Když se pustíme do formulování více či méně souvislého textu, své myšlenky nejen zachycujeme, ale také utváříme. „Jak“ se nedá tak úplně oddělit od „co“. Tohoto propojení můžeme využít ve svůj prospěch. Tvořivé myšlení, při kterém zkoumáme situaci z nezvyklého úhlu pohledu, se může stát nástrojem vhledu.
Slova nemají právě nejlepší pověst. V osobních i pracovních vztazích je mnohdy radno věřit spíše činům, ne tomu, co nám druzí říkají. Neverbální vyjadřování hraje v komunikaci jednoznačný prim – tam, kde jsme odkázaní jen na písmenka, jako například v online diskusích, dochází zhusta ke zkreslení a neporozumění, kterému by se při povídání z očí do očí dalo vyhnout.
Médiím a nejrůznějším prezentacím kraluje vizuální sdělení. V moderních učebnicích stěží najdeme delší souvislý text, netříštěný grafy, schématy, fotografiemi a ilustracemi – jsou zkrátka pro učení účinnější. Celá arteterapie je založená na komunikaci mimo verbální kód (výtvarnými prostředky, pohybem nebo třeba tóny). I v klasické psychoterapii je klíčovou ingrediencí terapeutický vztah – samotné povídání o problému obvykle nepomáhá.
Přičteme‑li nechuť k psaní, kterou v mnohých z nás vypěstovala škola, zdálo by se, že tento způsob vyjadřování je jen nutným zlem nebo primitivním způsobem zachycování myšlenek, kterého nás brzy zbaví moderní technologie.
Vypsat se – a mnohem víc
Může nám psaní pomoci v procesu sebepoznání a osobní změny? Lidé, kteří si zvykli psát osobní deník, by jednoznačně odpověděli ano. Když připravujeme k vydání příběhy našich čtenářů, všímám si, jak důležité pro autory je najít správná slova. Popisované zážitky jsou leckdy neveselé, přesto jako by ve chvíli, kdy slova sedí a vystihují vnitřní pocity, něco skutečně sepnulo a zapadlo na správné místo.
V obecném povědomí panuje představa o léčivé síle momentu, kdy něco tíživého „dostaneme ze sebe“. Ano, vypsat se nebo vypovídat je první krok. Nemusíme ani řešit žádný osobní problém, třeba jen stojíme na začátku projektu a v hlavě nám neuspořádaně poletují myšlenky. Dříve či později nás napadne hodit je na papír.
Funguje tedy psaní jako vylévání přeplněné nádoby? Máme hotovou myšlenku a jen ji potřebujeme zaznamenat? Ne tak docela. Ve chvíli, kdy se pustíme do formulování více či méně souvislého textu, své myšlenky nejen zachycujeme, ale také utváříme. „Jak“ se nedá tak úplně oddělit od „co“. Tohoto propojení můžeme využít ve svůj prospěch.
Rozhýbej ruku, rozhýbeš mysl
Když si něco píšeme, obvykle to bývají důležité nebo zajímavé věci. Náš mozek to ví a je zvyklý v takové situaci pracovat na plné obrátky. Pohybem ruky tedy můžeme naopak rozhýbat i svou hlavu.
- Pište všechno, co vás napadá. Když vás nenapadá vůbec nic, aspoň si čmárejte. Nebo přepisujte pořád dokola poslední slovo, dokud vás nenapadne to další. Vydržte pět nebo deset minut. Váš mozek nejspíš brzy nahodí.
Kašlete na linky
Nápady mají tendenci shlukovat se spíš do houfu než do spořádaného dvojstupu. Laterální myšlení, kterému vděčíme za produkci alternativních, tvořivých řešení, nejde s lineárním vyjadřováním moc dohromady. Na tomto faktu staví celé odvětví mentálních map, což je dnes tak trochu věda sama pro sebe. Začít můžete i jednodušeji.
- Pište jednotlivé nápady (klidně jen slova) na papírky. Jakmile máte hromádku, rozložte si lístky před sebe. Vytvářejte okruhy nebo linie, které patří k sobě. Doplňujte další dle libosti. Přemisťujte tak dlouho, dokud nevyvstane zřetelná spojitost. Teprve tu si zapište.
Edward de Bono, autor pojmu laterální myšlení, vidí úzkou spojitost mezi kreativitou a schopností vhledu. Při tvořivém psaní, založeném na práci s asociacemi, metaforami a příběhy, se učíme dívat na problém z nového úhlu pohledu, zasadit jej do jiného mentálního rámce. Tento postup je na hony vzdálený povrchnímu sepisování pro a proti.
Pravopis počká
Jedna z nejdůležitějších zásad tvořivého myšlení a psaní je oddělit od sebe fázi produkce nápadů a fázi jejich zhodnocení a rozpracování. Pro tu první je klíčové umlčet všechny vnitřní cenzory včetně přízraku učitelky ze třetí třídy, číhající na každou chybičku. Nikdo vám přes rameno nekouká. Na kritickou revizi věcné i formální stránky vašeho sdělení bude čas později.
Ideální pak je sednout si k tomu s někým dalším (píšete‑li pracovní nebo školní text) nebo si dopřát aspoň časový odstup. Ten je neocenitelným pomocníkem i při osobním psaní – váš zápisník se může stát regulérním partnerem v dialogu. A věřte tomu, že ve vlastních zápiscích uvidíte mnohem podstatnější věci než gramatické chyby.
Nesmysly vítány
Pamatujte, že si děláte poznámky, tvoříte prvopis. Netesáte do mramoru a nemusíte nutně stvořit na první dobrou dílo hodné Nobelovy ceny. Stejně jako se při práci s nářadím nebo při vaření neustále přeskupuje naše pracovní plocha a výtvor získává svou podobu postupně, také při psaní bude stránka po většinu času plná panáčků bez hlavy a dortíků bez polevy. Je to v pořádku.
A píšeme‑li si jen tak pro sebe, třeba v rámci duševní hygieny, můžeme právě uprostřed tvořivého zmatku odhalit zásadní fakt, že vlastně chceme dělat něco úplně jiného než dort s polevou.
Dejte mi pevný bod…
Pohled na prázdnou stránku někoho inspiruje, ve většině ale vyvolává smíšené pocity, možná rovnou tíseň. Abychom mohli začít, potřebujeme nějaký impuls. Termín uzávěrky sám o sobě příliš inspirativní není.
- V případě, že naše psaní má předem jasné téma (například u seminární práce), můžeme začít právě klíčovým slovem. Napište si jej na levý okraj shora dolů a začněte u jednotlivých písmen – ke každému napište slovo nebo větu, související s tématem. Stejně jako při volném (automatickém) psaní i tady je pravděpodobné, že slovo dá slovo a za chvíli budete mít před sebou první větu.
Postupy založené na tvořivém psaní obvykle vyhovují i hloubavějším a introvertním typům, pro které jsou aktivity jako kolektivní brainstorming příliš zběsilé a spíš než tvořivě se při nich cítí trapně.
Navíc: trénovat svůj mozek na technikách, které fungují, i když se vybily baterie, nejede internet a veškeré aplikace jsou dočasně nedostupné, to dává člověku nejen radost z myšlení, ale taky pocit svobody a sebedůvěry.
