Foto: Thinkstock.com

Psychoterapie bez vzdělání?

Zkušenosti mají svou váhu. Přesto je ucelené teoretické vzdělání nenahraditelným základem.

Petr Jarolímek

Petr Jarolímek

19. 2. 2015

Před časem jsem seděl s manželkou na obědě v restauraci a od vedlejšího stolu k nám dolehly kousky hovoru dvou kamarádek. „Tak jsem si udělala ten víkendový psychoterapeutický seminář. Už u mě byli všichni příbuzní, kamarádi, ale teď už nikoho nemůžu sehnat. Nevíš o někom?“ Je asi jasné, že jako psychoterapeut jsem byl v ten okamžik trochu rozčilený.

Bohužel stav, který v České republice momentálně panuje, podobným nezodpovědným pomatenostem nahrává. Jak to? Protože mimo zdravotnictví, které má jasná kritéria pro to, kdo může vykonávat psychoterapii a kdo ne, neexistují zákonné regulativy.

Zjednodušeně to znamená, že slova psychoterapie, psychoterapeut a psychoterapeutka může mimo zdravotnické zařízení (při přímé platbě) zneužívat kdokoli, kdo má chuť a nemá soudnost. Existuje však určitá shoda odborné psychoterapeutické obce, která vymezuje jasněji, kdo si smí říkat psychoterapeut. I v těchto kruzích se však o tématu vedou neustále diskuse a absolutní jednota neexistuje.

Pop-psychologické mýty jsou velmi rozšířené. Ujasněme si, jak vznikly, čím škodí a co s nimi: 7 mýtů pop-psychologie

Pokusím se stručným popisem nutné kvalifikace ukázat, co skutečný psychoterapeut musí splňovat, aby bylo možné ho uznat jako člověka, u kterého je slušná šance, že ví, co dělá. Nejde mi o podání vyčerpávajícího přehledu všech možných variant, ale popsání základních parametrů. Snad to některým pomůže odlišit odborníka od nekvalifikovaného podfukáře.

  • Základním požadavkem pro kvalifikaci psychoterapeuta je ukončené vysokoškolské studium. K následnému vstupu do psychoterapeutického výcviku je akceptovatelné vzdělání nejen v psychologii, ale též v oborech humanitních a sociálních věd.
  • Velmi důležitou součástí vzdělání psychoterapeuta je absolvování komplexního psychoterapeutického výcviku, který bývá několikaletý (nejčastěji kolem pěti, šesti let). Studenti se v jeho rámci učí pod vedením zkušených lektorů psychoterapeutické postupy, techniky i teorii. Celkově výcviky nezřídka přesahují 600 hodin vzdělávání.

Volbou určitého výcviku se zájemce začíná profilovat z hlediska budoucího terapeutického směru. Techniky, teorie a pojmosloví tohoto zaměření budou nadále určovat způsob jeho práce s klienty. Dnes je poměrně běžnou praxí tzv. eklektický přístup, kdy terapeut využívá i technik či přístupů náležících k jiným směrům, než je jeho původní výcvikové a teoretické zaměření.

Od jistého stupně výcviku se předpokládá určitá míra kompetence jeho frekventantů. Proto pro další zdokonalení mohou někdy pod intenzivním supervizním dohledem již začít pracovat s klienty. Supervize je nepostradatelnou pomůckou terapeutů, která slouží k udržování či zlepšování profesního úsudku a celkových kompetencí po celou kariéru. V začátcích je splnění kolem 100 hodin supervize jedním z nezbytných předpokladů k získání certifikace o úspěšně dokončeném psychoterapeutickém vzdělání.

Potřebuje psychoterapeut vysokou školu?

Psycholog a psychoterapeut Jay Haley na konferenci Vývoj psychoterapie v roce 1985 referoval o své zkušenosti, kterou zažil v 60. letech v rámci práce se sociálně slabými vrstvami. Byl tehdy postaven před problém, jak najít dost schopných terapeutů, aby mohl poskytnout terapeutickou péči více zájemcům o ni. Zvolil dvě cesty.

