Mexický psycholog Camilo Garcia řídil tým psychologů na misi v Sýrii a nyní působí v ukrajinské Mariupoli. Při návštěvě psychologů z mise Lékařů bez hranic na východní Ukrajině mi vyprávěl o své zkušenosti. „Mojí prací je vědět, co udělat s pacientem, pokud si další psychologové nevědí rady; umět vyřešit všechno, s čím se na mě obrátí,“ říká – a kulturní specifika jako problém nevidí.
V článku Slepá skvrna psychologie jsem zmiňoval knihu Crazy Like Us, ve které americký novinář Ethan Watters mapuje šíření euroamerického pohledu na duševní zdraví a nemoci společně s dalším kulturním exportem. Kritizuje práci humanitárních organizací po tsunami, která zaplavila roku 2004 Srí Lanku, protože podle jeho názoru neberou dostatečně v úvahu lokální kulturní kontext a vnucují lidem západní pohled na trauma a psychické strádání. Zeptal jsem se Camila, co si o tom myslí.
Máte praktické zkušenosti z Ukrajiny, Sýrie a Mexika. Zajímal by mě váš názor na kulturní závislost posttraumatické poruchy: je PTSD kulturně specifický problém, nebo je u všech lidí na světě stejná?
Je všude stejná. Tady na Ukrajině jsem pracoval víc s jasnou PTSD, zatímco v Sýrii se jednalo o krizovou intervenci. Pracovali jsme v severovýchodní Sýrii, ve vesnici, kde zuřily boje mezi různými stranami konfliktu. Jednalo se o krizovou situaci, lidé byli uprostřed mezi vojsky, prchali – a neměli čas rozvinout post‑traumatickou poruchu, jednalo se o bezprostřední stres.
Bezprostřední reakce na stres je také u všech lidí stejná?
Ano. Na základě těchto dvou zkušeností i své klinické praxe v Mexiku můžu konstatovat, že ano. To, co se dočítáme v teoretických pracích, platí obecně. Traumatické situace se lidem připomínají a opakují. Pozorujeme vyhýbavé jednání, vyhýbání se myšlenkám, depresi, ztrátu funkčnosti, somatické příznaky.
Měla by být stejná (kulturně nezávislá) i pomoc, nebo je zapotřebí ji nastavovat na míru každé konkrétní kultuře?
V určité chvíli je samozřejmě zapotřebí ji individualizovat, vytvořit terapii na míru konkrétnímu člověku. Ale metody, které užíváme, jsou pořád v podstatě stejné. Coby cizinec pracující v různých zemích, v různých kulturních kontextech musím být vnímavý a brát to jako přidanou hodnotu, ne jako obtíž.
Jak se to dá udělat?
Kulturní specifika lze využít ve svůj prospěch, ve prospěch terapie – obvykle nehrají proti vám. Pokud jsem v terénu a pracuji s pacienty, potřebuji tlumočníka. Snadno byste to mohl považovat za nevýhodu, když jako psychologové pracujeme se slovy, s koncepty a vztahy, které nastavujeme s těmi lidmi. Pokud neznáte jazyk, může to působit jako určitá bariéra – ale podle mé zkušenosti to tak není. Pracujeme v krizovém kontextu – s lidmi, kteří jsou naší práci otevření, připravení na ni. Jsou ve stavu, kdy řeknou: „Fajn, prostě potřebuju pomoct, je mi úplně jedno, jestli jsi Mexičan nebo kdokoli jiný, poslouchej a pomoz mi, potřebuju to.“
Zatímco tlumočník překládá, získáváte navíc čas přemýšlet o tom, co ten člověk zrovna řekl. Stejně tak může on přemýšlet o vašich slovech… Všechno má i své výhody. Složitější je to spíš při práci se skupinami, v tu chvíli potřebuješ každého rychle zaujmout, aby neztrácel pozornost – a tlumočník se může často ztratit. S dospělými, u dětí to podle mých zkušeností takovou roli nehraje.
Je tedy kulturně nezávislá i kognitivně‑behaviorální psychoterapie?
Odpovím úplně stejně jako na předchozí otázky: ano, je.
Nevyrovnávají se ale lidé s traumaty v různých zemích různými způsoby?
Řekněme, že mají podobnou odolnost. Pořád mi připadá úžasné, jak se někdo vyrovná s rozchodem s partnerem, koncem manželství nebo pěti lety, které prožil v zajetí po únosu skupinou Islámský stát. Lidé se mě někdy ptají, jak zvládám pracovat s takovými pacienty: říkají, že viděli, co se děje, ve zprávách, a nechápou, jak je možné se s tím vyrovnat. Podle mého názoru ale při utrpení člověka nezáleží na tom, jestli trpí tím nejhorším myslitelným scénářem, nebo… jakkoli lze nazvat opačnou situaci, která mu způsobuje utrpení. Jestli člověk trpí, je ve stresu, traumatizovaný, záleží na zranitelnosti toho konkrétního člověka. Z tohoto pohledu jsou lidé stejní.
Pomoci lidem v utrpení
Zajímaly by mě podrobněji právě copingové mechanismy: chápu, že reakce na trauma je do velké míry určená biologicky a lidé v různých kulturách ji mohou mít stejnou. Liší se ale v životních hodnotách – některé kultury jsou více sociální, jiné individualizovanější, někde se spíš soustředí na sociální podporu a pomoc svých příbuzných, jinde mají jiné zdroje… Pozoroval jste nějaké rozdíly i v tomto smyslu?
