Je úlevné znát pravdu o bolesti takové, jaká doopravdy je. Vznešená nositelka vlastního vědomí. Pomíjivá a proměnlivá realita prostupující celou naší myslí, beroucí na sebe mnoho a mnoho podob, z nichž mnohé velmi zdomácněly, takže už ani na ně jako na bolest nepohlížíme. Obvykle jsme v ní natolik ponořeni, že už ji ani nevnímáme. Jsme pohlceni úzkostí a paranoiou a vůbec necítíme, že trpíme. Topíme se v oceánu bolesti a vůbec to nevíme! To je právě na člověku to podstatně nedostatečné. Proč stojí utrpení v pozadí života? Jak naložit s bolestí? Jak ukončit utrpení? Otázky, která provází člověka od doby, kdy Adam s Evou prožili svůj pád do nevědomosti.

Pokud existuje něco, s čím mají lidé opravdový problém a je to opředeno hustou sítí iluzí a sebeklamů všeho druhu, tak je to lidské utrpení. Forem utrpení je nespočet. Utrpení není jen to ono mučednické, ale jsou to všechny duševní stavy, co vytváří naši nespokojenost a duševní bolest až po opravdovou trýzeň.

Neznalost povahy, podstaty a smyslu utrpení v životě člověka vede lidi k tomu, že dělají všechno pro to, aby se s ním nesetkali. Popírání a vytěsňování nepříjemných tónů prožívání se považuje za správný přístup, protože normální je netrpět. Co všechno člověk udělá pro krátkodobou emocionální úlevu? Lidé se rádi přichylují k snadným řešením a vše nepříjemné vytěsnit za práh vědomí považují za legitimní způsob jak naložit s tím, co se jim nelíbí.

Všudypřítomnost utrpení je tedy zjevná pro ty, kteří se odváží duševní bolest snášet a tak nahlédnout hlouběji pod povrch věcí. Ne, nejsou divní ani ničím zvláštní. Jsou jen o kapku méně náchylnější ke stádnosti, jsou otevření pravdě.

Nejsou lapeni v síti nebezpečných bagatelizací a racionalizací emocionálního života, nejsou povrchní a dovolují si být odvážní alespoň natolik, aby si uvědomovali, že to, co zameteš pod koberec (popřeš a vytěsníš), nezmizí, ale jednou tě stejně dostihne. Ti, kdož se odváží zpříma pohlédnout na realitu utrpení a dají si tu práci, že objeví skutečnou cestu, jak vykořenit příčiny strastí ve svém životě, dojdou jednou štěstí.

Deprivant

Deprivovaný člověk: Jsem nešťastný z toho, jaký je svět, jak se věci mají, jak žiji, a nemám sílu to změnit. Na jedné straně nemám dost odvahy žít úplně zkaženým životem – přesto, že to tak ostatní dělají a vychází jim to. Na druhé straně dobří lidé nejsou ve veřejném životě skoro nikde vidět, takže se nemám ke komu přidat. Mám pocit, že tomu všemu nemohu dost dobře sám čelit, takže o tom nebudu ani moc hluboce přemýšlet. A tak raději zkusím vyjít se vším, jak to jen jde.

Mám pocit, že většina nakládá s dobrem a zlem podobným „korektním“ způsobem. Ve skutečnosti jsme v těchto otázkách všichni ve svém základu velmi nezkušení. Jsme neschopní čelit rozporuplnosti vlastní povahy přímo v sobě, proto nenacházíme dost odvahy ke schopnosti být dobří a zlí. Nemáme odvahu poznat dobro a zlo, nemáme odvahu stát se polarizovanou bytostí. Osobnostmi ovládajícími svět protikladů.

Taková neschopnost a nedůvěra v emoční život pak člověka nutí žít nemastným a neslaným životem. Životem, který je korektností, povrchností a sílící nevědomostí postupně více a více omezen obranami před bolestí, před konflikty a vším, co by se nás mohlo jakkoliv dotknout a ukázat, kolik dobra a zla je přímo v nás. Témata bolesti a rozlišování dobra a zla jsou od sebe neoddělitelné.