  • Ta první spočívala v tom, že učil terapeuty ze středních vrstev porozumět chudým.
  • Druhá cesta vedla přes učení chudých terapii v psychoterapeutických výcvicích.

Podle Haleyho závěrů mnoho znalostí, které byly v té době (a troufám si říct, že i dnes) považovány za zásadní v práci psychoterapeuta, v praxi nebylo nutných. Filozofické, psychologické i jiné akademické vzdělání se v případě možnosti důkladné supervize a vedení těchto lidí z ulice jevilo jako nepodstatné. Svůj příspěvek na toto téma uzavřel na konferenci slovy, že ať už je terapie čímkoli, evidentně může být terapeut vycvičen rozmanitým způsobem, aby se jevil jako kompetentní a dosahoval slušných výsledků.

Média jsou plná omylů. Ale kdyby jen to. Psychologické bludy pouštějí do světa vědci, univerzity i sami psychologové, varuje Dalibor Špok ve videosemináři Jak nepřemýšlet o psychologii

Jay Haley nebyl nějakým neznámým terapeutem. Patřil k významným odborníkům především v oblasti rodinné terapie a jeho zkušenost má svou váhu. Sám znám několik kolegů, kteří vykonávají psychoterapeutickou (či tomuto zaměření blízkou) práci i bez vysokoškolského vzdělání, nebo vysokou školu mají, ale její zaměření je technické, nikoli humanitní.

Vím, že svou práci dělají dobře, a plně jim důvěřuji. Znám je ze supervizí, kde mám možnost sledovat způsob, jakým o svých klientech uvažují, vím, že dokážou rozeznat (aspoň ne méně než ostatní), na co stačí a na co ne. Své dovednosti a respekt si vysloužili dlouhými lety praxe, které jejich „vysokoškolský dluh“ víceméně kompenzují.

A také znám mnoho těch, kteří disponují plným vysokoškolským vzděláním typu pro psychoterapii vhodného, ale důvěra v ně mi chybí. Rozdíl mezi těmito kolegy podle mého názoru spočívá v osobnostní vyspělosti, schopnosti přijímat připomínky a kritiku, dále v životní zkušenosti a především v dispozicích, které jsou k výkonu práce psychoterapeuta podstatné.

Přes výše popsané bych u těch, kdo usilují o možnost být psychoterapeutem, dnes na vysokoškolském studiu trval. Proč? Protože výjimečné dispozice umožňující psychoterapeutickou práci dělat správně jen na základě citu jsou v populaci zastoupeny podle mého jen okrajově.

S nárůstem informací kolem nás klesá jejich přehlednost. Vytvořit si utříděný přehled je bez vedení kompetentními pedagogy obtížné.

Kombinace nadání – či dokonce talentu – a psychoterapeutického výcviku už je pro praxi akceptovatelnější. Ani vhodná dispozice, ani výcvik nám ovšem neposkytne ucelený a logický přehled základních teoretických znalostí. Někdo může namítnout, že teorie v praxi potřebujeme jen malé množství a většina znalostí, které se během studia tváří tak důležitě, stejně z paměti zmizí.

Ano, většinu teorie úspěšně zapomeneme po zkoušce, která se jí týká. Ovšem něco zůstává. Je to pocit, kdy tušíme, že jsme v praxi na tenkém ledě, a máme potřebu otevřít jakousi knihu, kterou jsme k té (s odřenýma ušima složené) zkoušce byli donuceni přečíst.

Snažíte se být vstřícní a pomáhat, přitom se sami často cítíte mizerně? To známe: Postiženi potřebou lásky

Je to vědomí, že přes zdánlivou logiku našich závěrů existuje vlastnost lidské psychiky skládat si zážitky do smysluplných scénářů, a to dokonce zpětně a nepřiléhavě k realitě. Je to fakt, že víme, k jakému učiteli se obrátit pro radu, když netušíme prakticky, kudy kam. Něco prostě zůstane v nás, i když se může špatně hledat slovy, o co vlastně jde. Bez systematického vysokoškolského studia je obtížné pochopit, co je třeba znát.

