Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Psychologie a média

Psychologie jako obor potřebuje jistou chytlavost v psaní, ale ne bulvárnost, říká Zbyněk Vybíral.

Jan Majer

Jan Majer

22. 11. 2010

Psychologové v médiích tlachají, šíří polopravdy, někdy i úplné nesmysly, napsal Zbyněk Vybíral na začátku letošního roku v Lidových novinách. Ostře a velmi konkrétně kritizoval své kolegy, ale i média, která se psychologii věnují. Náš web Psychologie.cz tehdy hodnocení unikl, startoval teprve na jaře. Následující rozhovor vznikal formou e-mailové korespondence od srpna do listopadu 2010 a odráží vývoj Psychologie.cz i posun v jejím hodnocení z pohledu obávaného kritika. Ptá se šéfredaktor Jan Majer, odpovídá Zbyněk Vybíral, psycholog, psychoterapeut a vedoucí Katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

K obsahu Psychologie.cz jste mi před časem napsal, že to, co publikujeme, není to, co by mělo reprezentovat psychologii, co psychologie potřebuje. Co tedy psychologie potřebuje a v čem by jí mohl náš web prospět?
Začnu tím, co mi vadí na psychologii.cz. Stakatové, těkavé prezentování typu magazín životního stylu. V tématech se nejde do podrobností či, jak se říká v klišé: do hloubky. Takže příspěvky kulhají, a tím výrazně odborně zaostávají za pasážemi, které na daná témata byly již publikovány v knihách. Například. Psal jsem vám, že například text o band-wagon efektu, který jste publikovali, zůstal naprosto za očekáváním. O srovnání s odbornými studii ani nemluvě. Prostě jste se rozhodl nedělat odborný magazín, ale popularizační.
Shodneme se jistě na tom, že psychologie potřebuje také dobré popularizace svých témat a svých výzkumů. Psychologie potřebuje komunikovat se čtenáři nepsychology. Nemůže žít v uzavřené věži. Věže výzkumných pracovišť a univerzitních kateder a nejednou hodně zatuchlých odborných společností mají mít své „vývěsky“, na nichž se sděluje, co se v nich děje, o čem se bádá, na co ve věži přichází. Teď jde o to, jakým jazykem, jak kvalitně, jak odborně a jak srozumitelně se takové vývěsky mají tvořit.
Web Psychologie.cz by mohl prospět tím, když bude tvrdší na autory a když redaktoři webu budou zvyšovat kvalitu textů. Když se s autory bude redakčně pracovat. Když se redakce webu nebude bát dlouhého textu – bude-li věcný či dokonce něčím zásadní. Když nebude tlačit autory k přizpůsobování se plytkému popularizačnímu stylu.
Chcete komentovat také politická témata. V pořádku. Jeden příklad: koncem prázdnin v Reflexu okomentoval sexuální příručku pro školy Jiří X. Doležal. Bulvárně, dělal z toho „kauzu“, prostě dělal to, co v Reflexu dělá. Bylo to jednostranné, zkreslené, nekorektní, zveličené. A vy jste jeho bulvární text převzali. Ptal jsem se tehdy sám sebe, co si o tom mám myslet? Myslím si, že psychologie jako obor potřebuje jistou chytlavost v psaní, ale bulvárnost nepotřebuje. Bulvár a hloupé prezentace podporují černo-bílé dělení ve světě kolem nás, šíří intelektovou primitivnost a vulgaritu ve vyjadřování, a tomu bychom měli čelit. Potřebujeme dobré popularizování, ale ne vulgarizaci témat.
Ještě jeden obrázek se mi vybavuje: rozstřikujete se do stran tématy, která patří do dobového trendu a která už dlouho vytvářejí kvazi-psychologizující ovzduší v médiích. Jde o evergreeny, témata, která jsou „stále znovu po ruce“, v podstatě už je k ničemu se k nim povrchně vyjadřovat – je to odvádění pozornosti. Respektive: možná je to výraz lenosti a nevynalézavosti. Zatím se mi Psychologie.cz zdá málo nová, málo objevná a málo objevující (mimo jiné i témata nezvyklá). Vezměte si, jak rychle vyhlašujete nová témata na vašich facebookových stránkách. Jaké diskutování tím podporujete? Mohla by být diskuse na facebooku lépe moderována? Mohla by některé téma odkazovat jedno na druhé? Nebo to chcete právě takto – těkavě a stakatově? Ale tím si vytváříte publikum svého druhu, zatímco část publika se odvrací.

Tak to obraťme. Co můžete vy osobně udělat pro psychologii?
Nenapadá mě nic jiného, než to, co jsem doposud dělal a dělám. Psát jak nejlíp umím. K tomu hodně studovat, číst, číst a také jinak bádat. V minulosti jsem překládal, vydával knihy jako nakladatel. Šestý rok vedu katedru psychologie, která má, doufám, že se nemýlím, dobrý zvuk v ČR, na Slovensku a už tu a tam i v zahraničí. Jsem 20 let šéfredaktorem časopisu pro psychoterapii. Snažím se vést studenty k dobrým seminárním pracím, ke kritickému myšlení (a toto opravdu není fráze), k diskusím, k dobrým diplomkám. V minulosti jsem byl také poradce a terapeut a nedávno jsem se ke konzultacím vrátil. Když je potřeba, vystoupím na obranu etiky naší profese. Nebo upozorním na hloupé tak zvané popularizování. V tom hodlám pokračovat. Proč se ptáte?

Zdařilý článek by neměl obsahovat tak velká zjednodušení, která už téma zkreslují natolik, že jsou spíš nepravdami.