Jenže základ toho skutečného ne‑podmíněného štěstí, co můžeme v sobě objevit, tkví v primárním postoji k utrpení jakožto ústřednímu tématu lidské existence. Protože jestli je v člověku něco, co mu bere jeho skutečné štěstí, jsou to jeho vlastní duševní stavy, kterým nedokáže čelit, neumí s nimi zacházet, nedokáže jim věnovat pozornost. A to všechno proto, že nevěří, že by ho vědomé setkání s bolestí mohlo dovést ke svobodě, kterou ve své duši tolik postrádá. Co je tou hranicí, která dělí psychické dětství od psychické dospělosti, povrchnost od hloubky? Tou hranicí je schopnost přijmout fakt utrpení, jeho postavení v životě člověka a jeho roli ve vývoji a v procesu poznávání pravdy.

Nástroje kontroly chování

Když z veřejného představení života zmizí emoce, bída a utrpení, lehce každý uvěří tomu, že musí být prostě úspěšný, dokonalý a proto šťastný, že to tak být má a on sám nesmí mít žádné pochybnosti o sobě, natož cítit se bídně. Jakmile se člověka přestanou věci dotýkat, můžou nastat dvě situace. Buď je mysl čistá a on spěje k osvícení (ale toho by si všiml…), anebo je uzavřen v síti obran tak, aby nic necítil.

Vědomé já je bolestí vždy významně ovlivněno. Bolest ochromuje vůli, úsudek, rozlišování, myšlení, směrování, koncentraci, všímavost, probouzí zlobné emoce, vzdor atd. To je na člověku znát. Pokud lidé usilují zejména o to, aby na nich nebylo nic znát, aby bylo bezchybné jejich chování, tak to dělají potlačováním toho, co je ovládá či ovlivňuje, od emocí až po nespokojenost. Namísto pěstování vědomí, aby unesli to, co se v jejich nitru děje a naučili se s tím nějak zacházet.

Sociální méněcennost narůstá s mírou ztráty schopnosti cílevědomě, pravidelně a uměřeně kráčet k cíli. Což jde s duševní bolestí vždy těžko. Třeba takové úzkosti: ty ochromují naši vůli, rozlišování, úsudek atd. poměrně dost. Daleko jednodušší řešení je úzkosti potlačit. Složitější a náročnější proces je pěstovat takové vlastnosti vědomí, abychom se ke svým úzkostem dokázali vztáhnout, učinit je objektem svého pozorování a pochopit, proč se nám dějí, odkud přicházejí. Stejné je to s emocemi a dalšími projevy naší duše, umučené stádností a trendy normality.

Ten, koho se svět dotýká a nějakým způsobem trpí, má pocit, že je v tom sám. Je přesvědčen, že všichni ostatní jsou v pohodě, protože tak vypadají, protože se tak naučili tvářit. Na to se nedá už nic říct. Někdy zareaguji slovy: Jak můžeš takové iluzi věřit, po to všem, co jsme prošli? A většinou se dočkám odpovědi: Já vím, že nevím, co prožívají, ale… A tak vám je jasné, že to ale vyslovené na konci je velké, protože věřit tomu, jak se věci jeví, je daleko pohodlnější než poznávat, jaké doopravdy jsou. Jediná možnost, jak vykořenit tento a jemu podobný nesmysl, je vlastní zkušenost s realitou mysli vedoucí k poznání, že utrpení je vlastností pomíjivosti.

Jednoduše řečeno, rádi bychom, aby naše jednání nebylo podmíněno ničím nepříjemným. Všichni chceme dosáhnout kontroly chování. Nejsnadnější cesta do pekla zapomnění je ta, která vás odcizí tomu, co prožíváte. Farmakoterapie, tak jak je v současnosti zneužívána oběma stranami, je toho ukázkovým příkladem. Nevědomý v nás sáhne po pilulce od stejně nevědomého na druhé straně. Chování bude zase pod kontrolou.

Namísto poučení, jak se vztáhnout k tomu, co nás podmiňuje, jak zacházet s emočním i jiným utrpením a jak vychovat člověka k tomu základnímu: porozumění vlastní duši, potlačíme duševní projevy a dílo je dokonáno. Prázdnota bez impulzů a smyslu. Klon s kontrolovaným chováním je na světě.

Iluze se snadno prodávají těm, kdo se jimi rádi opíjí. Prodávají je podnapilí prodavači. Snadno je prodáte tomu, kdo nerad slyší, že mysl není jen tím omezeným prostorem vědomí. Vězením, jehož zdi se natřou na růžovo, aby se dala snadno pěstovat představa spokojeného života. Jenže mysl taková není a je mnohem větším celkem, který si nikdo snad ani nedokáže představit. S její podstatou je právě utrpení jako fakt spojené.

„Přišel jsem na svět a našel jsem všechny opilé, ale nikoho žíznivého,“ zaznělo z úst Árijského Krista… z tohoto úhlu pohledu není těžké pochopit, o čem mluvil a co tím myslel.

Terapie a utrpení

Lidé se léčí, protože trpí, jiný důvod to nemá. Příchozí na terapii tedy o existenci bolesti, ať už se projevuje jakkoliv, vědí. Většina však hledá právě pouze úlevu. „Doktore, zbav mě mého utrpení, ať z mé mysli odejde, a já zase půjdu světem dál, hlavně ať už ty potíže zmizí.“

Většinou se nikomu nechce osobně poznávat a zkoumat obsahy vlastní mysli a skutečné příčiny utrpení. Člověk si o tom rád čte, fantazíruje, filosofuje a vytváří si návody pro spokojený život, ale to je asi tak vše. V lepším případě. Člověk se rád chytá na lep přístupů zjednodušených na rychlé odreagování emoční bolesti, jež jsou ještě zpravidla spojené se zaručenými recepty na rychlé štěstí. Ty ale dlouhodobě nikam nevedou. Na chvíli „zaberou“, ale pak se problémy vrátí.

Terapie nemůže příchozího zbavit utrpení. Bílý plášť nikoho utrpení nezbaví. Ani toho, kdo jej nosí. Ale může mu významně pomoci v přístupu. Muže mu pomoci přinést vhledy a postřehy, rozkrýt limitující přístupy, návyky a přesvědčení, které jej udržují v nic neřešících postojích k vlastní duševní nouzi. Může mu ukázat cesty k nápravě.

Přikláním se k psychologickým metodám léčení. K metodám přímého poznání a pochopení sama sebe skrze vlastní prožitou zkušenost. Zároveň považuji za podstatné přinést člověku nové informace a dovednosti, aby odcházel psychologicky poučen a s pochopením toho, se mu děje. A zároveň odcházel vybaven nástroji k tomu, aby dál se svými stavy pracoval, poznával je a vyrovnával se s nimi.

Pokud se s něčím, co je zdrojem subjektivních bolestí, pracuje vždy, tak to jsou osobní zranění. Abychom pochopili, co to taková zranění jsou a jak vznikla, mapujeme a znovuprožíváme vztahy a systémy, v nichž jsme byli vychováni. Zaměřujeme pozornost k nevědomí a jeho obsahům. Většina utrpení osobního charakteru, jež v dospělosti prožíváme, má původ v dětství a v situacích, které jsme tu zažili. Ty přebývají v našem nevědomí jako tajné programy a skrytě působí po celý dospělý život.

Každý si stihne za svůj život „vyrobit“ mnoho obran, aby se svých zranění nedotýkal. Proto se musíme vydat za obrany, za hranice „komfortního“ světa, za hranice, které si člověk nedovolil z mnoha a mnoha důvodů překročit.

Uvolněním nevědomých vzorců nastává vědomá proměna ego‑osobnosti a startuje se proces uzdravující transformace. To však nejde bez práce s vědomím a jeho kvalitami. To je část, která asi tak nejvíce trčí na počátku procesu probuzení. Jenže u mnohých to tím prostě nekončí. Jejich obtíže se vracejí nebo přetrvávají. Je tedy zřejmé, že zranění – a tedy osobní psychologie – není samotnou příčinou (i když je velkou kapitolou) utrpení.

Cesta ke zdroji štěstí

Zjednodušeně lze říct, že utrpení je nepřítomnost štěstí nebo naopak, nepřítomnost štěstí je utrpením. Kde ale takové nepodmíněné štěstí hledat? Velcí učitelé, ať už to byl Platón, Buddha či křesťanští mystici, nás učili, že cesta je tam, kde je pozornost. Pokud upíráme pozornost pouze k obrazům, tedy k projekcím, které leží ve vnějším světě, nemůžeme najít východisko z nouze, ale budeme se utápět stále více a více ve svých vlastních obrazech, které nevědomí bez naší vůle přenáší do vnějšího světa. Utrpení ze života nezmizí, ba naopak.

Přirozeným důsledkem takového počínáni je pak to, že v popření a sebeklamu budeme nalézat jediné východisko, jak mít svá zranění pod kontrolou. A když se nám to čas od času vymkne z ruky a pohltí nás chaos, posílíme kontrolní mechanismy a obrany proti bolesti. Přístup, který je založen na očekávání spásy z vnějšího světa, ústí v izolaci a uzavření do mlhoviny subjektivních představ. Z takového sevření se jen těžko vystupuje.

