Vybaví se vám při myšlence na arabský svět jenom extremisté a atentátníci, ropné vrty a vodní dýmky? Škoda, protože to byly právě země Blízkého východu, kde před více než tisíci lety vznikly zárodky psychologie.
Zlatý věk islámu, který se datuje od půlky osmého do půlky třináctého století, pamatuje mnoho doktorů a filozofů, kteří se snažili pochopit tajemství lidské mysli. Nadto se jim s většími či menšími úspěchy dařilo léčit deprese a další psychické nemoci – a to v době, kdy se Evropané s trochou nadsázky mlátili klacky po hlavě.
Doktor Deprese
Prvním lékařem, který si všiml toho, že duševní rovnováha souvisí se zdravím a naopak, byl Abu Zajd Ahmed ibn Sahl al‑Balkhi. Narodil se v roce 850 v dnešním Afghanistánu a ve svém bádání se věnoval hlavně neurózám. Ty rozdělil na čtyři skupiny: strach a úzkost, zlost a agresi, smutek, depresi a posedlost.
To mu nestačilo, a tak ještě rozlišil tři druhy depresí: normální, čili smutek, endogenní depresi, mající příčinu v těle, a klinickou depresi, pocházející zvenčí. Psychické problémy svých pacientů se jako první snažil léčit tím, čemu dnes říkáme kognitivní psychologie. Mluvil s lidmi, pomáhal jim identifikovat příčiny jejich problémů a napravit je.
Ne se vším, na co Sahl al‑Balkhi přišel, mohou dnešní psychologové souhlasit. Když ale bylo v šedesátých letech minulého století jeho dílo znovuobjeveno odborníky, mnoho z nich užaslo, že afghánský felčar předběhl západní psychologický výzkum o více než celé tisíciletí.
Láska místo antidepresiv
Možná znáte jméno Avicenna. Jeden z nejznámějších lékařů všech dob žil v letech 980 až 1037 a věnoval se i lidské duši. Za regulérní nemoc označil problém, který ambulantní psychology zaměstnává dodnes: smutek z nešťastné lásky.
Tuhle diagnózu vyřkl nad princem Jurjanem, nad jehož špatnou náladou si lámala hlava řada doktorů. Avicenna měl pro prince poněkud přímočarý lék: svatbu s milovanou. Však po obřadu nebylo po smutku ani památky. Alespoň u ženicha.
Přišel také s teorií, která až donedávna pletla hlavy západním učencům: tvrdil, že se člověk rodí jako tabula rasa, tedy nepopsaný list papíru, a že vše, co víme a děláme, jsme získali výchovou. Dnešní vědci už dobře vědí, že je spousta povahových rysů vrozená a výchova není všemocná.
První psychology fascinovaly sny a vidiny. Prorocké vize podle nich nebyly přímo darem od Boha, ale projevem lidské představivosti.
Vidiny tisíce a jedné noci
Zatímco psychiatři na evropských a amerických univerzitách stále občas experimentálně zjišťují, jestli poslech Mozarta zvyšuje IQ, arabští lékaři měli ohledně účinků hudby na lidskou mysl jasno. Hned několik jich ve středověku rozvíjelo terapii hudbou, včetně Avicenny. Al‑Kindí (latinsky Alkindus, 800–877) se dokonce pomocí hudební produkce snažil vyléčit ochrnutého chlapce; o případném úspěchu ale publikace mlčí.
Ještě víc než hudba fascinovaly první psychology sny a vidiny. Prorocké vize podle nich nebyly přímo darem od Boha, ale projevem lidské představivosti. Přesto zjevením přikládal váhu, protože znal antickou filozofii a věřil, že čistá duše může odhalit velké ideje právě pomocí takovýchto vidin.
Alláh s námi, budeme operovat
Aby to nevypadalo, že středověcí arabští léčitelé duše byli poseroutkové, kteří se omezovali jen na tlachání s pacienty a vyluzování léčivé hudby, musíme pro úplnost zmínit jméno Abu al‑Qasim al‑Zahrawi. Anebo lépe jeho latinskou přezdívku: Abulcasis.
Tenhle andaluský doktor byl zřejmě nejslavnějším středověkým chirurgem a hlavně pionýrem neurochirurgie. Vynalezl několik dodnes používaných nástrojů, včetně skalpelu. A nebál se s nimi nahlédnout do hlav pacientů – ať už šlo o zranění lebky nebo migrénu. Jeho poznatky o chirurgii a anatomii hlavy představovaly nejdůležitější práci v oboru pro více než šest dalších staletí.
Arabští psychologové se z našeho pohledu často pletli, přesto ale jejich spisy ukrývají fascinující, téměř zapomenutý zápas s tajemstvími lidské mysli. A na rozdíl od Avicenny dnes snadný lék na nešťastnou lásku neznáme.
