Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Rodiče v kleštích

Vztah okolí k dětem a rodičům se mění. Příbuzní se vzdalují, cizí lidé dodržují čím dál větší odstup.

Pavla Koucká

Pavla Koucká

31. 5. 2016

Pomoc blízkých lidí i společnosti je ve výchově dítěte podstatná. Dnešní rodiče se však ocitají v historicky nové situaci a pod nezvyklým tlakem. Mají relativně dost materiální podpory a rozhodně netrpí nedostatkem rad a doporučení. Přesto jsou čím dál víc na spoustu věcí sami.

V článku Nejlepší věkový rozdíl jsem se zabývala zdánlivým paradoxem: my lidé plodíme ze všech živočichů nejmenší počet potomků, do nichž investujeme nejvíce energie. Zároveň však máme dosti krátký interval mezi jednotlivými porody, což na první pohled nedává smysl.

Zatímco taková šimpanzice piplá své mládě minimálně pět let, než mu pořídí sourozence, a orangutanice dokonce téměř osm let, u nás, současných Evropanů, jsou to nejčastěji roky dva.

Vysvětlovat to můžeme různě, zásadní je ovšem pomoc, jíž se matkám v péči dostává: ať už je to přímá pomoc s péčí (angažovaní otcové, prarodiče a další osoby), pomoc finanční (peníze od státu či opět od blízkých osob) či technická (od automatických praček přes různá zabezpečovadla a předpřipravená jídla v lahvičkách až po zábavné kolotoče nad postýlku).

My, lidské matky, na rozdíl od šimpanzic či orangutanic nejsme nikdy na výchovu a péči samy. Ani ty z nás, které opustil partner, které se z různých důvodů netěší pomoci širší rodiny a jimž se právě do zámoří odstěhovala nejlepší kamarádka.

Obávám se, aby situace nedošla tak daleko, že cizí dospělý se bude bát pomoci ztracenému dítěti, aby nebyl nařčen z úmyslu mu ublížit.

Pomoc blízkých a společnosti je tak běžná a samozřejmá, že si ji my matky často neuvědomujeme a spíše žehráme na její nedostatek. Často slýchám stesky typu: „Jsem na něj úplně sama!“  „Všechno je na mně.“ To, že nemusíme pracovat, že máme co jíst, do čeho se oblékat a kde bydlet, bereme jako samozřejmost, a vyčítáme mužům, že se málo starají, a státu, jak nízký rodičovský příspěvek je.

Pracuji v jednom azylovém domě pro matky s dětmi. I zdejší maminky, přes všechny stesky, na tom – domnívám se – nejsou až tak špatně: peníze od státu, oblečení, potravinová banka, dary věcné i ve formě aktivit (kojenecké plavání, lístky do cirkusu, do zoo…), všelijaké přednášky a vzdělávací aktivity, hlídání dětí k nim…

Vychovává celá vesnice

Pomoc, které se nám matkám dostává, však není vynálezem moderní doby či rozvinuté společnosti. U různých přírodněji žijících lidských kmenů a společností vypadá pomoc jinak, nicméně lze říci, že matky všech kultur se v péči o potomky setkávají s výraznou pomocí svých bližních.

Jedno africké přísloví dokonce říká: „Ke zplození dítěte je třeba dvou lidí, k výchově celá vesnice.“ A etnologové společně s cestovateli-dobrodruhy vyprávějí, že to tak skutečně je.

Jakýkoli dospělý se chová jako rodič k jakémukoli dítěti, jež je právě v jeho přítomnosti, tvrdil mi jeden v subsaharské Africe působící etnolog. Většinou ani nejsem schopná rozlišit, které dítě patří ke které matce, vyprávěla zase „Afrikou posedlá“ cestovatelka.

A jedna porodní asistentka z Kanárských ostrovů přednášela o zdejším tradičním rodičovství, v němž ženy takto nabízely i mateřské mléko: Dítě, které mělo hlad, se prostě obrátilo na nejbližší ženu, a ta ho nakrmila. Buď mu dala něco k jídlu, nebo ho nakojila. A děti pily dlouho, většinou tak do šesti, sedmi let, kdy je začali vysílat samotné do hor pást kozy. V té době prostě přešly na mléko kozí.

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Pomoc rodičům dokonce není ani výsadou člověka, ač by se tak ve srovnání s lidoopy mohlo zdát. Například ornitologové vypozorovali, že „rodiče“, kteří krmí mláďata na hnízdě, jsou vcelku často tři, čtyři… Setkáváme se zde s takzvanými helpery, pomocníky, což jsou nejčastěji mláďata z předchozí snůšky.