Na váš osobní přínos se ptám v souvislosti s mou nabídkou, abyste své studenty učil dobře psát pro laické čtenáře. Pro nejlepší práce jsem nabídl prostor na Psychologii.cz. Půjdete do toho? Ve výčtu vašich aktivit se o tom nezmiňujete.
Ano, předběžná domluva platí. Za sebe jsem připraven v několika předmětech vyzvat studenty k sepsání seriózní popularizace nebo kritického zamyšlení. Zdařilý text jim uznám jako seminární práci. Jejich texty budou ovšem nejprve připomínkovány na katedře (kromě mě dalšími studenty) a autoři je budou s největší pravděpodobností přepracovávat. Předpokládám, že z katedry vám odejdou jen texty, které budeme považovat za kvalitní. Budu rád, když tyto texty budou mít např. na konci poznámku, že prošly redakčním posouzením na Katedře psychologie FSS MU. Anebo můžete vymyslet nenápadné logo.

Jak definujete kvalitní popularizační text?

Definici nemám. Ale myslím si, že bychom při čtení opravdu kvalitní popularizace měli cítit, že před autorem smekáme: je nám z jeho řádků jasné, že toho hodně nastudoval, píše o něčem, co dobře vysvětluje, v textu nechybí nic pro téma podstatného, je čtivý. Ale na prvním místě chci zdůraznit ten zážitek, že je evidentní, kolik studia za textem je, kolik přípravy, dohledávání zdrojů. To vůbec není obvyklé. Vlastně jsem četl jen málo dobrých popularizací. Mimochodem – v celé české publicistice, v přílohách novin, v časopisech je tu vytvořena a zavedena kultura odbytých, rychle sepsaných tak zvaných popularizací. Bohužel. V eseji v Lidových novinách v únoru tohoto roku jsem napsal, že některé texty, které se jako popularizace tváří, jimi ve skutečnosti nejsou. Jsou snůškou klišé. K jejich seskládání autor nic studovat nemusel. Ale odbočil jsem k tomu, co kvalitní není. Ono se úplně nabízí charakterizovat zdařilý text tím, co by v něm nemělo být: neměl by obsahovat tak velká zjednodušení, která už téma zkreslují natolik, že jsou spíš nepravdami. Autor by neměl sahat po klišé, zprofanovaných tvrzeních. Muži nejsou lovci. A ženy nemusejí být emotivnější. To jsou ta stále recyklovaná klišé, jimiž se pop-psychologové shazují.

Našel byste v obsahu Psychologie.cz příklady článků, které se blíží vaší představě dobře napsaného textu?
Pokračujeme v rozhovoru po dvou měsících a nyní mě trochu uklidňuje, že dobře sepsaných článků na Psychologii.cz – při respektu krátkého popularizačního rozsahu – je už většina. Líbilo se mi téma Moderní, nebo postmoderní terapie?, a to přesto, že s dělením nabídnutým autory úplně nesouhlasím. Důkazem, že nové psychoterapie lidi zajímají, je množství komentářů. Nebo 13 mýtů o schizofrenii. Nebo Kde se bere umění milovat?. Tento článek má tedy bulvární titulek, ale text o základní citové vazbě je hezký! Určitě bylo dobrým rozhodnutím publikovat beletrizované memoáry o duševním onemocnění a o statečném zápasení s ním od Františka Růžičky. Občas převzít článek odjinud je výborný nápad. S chutí jsem si přečetl o kurzu lamy Ole Nydahla. Je to až strhující reportáž Kateřiny Kadlecové z Reflexu! A ještě jeden dobrý článek – Lháře prozradí tvář (trochu se ošívám tento text doporučovat, když jsem v něm citován, ale autor výborně využil nevelký prostor).

Nedá mi to, abych nedodal znovu i něco kritického: Tu a tam najdu v článcích profesionální pochybení. Třeba článek Na hranici incestu, možná si na něj vzpomínáte. Končil příklonem autorky k tomu, že když spolu žije sama matka s dcerou nebo se synem, měla by si začít hledat partnera. To bylo nekorektní, neprofesionální, nepsychologické. Autorka přispěla ke stigmatizaci neúplných soužití jako téměř potenciálně nebezpečných, zvrácených, incestních uspořádání. A v podtextu zastávala jako jediný zdravý model tatínek – maminka – dítě. Copak incestní a jiné zneužití nehrozí v případě tzv. pseudo-vzájemných soužití? Copak se zvěrstva nedějí pod maskou spořádaných rodin? To jsem měl například za zlé i vám, že jste článek, jinak zajímavý, s podobně sporným vyzněním otiskli a neupravili ho.

V úvodu jste popsal své výhrady k obsahu Psychologie.cz slovy stakatové, těkavé. Není to ale spíš výstižná definice média, ve kterém se pohybujeme, tedy internetu? Podobně je to s formou prezentace Psychologie.cz na Facebooku, kterou jste také kritizoval. Se čtenáři přeci na Facebooku komunikujeme přesně tak, jak jak jsou zvyklí tuto službu využívat…
Vidíte to ze svého úhlu pohledu. O internetu bych se nevyjadřoval jako o něčem, co je samo ve své podstatě těkavé. Těkající je jeho většinový uživatel. Když na něm budu chtít najít důkladný text, najdu ho. Už dnes je to obrovský archiv, velká knihovna, čítárna on-line verzí časopisů, z nichž některé tisknou mimo jiné i delší eseje… Facebook pochopitelně ke stakatovým zkratkám láká. Ke čmárání „na zdi“. Může být obdobou tagového exhibicionismu. Ale můžeme na něm tvořit krásná a komplikovanější graffiti. Je na lidech, k čemu ho využívají a jak ho spolu-tvoří. Nevycházejte jen vstříc tomu, na co jsou lidé zvyklí.

Diskuse 0

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz