K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Psychologové o seriálu Terapie

Kritika přijala Karla Rodena v roli psychoterapeuta vstřícně. Co říkají odborníci?

Psychologie.cz

31. 10. 2011

Co říkají na českou verzi seriálu o psychoterapii odborníci? Je Karel Roden v roli psychoterapeuta věrohodný? Může představení psychoterapie prostřednictvím televize pomoci lidem, kteří nevědí (nebo nevěří), že by jim mohla být psychologie užitečná, a proto odbornou pomoc zatím nevyhledávají?

Tomáš Rektor, psychoterapeut a psychiatr:

„Každý počin, který přiblížuje veřejnosti terapeutickou práci, je užitečný. V naší zemi je stále dominantní názor, že terapie je pro slabochy či magory. Není. Proto s radostí vítám seriál, který ukazuje běžnou práci s běžnými lidmi. Je to vlastně hezká reklama našemu oboru. Člověk nemusí být blázen, aby chtěl vyhledat odbornou pomoc. A příjemný bonus je, že na něj v terapeutické místnosti možná čeká nějaký ten Karel Roden.

Seriál je vcelku uvěřitelný, díky bohu se nepouští do nesmyslů běžných v podobných seriálech – stárnoucí terapeut, kterého v jednom díle miluje krásná vášnivá pacientka, by si mohl uvědomit prázdnotu svého života, a pak by spolu mohli být šťastni až do konce. Místo toho se chová profesionálně, pacientku odmítá, snaží se její erotický přenos terapeuticky využít. Ale…

Za klíčové pro terapeutickou práci považuji tři věci: přijetí, hranice a vztah. Terapeut Marek úspěšně selhává ve všem. Jeden díl o párovém sezení začíná scénou, ve které manžel sedí v ordinaci, nervózně telefonuje a čeká na manželku. Nemá tam co dělat. Má být v čekárně. A i v jiných dílech to vypadá, že ochrana hranic je pro terapeuta velmi těžká. (Ne že by pro někoho v reálném světě nebyla.)

Jeho interpretace jsou hezké, dobré, ale zdá se, že většinu práce dělá za pacienty. Přitom to nejhezčí a nejcennější na terapeutické práci je, když se jen ťukne – a pacient si tu skládačku dokončuje sám. Pacienti se v seriálu cítí nepochopeni a já se jim nedivím. Jako kdyby terapeut měl problém s nimi prostě být.

Postava terapeuta navíc působí tragicky. Těžkopádně. Bezkrevně. Je to jako roztlačovat auto na blátivé silnici koncem listopadu. Každý krok jde ztěžka. Ruce zebou. Ale musíme dál. Terapie je přitom spíše taneční improvizace. Roky tréninku. A přesto nikdy nevíme přesně, co přijde. Snaha o soulad s pacientem a radost, když se mu to daří. Radost, když už mu nemusíme tolik pomáhat, protože se naučil na sebe dívat sám. Patří k tomu i pocity zmatku či trapnosti, když se nám to nedaří. Tíha z nesmírně smutných a vážných situací a příběhů. Jako kdyby v tomto seriálu vynikalo jedno jediné. Ta tíha. Vážnost.

Jsem rád, že ze seriálu nevznikla komedie či další Dr. House, ale naší prací je i učit lidi pracovat s celou škálou emocí. Smutek, radost, hněv. Nedovedu si představit terapii bez humoru. Mnoho mých pacientů přichází a neumí se zlobit. Nebo radovat. Rád používám přirovnání – život je jako hra na housle. A emoce jsou struny. Čím širší škálu emocí máme k disposici, tím více strun. Ano, dá se hrát jen na jednu, ale není to ono. A Markovi v seriálu Terapie těch strun moc nezbylo.

Závěrem se jistě sluší nějaká ta sebereflexe. Takže, kdo ví. Třeba mě jen těší, že mohu zkritizovat práci staršího a úspěšnějšího terapeuta.“

Leona Dyrehauge, klinická psycholožka a psychoterapeutka:

„Když jsem poprvé viděla reklamu na seriál Terapie s panem Rodenem v popředí, byla jsem upřímně zvědavá, jaké to bude. Po prvních třech dílech jsem byla více méně zklamaná. Terapeut je nějaký nejistý, říkala jsem si, jako by nevěděl, co dělá, nemá vhled do toho, co se při terapii děje. To nám teraputům moc dobrou reklamu nedělají, myslela jsem si. Alespoň že je dobře představený terapeutický setting, tedy že sezení má jasný začátek a konec, který kontroluje terapeut, že klient a terapeut většinou sedí tak, aby na sebe dobře viděli, že terapeut v soukromé praxi dostává peníze (v tomto případě 1200 Kč, což je dle mého názoru nadstandardní honorář, který dnes moc terapeutů nedostává) a že terapie opravdu není o tom, aby terapeut klientovi radil.

Po čtvrtém díle jsem ale začala měnit názor na celý seriál. Najednou jsem pochopila, že seriálový terapeut moc dobře ví, co se v jeho terapiích děje. Že si je vědom toho, že není ve své kůži. V tu chvíli jsem si uvědomila, že vlastně seriál ukazuje podstatu terapeutického procesu: že nejen klient přináší do terapeutického prostoru prožívání svého života, ale i terapeut je tam plně přítomen, ať chce, nebo nechce, a vnímaví klienti přesně cítí, kde je jeho slepé nebo slabé místo a nejednou ho s tím konfrontují.

Terapeutova práce spočívá v neustálém upřímném kontaktu se svými vlastními emocemi a ve schopnosti uvědomit si je a pracovat s nimi. A to je obrovská dřina, kterou právě pan Roden v seriálu skvěle ukazuje. Jsem ráda, že takový seriál existuje a musím přiznat, že mě opravdu zajímá. V mnohém se tam totiž sama poznávám.“

Aleš Borecký, psychoterapeut:

„Neviděl jsem zatím ani jeden díl, sleduji ale americkou sérii, která se mi moc líbí. Jsem tak ve třetině. Zjistil jsem, že se můžu dívat jen tehdy, když několik dnů nevidím reálné klienty. Dát si třeba po šesti klientech večer ještě další díl v televizi mně osobně přijde moc… Chci mít i jiný svět než terapii.

Z české verze jsem zatím viděl jen upoutávky a přiznám se, že mě spíš odrazují. Mám Rodena rád, ale v těch ukázkách působí nějak neautenticky, jako když odříkává naučený text. Takže se na to chci podivat už proto, že doufám, že celé díly budou lepší než ukázky.“

Michal Petr, psychoterapeut:

„Seriál sleduji v americké verzi In Treatment, z české série jsem viděl zatím jen úvodní díl. Terapie je jistě mnohem blíže realitě než jiné seriály české produkce, kde manželský poradce sedí v koženém křesle za obrovským stolem a daleko od něj se na židli choulí zdrcená manželka. V tomto ohledu jde jistě o pokrok.

Terapeut je zde prezentován jako člověk, což je dobré. Současně reprezentuje terapeutický styl, který opět není obecný a který se v mnohých ohledech liší od terapie jiného stylu a zaměření.

Pro mě jako terapeuta je zajímavé sledovat, kde hrdina reaguje v souladu s mou vlastní představou o dobré terapii, kde ji posunuje o krok dál a kde na druhou stranu reaguje pro mě zcela nepochopitelně (například v pozdějších dílech jeho dlouhá neochota nechat se opravdu dotknout, použít sebeodhalení jako funkční terapeutickou intervenci apod.).

Jsem zvědavý, zda v české verzi dojde k nějakým zásadnějším změnám. Možná ano, autoři slibují, že zejména v závěru se od předlohy v mnoha ohledech odlišují. Tak jen do toho!“

Andrea Platznerová, psychoterapeut, psychiatr:

„Nemám televizi, ale viděla jsem všechny díly původní americké verze seriálu In Treatment. Byla jsem mile překvapená. Čekala jsem úsměvnou snahu o napodobení psychoterapeutických situací do poutavé podoby tak, aby seriál zaujal lehce otupělého diváka navyklého na srdceryvnost telenovel a omračující akčnost filmů. A on ten seriál má nesmírně blízko k realitě psychodynamické psychoterapie, až by se dal použít jako kurs pro psychoterapeuty (a to je zároveň místy trochu mínus – hlavní hrdina je ve své profesní roli někdy až příliš dokonalý… ale i takoví mezi námi jistě jsou :-).

Ze scénáře je cítit práci odborných poradců, jejich autentickou zkušenost s terapií. Laik by to takhle nenapsal. Zda lze mluvit o možném celospolečenském dopadu? To nevím. Nepřeceňovala bych to. Na druhou stranu seriál jistě zapůsobí na váhající podskupinu lidí, která by ráda něco dělala se svými problémy, ale neví, co si pod psychoterapií představit a neuvažuje o ní jako o možném řešení. Ten, kdo na psychoterapii z principu nevěří (jako sám pan Roden, seriálový terapeut), za mnou nepřijde ani po zhlédnutí seriálu, resp. možná tím spíš nepřijde.“

Lucian Kantor, poradce, terapeut

„Seriál Terapie je pro mne velmi kvalitní metaforou terapeutického procesu. Jde o metaforu a seriál by tak měl být vnímán. Domnívám se, že je potřeba jej hodnotit celistvě, jako umělecké dílo, bez ambice interpretovat jednotlivé terapeutické kroky, neboť vše je samozřejmě podřízeno sledovanosti a úspěšnosti seriálu, a tak běžné zhruba padesátiminutové terapeutické setkání je komprimováno do polovičního časového formátu.

Mně se seriál velmi líbí, rád jej sleduji a velice oceňuji herecké výkony jednotlivých postav, které jsou uvěřitelné. Již od upoutávek jsem se těšil na Karla Rodena a jsem opravdu nadšený. V takové herecké poloze jej neznám a překonal všechna má očekávání.

Bude-li seriál vnímán jako umělecká zkratka, může běžné populaci nechat nahlédnout pod pokličku terapeutické práce, bude-li však analyzován a interpretován v jednotlivostech, může mnoho lidí zmást. Jedná se přeci jen o terapeutickou pohádku, nikoli o přímý přenos terapeutického procesu.“

Iveta Jonášová, psychoteraputka

„Asi nemá cenu mluvit o tom, jaký je pan Roden psychoteraput a hodnotit jeho postupy. Umím si představit i mnohem horší, stejně jako lepší způsoby, jak vést terapeutický rozhovor.

Pro odborníky to může být dobrý způsob jak revidovat své vlastní postupy, zamýšlet se nad tím, jak bych v podobné situaci reagoval/a já… Pro ostatní diváky to může být aspoň nahlédnutí do toho, co to ta terapie vlastně je, a že některá těžká období v životě je možné překonávat i s pomocí odborníka. Lidé u nás bohužel ještě nejsou zvyklí do sebe investovat – čas ani peníze.“

Co si o seriálu Terapie myslíte vy?

Diskuse 0