Z domova jsem na cestu do světa kromě uzlíku s buchtami dostala tři typy základních ponaučení (bylo jich mnohem víc a spousta se jich osvědčila, pro dané téma však zmiňuji jen ta, která se časem zvrhla v omezující obruče):

• Ty máš ale starosti, podívej se na tu holčičku na vozíku, reagovala babička pravidelně na mé stesky týkající se akné, rovnátek, pih a podobných „blbostí“. Ruku v ruce s tím šlo zvolání Sedmnáctej rok na vás, holoto! Přednáška o krutém hladu za 1. světové války následovala vždy, když jsme si vybírali v jídle nebo nechávali zbytky na talíři. Doplněno školní masáží válečných filmů zafungovalo na 200 %.
  
• Kdybych se spletl o desetinnou čárku, vyvraždím půlku města, zněla nasupená reakce otce lékárníka na dvojku z písemky a na mou snahu o pozitivní přeznačkování, že postup i čísla jsem měla dobře, jen tu čárku holt jinde, no bóže!
  
• V nikom nevzbuzuj marné naděje aneb vztahy jsou posvátná věc a koketérie se na seznam smrtelných hříchů nedostala pouhým nedopatřením, lze ji však vcelku klidně zařadit pod smilstvo.