Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Strach má velké oči

Co všechno jsme ochotní obětovat v zájmu „zvyšování bezpečí“?

Pavla Koucká

Pavla Koucká

16. 7. 2013

Plošná bezpečnostní nařízení a zákazy jistě mají své důvody a pozitiva, ale i rizika. Omezení osobní svobody a degeneraci zdravého úsudku jednotlivce, například. Zprávy z Ameriky nám někdy znějí jako z jiné planety, ale pozor – i náš přístup k bezpečnosti se mění.

Eva bydlí v americkém Orlandu na Floridě, má dva syny, muže a docela pěkný dům. V osm ráno vyráží rozvézt syny do školy. Nad domem krouží policejní helikoptéra. „Co to?“ napadá ji, ale myšlenku rychle pouští z hlavy, ještě popadnout tašky a šup do auta, aby to stihli. Mezi domy v jejich appartment complexu však stojí osm (!) policejních aut a jeden z policistů zrovna kráčí k jejím dveřím. Prohlíží si ji i syny, hlavně mladšího.

„Dobrý den. Má váš syn bílé pyžamo?“ táže se a Eva vyděšeně přemýšlí, co se děje. Syn opravdu bílé pyžamo má. Postupně vychází najevo, že v průběhu několika minut, kdy Eva ráno venčila psa, vyběhl čtyřletý Oliver před dům, aniž by si toho otec všiml. V areálu appartment complexu (něco jako náš vnitroblok) ho pak patrně jeden z rezidentů viděl samotného venku – a zavolal policii.

To, že se ten pán zajímal, je príma. Ale další reakce mi už přijdou nadsazené.

„Proč za dítětem prostě nepřišel, nevyptal se ho, co se děje?“ ptám se Gábiny, Eviny blízké, v Orlandu též žijící kamarádky. „On byl autem, zřejmě se bál u kluka zastavit. Takhle se totiž unášejí děti – přibrzdí auto, někdo vyskočí a popadne dítě. Dost možná prostě nechtěl, aby se ho ten kluk bál.“

A to se nebojíte jít po ulici?

Strach z únosu dítěte je v Americe velmi silný. „V každém obchodě máš nástěnku s fotografiemi dětí, které zmizely. Datum a místo, a třeba i obrázek, jak by asi vypadaly, kdyby před lety nezmizely,“ říká Gábina. Navzdory tomu, že reálná pravděpodobnost únosu a zabití dítěte neznámým člověkem je zde cca jedna ku 1,5 milionu, sílí trend, že děti se nemohou nikde pohybovat samotné. Sama Gábina nepovažuje zásah volajícího ani policie za zbytečný. „Naopak, souhlasím s tím a jsem ráda, uklidňuje mě, že jsem viděla takovou snahu něco udělat v situaci potenciálního nebezpečí pro dítě.“

„K desetiletým se dnes chováme jako dříve ke dvouletým,“ říká Lenore Skenazy, propagátorka volného pohybu dětí a autorka knihy Free-Range Kids: Giving Our Children the Freedom We Had Without Going Nuts with Worry. Když se autorky ptají, jak to, že nechá například své devítileté dítě nakoupit samotné, odpovídá ve stylu: „A jak to, že necháte své dítě samotné navštívit příbuzné?“ Vychází přitom ze statistik, podle nichž je pachatelem 80 % zneužití dítěte rodinný přítel či příbuzný.

Po medializaci několika případů dítěte zapomenutého a udušeného v autě platí v řadě zemí zákaz nechávat děti v autě samotné.

Strach má velké oči a dočteme-li se o nějakém opravdu otřesném případě, přestáváme vnímat míru rizika a dokonce i uvažovat racionálně. Třeba že je něco jiného nechat samotného předškoláka ve velkoměstě a něco jiného, když pustíme dítě dejme tomu jedenáctileté samotné do školy v malém městečku. Nebo že ponechání dítěte v autě není vždy stejně nebezpečné.

Po medializaci několika případů dítěte zapomenutého a udušeného v autě platí v řadě zemí zákaz nechávat děti v autě samotné. „Já sama jsem tu měla problém,“ líčí moje v Austrálii žijící kamarádka. „Tuhle mi dcerka krásně usnula cestou na hřiště a já ji chtěla nechat v klidu dospat, aby byla vyspinkaná a veselá. Tak jsem auto odstavila u hřiště, otevřela jí okna, aby se nepřehřála, vzala si chůvičku, abych věděla, kdyby se probudila nebo se něco dělo, odešla tak dvacet, maximálně třicet metrů od auta – které jsem měla stále na očích – a hrála si se synem.

Za chvíli za mnou přišly dvě matky, jestli jsem to já, kdo nechal dítě v autě, že je to nezákonné a pro dítě nebezpečné. Musím ji prý hned probudit a vyndat. Obvinily mě, že jsem velice špatná matka, a já si oddechla, když se Isabelle vzbudila, protože jsem se bála, ze zavolají policii.“

Prostě jsme si už zvykli, že pod koly aut končí ročně několik stovek lidí a ještě řádově víc jich utrpí různě těžká zranění. Po ulicích tedy chodit smíme.

