Chceme čtenost. Chceme sdílení a lajky. Chceme v čtenáři vyvolat fajn pocit a fajn emoci. Ale co nám uniká? Že jsme zapomněli soustředit se na to, zda jsou takové rady skutečně účinné. Zda jsou životní příběhy skutečně pravdivé. Zda si jen nehladíme ego. Zda prospíváme, nebo škodíme.

Nedávno jsem četl o zajímavém výzkumu mezi autory nejprodávanějších knih o osobních financích – tedy o tom, jak se nezadlužit, jak ušetřit, jak kontrolovat výdaje… Všichni ve svých knihách radili vést si domácí účetnictví: vytvořit osobní rozpočet a zapisovat příjmy a výdaje. Výzkum však překvapivě zjistil, že naprostá většina autorů těchto knih a rad nic takového nepoužívá. A to ani v náznaku.

Jistě můžeme namítnout, že nepotřebujeme brát pilulky na tlak, pokud jej nemáme zvýšený. Ale výše uvedené knihy nejsou určeny jen lidem zadluženým nebo uvažujícím o osobním bankrotu. Jsou určeny všem. Radí, jak se starat o vlastní peníze. Proč se o ně nestarají jejich autoři tak, jak radí jiným? Že by jejich rady nebyly tak nezbytné a funkční?

A především nás zajímá: Dělají psychologové, koučové, poradci a terapeuti něco podobného? Vsaďte se, o co chcete, že ano. A v nemenší míře.

Průmysl dobrých rad

Rozhlížím se okolo a vidím, jak snadno jsme se my, autoři psychologických článků, stali tvůrci průmyslu dobrých rad. Pouček, které se dobře poslouchají. Vytváříme floskule od psacího stolu a nabízíme je druhým jako opěrné body pro jejich životy. Je nám jedno, že jsou často příliš jednoduché na to, aby fungovaly.

Vždy mám chuť zeptat se zástupů koučů, kteří vám tak ochotně poradí, jak vytvořit vizi pro přilákání nových zákazníků, jak velká je fronta jejich zákazníků.

Nechceme sdílet svou vlastní, nejednoduchou, nehollywoodskou, nevyřešenou zkušenost. Nechceme se podělit o to, co nám osobně – byť jen na chvíli – pomohlo, třeba jen proto, aby to následně nepomohlo vůbec. Nechceme ukázat čtenářům, že žít je obtížné a nelze tak činit podle deseti bodů příručky.

Protože těch deset bodů by muselo být každý den jiných a hned zítra v rozporu s předchozími dny. Radíme proto sestavit si domácí účetnictví – a sami utrácíme, jak chceme. Chceme psát perfektní scénáře a nerealistické pohádky. Ty se prodávají. Vytváříme psychologický Hollywood.

Vždy mám chuť zeptat se zástupů koučů, kteří vám tak ochotně poradí, jak vytvořit vizi pro přilákání nových zákazníků, jak velká je fronta jejich zákazníků. Chci se zeptat finančních poradců, kolik si vydělali investicemi do produktů, které prodávají – nebo čímkoli jiným než jen tučnými provizemi za prodej těchto produktů samotných. Chci se zeptat horlivých odpůrkyň separovaného vzdělávání pro nadané děti, proč ony samy dávají své děti na výběrové soukromé školy.

Co neumím, o tom radím

Vidím některé z mých kolegů, o nichž dobře vím, jaké mají osobní problémy, přednášet a radit… na témata, která zcela zjevně nezvládají. Ne, nikoli, nechci zde hlásat vodu a pít víno – i já někdy do této pasti padám.

A nemluvím zde o naivní představě, že odborník by měl nejprve bezchybně zvládnout danou problematiku a být v ní Mirkem Dušínem: že kardiolog nesmí kouřit a musí denně běhat, že partnerský poradce musí mít své vztahy bez poskvrnky a dětský psycholog musí na požádání ukázat vlastní dokonalé superděti. To vůbec ne.

Počet článků o psychologii, o životním stylu, o produktivitě a partnerských vztazích roste neuvěřitelným tempem. Co jejich kvalita?

Hovořím zde o tom, že v dluzích se topící člověk asi nebude hodnověrný autor knihy „jak vydělat, stát se milionářem a dostat se z dluhů“. Že psycholožce, která naprosto nedokáže (a nemá vůli) řešit vlastní manželský konflikt, ve kterém jen vytváří destruktivní hysterické scény, asi nebudeme věřit, když nám druhý den na kurzu mezilidské komunikace bude předkládat rady, jak bychom vždy a všude měli vést konstruktivní dialog a jaké jsou jeho hlavní body… Že odborník, ze kterého to ještě táhne, nebude nejlepší protialkoholický terapeut.