Mnoho dovedností se musí pěstovat a kultivovat na základě informací o smyslu určitých postupů. Tam, kde jeden člověk uspěje se svou intuicí a citem, musí druhý uspět až na základě důkladného studia, bez kterého by nevěděl, kudy kam. Jistě je pravda, že zvláště dnes, kdy je dostupnost informací snazší, než bývala dřív, můžeme mít dojem, že pro nabytí určitého stupně sečtělosti nepotřebujeme studovat školy, ale můžeme se vzdělávat sami.

Problém takového přístupu spatřuji v tom, že s nárůstem informací kolem nás klesá jejich přehlednost. Vytvořit si utříděný přehled je bez vedení kompetentními pedagogy obtížné.

  • Jak poznáme, co pro práci terapeuta potřebujeme?
  • Do jaké míry musíme znát vývojovou psychologii?
  • Jak moc musíme být obeznámeni s psychoterapeutickými směry a jejich teoriemi?
  • Co musíme znát z biologie, abychom dokázali přemýšlet nejen v psychologické dimenzi, ale též v duchu psychosomatiky, tedy s vědomím propojení procesů mezi tělem a duší?

Setkal jsem se s několika lidmi, kteří neuznávali vysokoškolské vzdělání a učili se sami. Byli inteligentní a svým způsobem sečtělí. Ovšem jejich znalostem chyběla jistá hloubka a propojenost mezi rozdílnými součástmi oboru, o který se zajímali.

Čestně přiznávám, že svému studiu na vysoké škole jsem mohl dát mnohem víc. Až nyní v praxi rozumím, jaký smysl měly vyučované předměty a proč bylo důležité se jim věnovat tak, jak po nás učitelé chtěli. Až nyní rozumím logice, podle které byl poskládán náš rozvrh. Bez vysokoškolského vedení bych byl v množství informací, které dnes považuji za cenné, ztracen.

Nezbytnost výcviku

Vysoká škola je zaměřena především na teoretické znalosti. Něco z teorie se vyučuje i v psychoterapeutických výcvicích. Ty však svůj důraz většinou kladou na práci s vlastní osobností a výuku psychoterapeutických postupů, obecná teorie není jejich hlavní náplní.

Výcviky vnímám společně se supervizí v procesu vzdělávání psychoterapeutů jako zásadní. Kdybych se měl rozhodnout, čeho by se mohli psychoterapeuti během profesní přípravy vzdát, byla by to spíše vysoká škola než výcvik. Naštěstí takové rozhodnutí dělat nemusím.

Teoretická základna u výcviků není akceptovatelná univerzálně. Každý výcvik vede své frekventanty zejména v duchu svých uznaných postupů, vycházejících z teoretické báze specifické pro ten který směr. V návaznosti na vzdělání z vysokých škol je to přes své nedokonalosti slušně propracovaný systém vzdělávání, který by však sám o sobě podle mého názoru nebyl dostatečný.

Využívejte celý web.

Předplatné

Jsou terapeuti, kteří nesplňují zcela to, co se odborníky považuje za kompletní vhodné psychoterapeutické vzdělání, a svou práci dělají dobře. Dokonce jsou takoví lidé na základě individuálně posouzených kritérií (zejména délky praxe a osobní zkušenosti s prací těchto terapeutů) někdy přijímáni do profesně sdružujících organizací, které si na odbornosti a důvěryhodnosti svých členů zakládají.

Zkuste se zeptat těch, kteří nemají popsaná kritéria splněna, pokud na ně narazíte, zda do nějaké takové organizace patří. Nebo jestli takovou vůbec znají. I to může leccos napovědět. Obecně je nutná obezřetnost při výběru psychoterapeuta a odpovídající vzdělání a psychoterapeutický výcvik je vhodné očekávat a vyžadovat. Nekompetentních dobrodruhů je zkrátka příliš mnoho.

Diskuse 0