Pod ochranou magistrátu

Z naší české perspektivy se zdají oba zahraniční případy přitažené za vlasy. Ale podobné tendence jako psychika Australanů a Američanů má i naše psychika a taktéž náš přístup k bezpečnosti se mění. I náš strach má velké oči. O nedávných povodních například vyhlásil pražský magistrát z důvodu možného podmáčení stromů zákaz vstupu do všech parků a rekreačních oblastí.

Trend: zvyšování bezpečí

Vlna bezpečnostních opatření v USA po 11. září přinesla například nový zákon, jenž dává vládě pravomoc nasazení odposlechů, aniž by je schvaloval soud.

V červnu rozpoutal v Americe skandál bývalý zaměstnanec CIA a NSA Edward Snowden,  když uveřejnil utajované informace týkající se rozsahu, v němž jsou monitorovány telefonáty Američanů i jejich pohyb na internetu.

George W. Bush před lety čelil kvůli nasazování odposlechů kritice demokratů. Málokdo si pak všiml, že Obama platnost opatření v tichosti prodloužil.

10. listopadu 2018

Zvládání emocí v pěti krocích (seminář)

Radka Loja

Přiznávám, že mě to dost naštvalo, tím spíš, že zákaz byl v platnosti ještě řadu dní po povodních. Venku krásně a blízké parky buď zamčené, nebo ohrazené páskou.

Mám zákaz nerespektovat a své tři malé děti vzít za pásku? Čemu je tím naučím? Nebo s nimi mám chodit na procházky podél silnic?

Vedle silového jednání magistrátu mě ovšem překvapila i chápavá reakce občanů. Mluvila jsem o tom s mnoha lidmi a reakce byla vesměs následující: „No to víš, oni se bojí, na jednu paní v Průhonicích prý spadl strom.“ Jenže ze stejného důvodu by nám mohli zakázat vůbec chodit ven. Vždy je nenulové riziko, že spadne strom, taška ze střechy nebo nás třeba srazí auto.

Zkreslené vnímání nebezpečnosti je dáno patrně tím, o čem se ve společnosti mluví. A strach z padajícího stromu po medializaci případu z Průhonic rapidně stoupl. O obětech dopravních nehod se naproti tomu nehovoří, není to tak mediálně zajímavé – prostě jsme si už zvykli, že pod koly aut končí ročně několik stovek lidí a ještě řádově víc jich utrpí různě těžká zranění. Po ulicích tedy chodit smíme.

Na vlastní nebezpečí

Neprosazuji myšlenku, že batolata můžou klidně zůstávat samotná v autech, ani volný pohyb dětí jakéhokoli věku kdekoli. Celkově vzato: vyvolávání strachu i plošné silové zákazy a příkazy jistě mají svá opodstatnění. Přesto si však myslím, že bychom neměli zcela zanedbávat statistiku ani rizika plošných zákazů a silových řešení. Omezení osobní svobody a degeneraci zdravého úsudku jednotlivce, například.

Magistrát mohl podle mě vydat namísto zákazu doporučení, vylepit cedule, že vstup do zeleně je jen na vlastní nebezpečí.

To, že se ten pán z úvodního případu zajímal, je príma. Ale další reakce mi už přijdou nadsazené. Že ony ženy, zahlédnuvše batole v autě, přišly blíž a zkoumaly situaci, mi přijde na místě. Je dobře, že se vyptaly kamarádky, zda je to její dítě a zda je sleduje… ale když zjistily, co zjistily, viděla bych jako adekvátní, aby se rozloučily.

Též magistrát mohl podle mě vydat namísto zákazu doporučení, vylepit cedule, že vstup do zeleně je jen na vlastní nebezpečí. A možná by nebylo od věci občany poučit, že není vhodné procházet se pod stromy, když fouká silný vítr, notabene se sluchátky na uších (jako měla ta paní v Průhonicích).

Těžko se mi věří, že zákaz byl rozumný a ku prospěchu občanů. Vynořují se mi dvě vzpomínky:

  • Stojím na Karlově náměstí a hledím na tramvajovou zastávku. Nad skupinu čekajících se naklánějí staré stromy, což nikomu nevadí. Do parku za zastávkou se však z důvodu podmáčení stromů nesmí.
  • Volám na speciální linku magistrátu a ptám se, kam mi v době zákazu doporučují s dětmi jít. Paní na lince mi radí, ať jdu do třeba do Krčského lesa, že ten není zamčený. Na otázku, jestli se nejedná o rekreační oblast a zákaz tam neplatí, mi paní už neodpovídá, stejně jako na otázku, zda tam nejsou podmáčené stromy.

Tak nevím. Máme taková opatření skutečně vděčně přijímat?

Diskuse 0