Svět článků, svět fantazií

To platí nejen pro poradenství a práci s klienty, ale i pro články, které díky internetovému věku můžeme šířit tak rychle, tak snadno, tak necenzurovaně. Tedy bez hlubšího zamyšlení nebo vzdělání. Starý aforismus o roli náhody říká, že ani kdyby miliony opic ťukaly na psacích strojích, nikdy nenapíšou Shakespearův sonet. A jistý vtipný glosátor opáčil: „A nyní – díky internetu – víme, že je to pravda“.

Počet článků o psychologii, o životním stylu, o produktivitě a partnerských vztazích roste neuvěřitelným tempem. Jejich kvalita však, bohužel, často nejen nestoupá, ale díky nejdostupnější demokratické kreativní technice ctrl+c ctrl+v naopak výrazně klesá.

I středověcí opisovači knih v klášterech pracovali méně automaticky, než dnes píšeme my. Dokonce už tomu neříkáme ani „napsat článek“. Je to už jenom „vytvořit obsah“ nebo „zaplnit svůj sebeprezentační web“. Opisujeme, kopírujeme, změníme pár slov. Nebo se naopak vymezíme a napíšeme zcela opoziční manifest proti tradované radě.

Nebezpečná virtuální realita

Jako autoři se podílíme se na průmyslu opisovaných rad, jejichž účinnosti velmi často nevěříme ani natolik, abychom se jimi sami pokoušeli řídit. Vytváříme virtuální realitu, která škodí nejen tím, že ji nikdo nedokáže žít, ale že díky neustálému omílání stejných rad a tipů čtenáři nakonec uvěří tomu, že žití podle nich je snadné a normální.

Každý to přece zvládá – alespoň tak to tvrdí webové sebeprezentace, ve kterých zástupy blogerů sdílejí své trochu upravené příběhy, trochu falešné identity, trochu idealizované historky o svých životech… Internet unese vše. Čtenář se cítí špatně, protože takové příběhy a rady žít nedokáže. Vyčítá si to, protože jsou to přece „tak osvědčené rady“. Nebo si uleví tím, že si založí vlastní blog, ve kterém píše o svém dokonalém životě a jak jej zvládat.

Nekonzumujte všechno, co v supermarketu psychologie a životního stylu objevíte. Kupte si vzorek. Ochutnejte ho.

Každý nám tyto rady dá. Každému jinému život jde. Jen nám ne. A jak to vyřešíme? Koupíme si další rady. Klikneme na další stránku. Koupíme další knihu. Předplatíme další superkurz.

Nedávno mi kdosi vyprávěl o novinářce, která ve stavu před zhroucením, v totálním stresu z blížícího se termínu odevzdání článku, mezi řvoucím kojencem a připalujícím se obědem psala článek o tom, jak dokáže báječně skloubit práci a rodinu a jak by moderní žena měla toto všechno zvládnout. Jistě přiložila i pět bodů, jak na to.

Děláme to všichni – někdo neustále, někdo občas. V článcích a radách „pro druhé“ ze sebe budujeme obraz blazeovaných nadlidí, kteří si s životem dávno poradili. Bojíme se přiznat (často sami před sebou a rozhodně před svými čtenáři), že s problémem, který na papíru tak perfektně vyřešíme, si nedokážeme poradit. Ani s ním hnout. Ani ho rozpohybovat.

To je důvod, proč se právě tímto problémem na papíru zabýváme. Proč o něm radíme. Je to falešné, nebezpečné a neetické.

Buďte obezřetní: Nežijte na dortech a na klobásách

Co z toho plyne pro vás, milí čtenáři? Buďte obezřetní. Nekonzumujte všechno, co v supermarketu psychologie a životního stylu objevíte. Kupte si vzorek. Ochutnejte ho. Pokud vám chutná, neznamená to ještě, že je taky pro vás dobrý. Že vás bude dlouhodobě vyživovat. Nemůžeme dlouhodobě zdravě prospívat na výborných dortech ani skvělých klobásách.

Vybírejte přístupy, rady a metody ne proto, že „že cítíte, že by měly fungovat“, nebo že „dobře znějí“ a vzbuzují ve vás pozitivní pocity. Ano, to je smysl motivačního průmyslu. Abyste se cítili dobře, a až pocit vyprchá, koupili si další produkt.

Místo toho vybírejte rady, které v životě vyzkoušíte, a vidíte, že přinesly ovoce. Že skutečně váš život, vztah, spokojenost, radost, produktivitu, úzkost, deprese… změnily. Po ovoci poznáte strom. A ani potom se nestaňte evangelizátory jediné správné metody jen proto, že funguje pro vás. Možná že druhý potřebuje úplně jinou výživu.

Buďme vzájemně ohleduplní, tolerantní a opatrní i v radách, které si dáváme. I v soudech, které tak snadno tvoříme, když u druhých naše tak dobře míněné rady nefungují. Ona to totiž vždycky není chyba… těch druhých.