Čím lépe se máme, tím větší dávky příjemných podnětů potřebujeme, abychom pocítili štěstí. Vědci umí tuto zákonitost logicky vysvětlit, vystoupit ze začarovaného kruhu už ale musíte sami.

Také vyhledáváte zážitky, které vás umí vytáhnout z každodenní rutiny, dodají trochu adrenalinu, přinesou pocit, že skutečně žijete?

 Pro mě tuhle roli kdysi plnilo sázení na fotbal, hokej, tenis. Risk a možná výhra dělaly můj život zajímavějším.

Problém byl v tom, že abych si tenhle pocit udržel, musel jsem sázet i riskovat stále víc. A tuhle tendenci si uvědomuji ve více oblastech mého života.



V dětství vše začínalo od nuly. K radosti mi stačilo málo, často téměř nic. Dnes si musím koupit auto za mnohonásobně větší sumu, abych zažil radost, kterou jsem zažíval z nové hračky. Musím vyrazit minimálně do Alp, abych si připomněl dobrodružství z malých klukovských výprav s kamarády. A můžeme tak pokračovat dlouho..

.

I když hodnota mých současných zážitků přepočtena na peníze je mnohanásobně větší a stále se zvyšuje, pocity s nimi spojené jen málokdy dosáhnou intenzity, jakou si pamatuji z minulosti. A já zůstávám hladový. Stále hladový. 

Proč tomu tak je?



Weber‑Fechnerův zákon



Nedávno jsem si uvědomil, že při troše fantazie odpověď na podobné otázky může naznačit jeden známý vědecký zákon zformulovaný ještě před tím, než byla psychologie přijata jako samostatný vědní nebo studijní obor.

Autoři zákona jsou fyziologové Ernst Heinrich Weber (1795–1878) a Gustav Theodor Fechner (1801–1887) a společná krabice, do které se jejich vědecký přístup hází, se jmenuje psychofyzika.



Weber‑Fechnerův zákon je matematické zevšeobecnění výsledků série fyziologických experimentů, které zkoumaly zákonitosti lidského vnímaní. Říká nám, že jestli poroste síla podnětu geometricky, pak síla počitku bude vzrůstat aritmeticky.



V překladu do reálného života zákon popisuje lidské vnímání takhle:

 Když máte v rukách dvě závaží a máte porovnat jejich hmotnost, vaše schopnost rozlišit mezi váhou předmětů bude klesat s narůstající váhou závaží. Čím jsou předměty těžší, tím větší musí být mezi nimi rozdíl, abyste byli schopni ho postřehnout.



A co kdybychom se odpoutali od fyziologie a zkusili to ještě zajímavěji? Co tak zaměnit dojem hmotnosti za takovou libost nebo dokonce štěstí? S narůstající intenzitou musí naše zážitky štěstí růst o stále větší „sumu“, abychom byli schopní postřehnout mezi nimi rozdíl. Abychom si uvědomili změnu. Zajímavé, ne?



S jídlem roste chuť



Z podobného východiska vycházel již v minulosti známý matematik Daniel Bernoulli (1700 – 1782). Toho při formulaci ekonomické teorie klesající mezní užitečnosti inspirovala myšlenka, že jedna koruna má jinou hodnotu a přináší jiný (větší) užitek a také pocit chudému než bohatému.



Aby boháč zažil stejně dobrý pocit jako chudý, musel by najít o mnoho větší sumu. Zjednodušeně řečeno, čím bohatší je, tím větší sumu musí člověk najít, aby měl tenhle zážitek pro něho stejnou hodnotu.



Weber‑Fechnerův zákon i Bernouilliho myšlenky naznačují, že intenzita našich vjemů a pocitů pravděpodobně nespočívá jen v podnětech samých (například v sumě nalezených peněz, v exotičnosti dovolené), ale i v poměru změny intenzity podnětu k celkové hodnotě: Jak velká je to suma v porovnání k celkové hodnotě mého majetku? Na jaký standard jsem na dovolené zvyklý?

To, při troše odvahy a fantazie, odpovídá na otázku, proč jsou často lidé, kteří mají zdánlivě všechno, stejně nespokojení jako ostatní. Nebo proč se někdy i v blahobytu chováme tak nenasytně. Proč jsem chtěl sázet stále víc? 



Důležitá totiž není jen hodnota mého auta, sázky nebo hračky, ale také to, jaký přínos mi dává v porovnání s tím, co už mám, na co jsem zvyklý, co očekávám a vlastním. Abych s narůstajícím majetkem a zkušeností pocítil tuhle změnu, musím vynaložit stále víc prostředků.



Jak z kola ven?



Když jsme tedy tuhle tendenci někde ve svých životech zpozorovali, zdá se že máme dvě možné strategie v různých kombinacích, jak se nežádoucí zákonitosti postavit:

• Zaměřit se na stálé zvyšování úsilí. Samotná tendence nemusí být špatná. Přináší do našich životů dynamiku a motivaci, pohyb a potřebu růstu. Jenže nejde růst do nekonečna. Problém nastává, když už nám stále rostoucí nároky nepřináší potřebnou radost.
• Pak je možná na čase udělat si přestávku, podrobit se jakési podnětové hladovce, dokud si opět nebudeme znova schopni vychutnat jednoduché věci.

Hlad je nejlepší omáčka na světě, říká slavný spisovatel Miguel de Cervantes. A tak to dopadlo i s mým  sázením. Přestal jsem s tím. A začnu, až když budu znova schopen těšit se z malé výhry.