Lidé na vesnici jsou šťastnější, mají k sobě blíž a méně se stresují. Hurá na venkov! Představy uhoněných manažerů o klidnějším životě v domečku se zahrádkou se mnohým vyplní. A mnohým ne. Nakonec to všechno není o místě, ale o nás. Je fajn si to občas připomenout.

Pro bydlení na venkově, kde jsem vyrůstala, jsme se rozhodli z mnoha důvodů. Některé z nich se ukázaly být liché, jiné svůj příslib naplnily. S menšími přestávkami (a samozřejmě až od určitého věku) mám tak téměř třicet let možnost pozorovat, jak se život na vesnici mění. Nebo vlastně zase až tak moc ne?

Ráda pozoruji život kolem sebe optikou vztahů. Nejinak je tomu „u nás“. Tam, kde jsem kromě pozorovatele také přímým účastníkem. A vztahů je tady všude opravdu hodně: od milých sousedských přes vypjaté rodinné až po ty nepřátelské přetrvávající celé generace.

Možná si řeknete – jasně, jako všude na světě. Ano, vím, přesto mám pocit, že na venkově je všechno tak nějak „blíž“ a „těsněji“. A co je více vidět – to nás více těší, naplňuje, mrzí, bolí…

Jen tak se nadechnout

Začnu asi od toho, co lidi na bydlení na venkově tolik láká. Vlastní dům a zahrada, les a rybník na konci vesnice. Starousedlíci to někdy tolik nevnímají. Je pro ně samozřejmé, že si na zahradě natrhají jablka, v lese nasbírají houby do polévky a borůvky na koláč. I já to beru jako samozřejmost, protože tak jsem to vnímala od dětství. Až s určitým věkem nebo zkušeností si člověk řekne „wau“ – to je super, takový pořádný bio a raw a green.

Nově příchozí jsou nadšení, ale někteří z nich to, po čem tolik toužili, nedokážou najednou „utrhnout“. Venkov chce totiž váš čas: čas na zahradu, čas na procházku, čas na sbírání titěrných plodů, čas hledat houby po celém lese.

Pokud ho nemáte, jste bez šance. Možná už víte, kam tím mířím… Manažer pracující x hodin denně je i po přestěhování do vysněného domu manažer pracující x hodin denně (a ještě k tomu teď musí dojíždět). Proto si myslím, že venkov s sebou zkrátka nese nutnost trochu zpomalit, nadechnout se, užít si velkorysý prostor okolo sebe.

V dnešní době domácích kanceláří, částečných úvazků nebo externí spolupráce to pro mnohé není až takový problém, přesto právě na vesnici často žijí lidé, kteří z domova odjíždějí v šest ráno a vracejí se v sedm večer. Rodina se z jablek, borůvek ani hub uživit nedá a hypotéka je neúprosná. Stres pořád ne a ne odplout.

Rok na vsi

Samotnou kapitolou jsou pak tradice. Rok se tady opravdu více symbolicky láme a rytmus života dostává pevnější řád. Místní zvyklosti potěší toho, kdo chce něco vědět, znát, udržet a předat další generaci.

Masopust, čarodějnice, Máje, posvícení, pěkná hodinka – některé tradice už sice zanikají, jiné ale zase vznikají. Koloběh života na vsi už tolik neurčuje počasí, přesto právě tady tak nějak více vím, že některé věci mají svůj čas – a je to fajn.

Chcete na vesnici něco změnit? Připravte se i na reakci: tady se chce někdo zviditelnit a kandidovat do voleb.

Pokud se vracíte na vesnici, kde jste vyrůstali, hrozí určitá nostalgie (a pozor, i v docela nízkém věku). Už i mezi mými vrstevníky se občas přistihneme, jak lamentujeme: „Ty dnešní děti, ony jen sedí u počítačů, to nás museli rodiče nahánět po setmění, abychom šli vůbec domů.“

To je sice pravda, ale ani vesnice 21. století vyprázdněná není. Záleží na více faktorech. Prvním z nich je určitě výchova, respektive to, jak dětem rodiče plánují čas. Je jasné, že pokud mají děti v týdnu hromadu kroužků v nedalekém městě, venku je moc neuvidíte. Jsou tu ale rodiny, které úplně v pohodě tráví čas na hřišti a vycházkami každý den. Svou roli hrají stále více i finanční možnosti.

Druhá věc je, jak vypadá v daném místě komunitní život. Někde chcípl pes, jiné vesnice dnes ovšem počtem a kvalitou akcí trumfnou menší města. Pak mají lidé samozřejmě důvod se tu zdržovat i o víkendech a neprchat při každé příležitosti „ven“ za zábavou. A pokud si člověk myslí, že se na vsi nic neděje, může začít u sebe a pokusit se komunitu oživit.

Jde to – někdy lépe, jindy hůře. Je totiž třeba se připravit i na reakce typu tady se chce někdo zviditelnit a za čtyři roky kandidovat do voleb. Každopádně bych řekla, že je to jednodušší než ve více anonymním městě, i co se týče toho zviditelnění (ať už chtěného, či nechtěného).

Nehas, co tě nepálí

A jak je to tedy s těmi vztahy? Paradoxně asi skončím tím, čím jsem chtěla začít. Možná by to totiž bylo na samotný článek. Určitě se nabízejí vztahy rodinné. Už jsem o tom psala: s mírnou nadsázkou, pokud na vesnici nezaložíte okolo 30 let typickou rodinu (máma, táta, dvě děti), můžete jen více či méně pobaveně poslouchat, co je kde špatně.

Oproti tomu právě tady jsou nejvíce vidět hádky, rozvody a rozvrácené rodiny – případně rodiny poslepované z mimomanželských sousedských vztahů. Na jednu stranu tedy lpění na tradicích, na druhou stranu největší pokrytectví. Nehas, co tě nepálí, a každý by si měl zamést před vlastním prahem – chtělo by se říct rýpalům. 

Ve vztazích se také často střetává nové se starým. Nově příchozí‑naplaveniny se potkávají se starousedlíky‑usazeninami. Věta tady se to vždycky dělalo takhle je naprosto devastující pro každého, kdo by chtěl něčím pohnout. V menším měřítku pak také vyvstává to, čemu se někdy zdráháme uvěřit ve velkém: intriky v lokální „politice“, žabomyší války, závist a neschopnost nadhledu.

Možná si tedy říkáte, proč vůbec na vesnici žít, když jsou tady vztahy takové? Naznačila jsem, že jsou všude stejné, jen že to je někdy zkrátka více vidět.

A proto je také více vidět to dobré: kus uklizené obce při společné akci, zastávka nově vymalovaná dětmi z místní školy, prima pocit po sportovním turnaji pro místní, sousedské potlachy a grilování… Pocit sounáležitosti, výpomoc, když ji nečekáte, koláč od sousedky s čerstvými jahodami ze zahrádky.

Kdo chce, vybere si to dobré, kdo chce, nimrá se v tom špatném. Mám to tu ráda.