupit z úkrytu osamělého mlčení.
Čím dříve to uděláme, tím lépe. Popsaná situace je vyhrocená, ale nikoli výjimečná. Abychom nemuseli dojít tak daleko, můžeme se už teď zamyslet:
- jestli jsme ve svých vztazích zvyklí jednat otevřeně nebo necháváme události plynout s nadějí, že se vše nějak vyřeší samo
- jestli právě teď není nejvyšší čas si s někým promluvit, vyřešit něco, co nás trápí
- jestli i my jsme ochotni naslouchat druhé straně a bereme případné připomínky či výtky vážně
Pokud toužíme po vztazích, kde budeme moci mlčet ve dvou, budeme přitom cítit klid a vnitřní radost, musíme se o to nejdříve přičinit ochotou mluvit, naslouchat a sdílet svůj život, ať je to jakkoli obtížné. Pravděpodobně na této cestě potkáme mnoho lidí, se kterými to prostě nebude možné, se kterými nás nespojí to těžko definovatelné vnitřní pouto, ale i s těmi se můžeme pokusit domluvit.
Jako lidské bytosti jsme dostali dar řeči, ale jak to tak bývá, bez návodu k použití. A tak nám nezbývá nic jiného než se učit životem a prostě mluvit. O tom, co cítíme, co si přejeme, o čem přemýšlíme.
Zkusme toto umění trénovat na běžných, každodenních situacích. Naučme se ohleduplně vyjádřit svůj názor a vyslechnout si druhého bez okamžitého soudu. Je to umění, kterého se nám nedostává ve všech rovinách života.
Asi nám to nepůjde hned a pravděpodobně často narazíme na nesouhlas. Budeme však mít velkou šanci, že se nedostaneme do bludného kruhu mlčení, ale naopak že si jednou budeme rozumět i beze slov.