Přeborníky v nerodičovské péči (když vynecháme hmyz jako mravenci, včely nebo termiti) jsou pak rypoši lysí z východní Afriky. U těchto drobných savců se totiž rozmnožuje pouze jedna samice a jeden až tři její partneři. Ostatní členové kolonie (jež může čítat do cca 300 jedinců) fungují jako pomocníci, dělníci – pečují, hloubí tunely (rypoši žijí pod zemí), brání území.

Nerodičovská péče o příslušníky mladší generace je tak podstatná, že o její přínosy se opírají i evoluční teorie vysvětlující jisté biologické i kulturní fenomény, například:

  • dlouhý život žen po menopauze: ženy se dále uplatňují v péči o děti jakožto babičky
  • homosexualitu: evolučně bývá vysvětlována pomocí kin selection – péče a podpory svých příbuzných
  • celibát – například u katolických kněží: umožňuje dávat více energie do péče o ne vlastní děti i jejich rodiče a společnost jako takovou, do stmelování komunity
  • dobrovolnou bezdětnost: bezdětní lidé sice podobně jako homosexuálové a katoličtí kněží (vynechme prosím výstřelky umožněné asistovanou reprodukcí či morálním selháním) nepečují o vlastní potomstvo, dávají však více společnosti – jako vědci, učitelé, myslitelé… a také jako daňoví poplatníci

Proč to ale všechno píšu? Protože mám pocit, že se v této oblasti setkáváme s novým, dosud nereflektovaným trendem: Tam, kde dříve bylo běžnější pečovat o cizí děti přímo, dnes pomoc redukujeme na finance, a hlavně: více na rodiče tlačíme.

Jak společnost tlačí na rodiče

Matky na rodičovské dovolené si často stěžují na „syndrom čtyř stěn“. Nemusejí nic než pečovat o dítě, zato jsou na ně často samy, a ze všech stran slyší i aktivně čtou, co a jak by měly.

Ještě když jsme my, dnešní rodiče, byli dětmi, cizí lidé běžně usměrňovali naše chování. Když nás někdo viděl, jak odhazujeme papírek od bonbónu na zem, hned jsme slyšeli: „Hele, chlapečku/holčičko, něco ti upadlo!“ Dobře si vzpomínám zejména na nerudné důchodce prudící u paneláku, když jsem si krátila cestu přes trávník: „Holčičko, ty nevíš, od čeho jsou chodníky?!“ – tak krásně rovné a v pravých úhlech navazující.

Dnes už cizí dospělý málokdy řekne svou výhradu přímo dítěti, zato však rád usměrní jeho matku. Často se setkávám s maminkami, jež velmi těžce nesou odsuzující pohledy (někdy nejen pohledy) okolí, když se jejich dítě nechová tak, jak by „mělo“.

Obávám se, aby situace nedošla tak daleko, že cizí dospělý se bude i bát pomoci například ztracenému dítěti, aby nebyl nařčen z úmyslu dítě zneužít či mu prostě nějak ublížit, jak je to nyní již běžné v USA – viz můj článek Strach má velké oči. Tato obava se může zdát zatím přehnaná, změny se však dějí.

Tuhle jsem měla například sraz s jedním kamarádem. Navrhla jsem, aby za mnou přišel na dětské hřiště, kde si budou mé děti hrát, a my si tu na lavičce na sluníčku pěkně popovídáme. Měla jsem s dětmi asi čtvrthodinku zpoždění, takže kamarád už čekal. „Proč jsi nešel na hřiště? Mohls tam krásně na lavičce, a ty tady postáváš u silnice…“ „No, víš, já se bál, aby mě někdo neoznačil za pedofila, když bych tam seděl sám.“

Je to škoda, protože věřím, že by tento můj kamarád (stejně jako spousta dalších lidí) byl pouze a výhradně užitečným pozorovatelem drobotiny. Obávám se, že když mizí pozorovatelé, mohou časem mizet i případní pomocníci.

Časem patrně i u nás vznikne zákon zakazující fyzické tresty – viz můj článek Jedna výchovná.

Využívejte celý web.

Předplatné

Zatím nám připadají úsměvné různé případy z USA, kdy jsou rodiče vyšetřováni, neboť nechali jít po ulici samotné dítě deseti- či jedenáctileté, nicméně změny v této oblasti nastávají i u nás. Zatímco dříve bylo běžné posílat děti v první třídě do školy samotné, dnes si to často nedovolí ani rodiče čtvrťáků. Občas se mi rodiče i svěří: „Já bych ho nechal klidně hrát si venku samotnýho, a ani se nějak nebojim, že by se mu něco stalo. Bojim se ale, aby mě někdo neudal na sociálku…“

Čili: chci říci, že péče o mladou generaci, to, co jsem nazvala rozšířeným rodičovstvím, se mění. Mizí přímá pomoc dětem, a sílí tlaky na jejich rodiče. Otázkou je, kam to povede.

Diskuse 0