Jsem prý člověk, který tak nějak umí žít s lehkostí. To slyším od lidí kolem mne často. Já si to vůbec nemyslím, ale názor druhých respektuji. Také proč ne, když je pozitivní, že? Zapátrala jsem u lidí, kteří mě dlouhou dobu znají a na jejichž názorech mi záleží. Odkud vlastně pramení ta jejich „mylná“ představa o tom, že já život umím žít?
Dozvěděla jsem se, že:
- je to asi tím, že i na nejhorších věcech vždycky najdu pozitiva
- hledám a nacházím krásu v každodennosti a rutině
- koukám na svět pořád dětskýma očima
- můj život má smysl, a to díky tragickým momentům, které mi už vícekrát ukázaly, jaký je život dar a že tu není pro každého
- baví mě být emoční pečovatel o city, o vztahy, o lidi obecně
- jsem ráda taková, jaká jsem
Docela hezky se to čte a pod něco se i podepíšu. Ale škoda, že to vlastně úplně nežiju. Dostala jsem jen skvělou zpětnou vazbu na to, že moje přesvědčovací schopnosti a maska milé bytosti jsou dobře naformátovány a fungují. Prostě Oscar goes to me. Protože nikdo mě vlastně nezná, bohužel ani já sama.
Když si znovu pročítám ten seznam, říkám si, že by byla škoda ho měnit. Ale pro mne začíná být skutečně energeticky náročné ho v těchto mantinelech udržet. Je vlastně hrozně neautentický. Určitá tragická událost v mém životě mě zasáhla hodně hluboko a z té hloubky se dere na povrch někdo, kdo prosí a žádá o pozornost. A já ho už nemůžu ignorovat a přeprat jako dřív, má čím dál větší sílu.
A je to síla!
Zjistit, že najednou cítíte věci docela dost jinak než posledních 40 let, je teda velká revoluce. Bohužel si stále nejsem jistá, na které straně vlastně stojím. Hodně dlouho jsem se pohybovala tak nezávisle uprostřed, kde byl klid a všechno bylo fajn, že teď jsem zcela ztracená. Nevím, kde začít, o co se opřít, jak a co cítit, jak poznat, prostě jaků celá hromada.
Říká se, že nejvíc autentický je člověk mezi dětstvím a dospělostí, ve fázi hledání, kdo jsem, kam patřím – tedy v teenage věku. Řada z nás, kteří jsme rodiči, by asi také potvrdila, že právě v tomto věku jsme možná naposledy schopni nedělat se jen krásnými, milými a umíme dát najevo i postoje, které jsou dosti „své“ a „nelíbí se“.
Zkouším si vzpomenout, jaká jsem byla já.
No a tady máme první zjištění. Byla jsem velký introvert, což by o mně dnes málokdo řekl, protože jsem v osobním i pracovním životě takový typ veselé roztleskávačky. Zkouším teď více vyhledávat samotu a překvapivě v tom opravdu nacházím velmi příjemné a nové pocity. Je to začátek. Snad mi pomůže začít více „cítit“, co potřebuji, co je mé vlastní, co jsem.
Rozhodně to celé není o absolutní změně o 180 stupňů, jde spíše o znovuobjevování toho, co jsme měli a patří to k nám. A asi to nalezené nebude vždy jen růžovo‑béžové. Ale já se chci uvolnit a prostě začít žít svůj život pravdivě a skutečně s lehkostí.
Vy víte, jaké je vaše autentické já?
Petra, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