Uzavřeni pohledem upřeným do vnější „reality“ nejdeme ke zdroji, ale otáčíme se k němu zády, vzdalujeme se pravdě. V momentě, kdy pozornost otočíme směrem do vlastního nitra a vymaníme jí ze sítě myšlení, poznáme to, co je skutečné. Jednou z hlavních skutečností a pravd reality prožívání je právě všudypřítomné utrpení.

Problém tedy není v existenci utrpení, ale v přístupu k němu. Zacházíme s utrpením jako s nepřítelem. Pro krátkodobou emoční úlevu uděláme téměř vše. Žijeme v přesvědčení, že když trpíme, tak s námi něco není v pořádku, že nejsme dost dobří. To řešíme snahou vyhnout se jakýmkoliv nepříjemnostem. Uzavřít se prožívání a tak si posílit sebevědomí považujme často za jediný legitimní způsob, jak být na chvíli sami se sebou spokojeni. Ale to je velmi krátkozraké. Na úrovni prožívání existuje skutečné dobro a zlo, tady žijí polarity, tady je život v celé jeho škále prožitků a celé to lidské trápení a štěstí i s jeho kořeny a podmíněnostmi.

Mýtus o utrpení a jeho vykoupení

Buddhismus rozvinul pravdu o utrpení asi ze všech přístupů nejvíc transparentně a znázornil ji v mýtu o Siddhártovi. Snad ani ne proto, aby nás strašil, ale proto, aby nám ukázal cestu, jak s ním nakládat. Ale to už je o Siddhártově příběhu.

Každý ten příběh zná. Princ žije v otcově paláci. Jeho život je jednou velkou iluzí, pečlivě jištěnou otcovou snahou Siddhártovi odepřít pravdu o světě. Siddhártova výprava za zdi paláce mu přinese setkání s chudobou, nemocí a stářím. Siddhárta začíná prožívat utrpení. Tajně odchází z otcova paláce. A pak už jen jeho cesta s mnoha a mnoha pokusy vymanit se trvale z pout utrpení. Vyšlo to! Našel ji.

Pokud někdo z nás chce doopravdy podniknout výpravu za kořeny a skutečnými příčinami utrpení a vykořenit jej ze své mysli i s podmínkami, ze kterých vzniká, musí podniknout stejně tak dlouhou pouť jako podnikl Gautáma Buddha. Siddhártův příběh je, stejně jako ten náš, mýtem. Symbolicky vyjadřuje cestu každého z nás, tu skutečnou, která stojí v pozadí našeho životního příběhu.

Rozpoznání skutečnosti utrpení je tedy předpokladem svobody, pravého soucitu a nepodmíněného štěstí.

Snít o štěstí, mluvit o něm a programovat si ho je něco jiného než se ocitnout v konfliktní situaci a skutečně uvnitř sama sebe vnímat nedotknutelnou povahu pravého štěstí. Popravdě takových skutečných chvil a pravých šťastlivců je jako šafránu. Moc často se s autentickými postoji vykoupeného utrpení v reálném životě nesetkáváme? Jak by ne, když se mu většinou lidé vyhýbají.

Pravdou však je, že autentické postoje skutečně osvobozené od bolesti mají ale opravdu hodně daleko k akademismu, potřebě vědeckých důkazů, školení a diplomů pro potvrzování sama sebe.

Autentické štěstí vyžaduje, aby dotyčný sestoupil do hlubin utrpení, aby se ocitl tam, kde pravda, soucit a štěstí z pravé podstaty poznání povahy utrpení povstává. Nekoupí se na tržišti myšlenek a představ ani nepřichází se školeními a titulem. Skutečná povaha soucitu se nesnese s povrchností, filozofováním, rozumováním, psychologickým a duchovním fantazírováním. Ale vzniká až setkáním s reálnou povahou mysli a jejích obsahů. A k tomu potřebujeme reálně mnoho vědomých kvalit, o kterých si raději necháváme vyprávět z poutavých příběhů. Ale o tom až příště.

Život není tak banální věc, jak bychom si představovali. Banalita se začátkem a koncem a s několika peripetiemi uprostřed. S infantilitou na začátku a senilitou na konci. Může vypadat i jinak, ale to jinak už nezávisí jen na tom, čím ten život zaplníme, ale na sepětí s mocí, která jej stvořila. Mysl je obrácená jak do projeveného, tak i do neprojeveného světa. Vědomí nestojí na konci, ale na začátku cesty.