Řekl bych, že v Mexiku je velmi důležité, aby rodina zůstala pohromadě. Pro mě jako člověka je zvláštní, jak je na Ukrajině možné odejít a nechat za sebou rodiče nebo prarodiče. Chápu, že někteří odmítají opustit domy, ve kterých strávili celý život… Ale stejně, pokud jsou nemocní, nemohou se pohybovat, jsou uprostřed fronty – tak prostě odejdete? V Mexiku by to působilo hodně divně. A v Sýrii jsme viděli, jak s sebou berou celé rodiny, bylo by pro ně velmi těžké někoho opustit. Rozdíl mezi Sýrií a Ukrajinou je ale komplexnější, protože v Sýrii hrozilo větší akutní nebezpečí, zaprvé kvůli boji a zadruhé ze strany samotné skupiny Islámský stát, takže bylo násilí dvojnásobné. Třeba si řekli, že je tam prostě nechat nemůžou, zatímco tady to bylo možná násilné a chaotické na začátku, ale teď už není.
Co lidem na Ukrajině pomáhá se s podobnými situacemi vyrovnat?
Je léto a lidé jsou velmi šťastní, že mohou pracovat na zahrádkách. Během posledních týdnů je zahrádkaření ta nejdůležitější činnost; je pro lidi zásadní, aby se uzdravili. V Sýrii bylo naopak velmi důležité vaření, lidé se scházeli, aby vařili společně. V Mexiku by nejspíš šlo o tanec nebo společnou večeři.
Každá kultura má své vlastní copingové mechanismy – což je také všem kulturám společné. V různých vysídlených komunitách jsem ale pozoroval stejné vyhýbavé chování, které se neustále opakovalo. Také nám ztěžuje práci, že se lidé nachází ve stavu pouhého přežívání – možná se ale jedná prostě o jediný způsob, jak se s takovou situací vyrovnat a nezhroutit se.
Jako psychologové víme, že vždycky existuje cesta, jak něco změnit, vyrovnat se s něčím. Bez ohledu na věk, bez ohledu na podmínky. Takže místo toho, abychom se pokoušeli vyřešit všechno, budeme postupovat den po dni.
Co přesně si mám představit pod „stavem přežívání“?
Muže přes sedmdesát let, který přišel a řekl: „Nemám ponětí, co pro mě můžete udělat. Měl jsem tři děti: jedno z nich je pryč, další dvě zabili; sebrali mi dům, šaty, všechny věci. Nemám jídlo; býval jsem bohatý – a nezbyla mi jediná slepice. Nemám budoucnost, nemám minulost. Jsem ve stavu přežívání. Každý den vstanu a doufám, že… vlastně nevím. Nechci se zabít, na to nepomýšlím – ale… Cokoli uděláte, cokoli řeknete, stejně to nepomůže.“
Co tedy uděláte?
Jako psychologové víme, že vždycky existuje cesta, jak něco změnit, vyrovnat se s něčím. Bez ohledu na věk, bez ohledu na podmínky. Takže místo toho, abychom se pokoušeli vyřešit všechno, budeme postupovat den po dni. Konkrétně v případě tohoto muže řekneme: „Možná vám dnes pomoct nemůžeme. Možná se nám to nepovede. Ale možná to můžeme zkusit zítra zase znovu. Budeme tady, budeme vás podporovat, budeme s vámi. Takže pokud nám chcete dát šanci ještě zítra…“
„Ano, přijdu. Byť toho moc nezmůžete,“ odpověděl. A přišel. Znamená to, že stojí o nějakou pomoc, o nějakou změnu, o něco jako „zkusme, co se dá dělat“.
A jak se dá pomoci dětem?
V Sýrii jsem jednou pracoval s holčičkou, která trpěla výpadky vědomí: omdlela, pak přicházela k sobě, dívala se – a znovu omdlela. Psycholožka mě zavolala, aby se zeptala, co má dělat, protože ji oslovovali jménem, dotýkali se jí – a ona nereagovala, nechtěla. Byl to týden nebo dva od chvíle, kdy uprchli před bombardováním, které pro ni bylo velmi děsivé.
Traumatizovaným dětem se snažíme ukázat, že jsou v bezpečí, protože jsou nejspíš ve stresu kvůli neutuchajícímu strachu a rodiče jim nejspíš nebyli schopni nabídnout bezpečné prostředí a vysvětlení, co se děje.
Takže jsem si vzal loutku a říkal jí „podívej, mám tady skvělou kamarádku, parádně barevnou, se kterou se možná seznámíte – ale počkáme na tebe. Možná nás slyšíš, ale můžeme na tebe počkat. Možná cítíš mou ruku. Možná vnímáš, že je teplá, protože mám teplé ruce. A já taky cítím, že je tvoje ruka teplá.“ Senzorickými podněty jsme se ji pokoušeli přivést zpátky. A po pěti nebo deseti minutách nás už vnímala.
Prostřednictvím hry jste s ní navázali kontakt.
Hlavní myšlenkou, jak pracovat s dětmi, je, že pokud mají bojovat proti stresu nebo strachu, potřebují si hrát. U dospělých je možné vysvětlovat, racionalizovat, učit je cvičením, cokoli – ale s dětmi je zapotřebí si hrát, to je jediná cesta, kterou lze jejich systém dostat zpátky.
Když už jsme ji zaujali, byla schopná nám říct, jak se jmenuje, odpovídat, začali jsme si hrát. Po několika hrách jsme do jedné hry začlenili i dechová a relaxační cvičení, další hra se týkala zranění a strachů, další kontaktu s lidmi a toho, co je možné dělat. Na konci sezení už nebyla v takové krizi. Je mi jasné, že děti mohou vykazovat takové přehnané reakce. Nemyslím tím, že by přeháněly schválně, situace byla skutečně vážná a přeháněla její psychika – což se děje bezprostředně po takových událostech. Pokud ale dítěti nabídnete pocit bezpečí, takže se cítí být pod ochranou a může si hrát, je to dobrý začátek.
