„Chápu psychologii jako zákaznickou službu: když máte téma, přijdete, a třeba za měsíc máte nové téma, objednáte se a přijdete znovu.“ Ve druhém dílu rozhovoru s psychologem Daliborem Špokem jsme se zajímali o to, jak pracuje a jaké metody používá. Hovořili jsme o terapeutickém stylu i o některých terapeutických klišé, která se snaží narušit.
Navážeme na naše předchozí povídání: Jak byste popsal styl své psychologické práce?
V psychologii můžeme rozlišit dva proudy – rozvojový a terapeutický. Ten první se zabývá spíše rozvojem „normální osobnosti“ lidí, kteří jsou bez závažných psychických poruch. Druhým, velmi důležitým směrem je ten terapeutický, který se zabývá nápravou „negativních“ symptomů. Když má někdo nějakou psychický problém, dostáváme jej zpět do normálu.
Co vždy zajímalo mě, byla otázka, jak se dostat z normálu směrem k naplnění potenciálu, který už nebude v průměru; jak dospět ze stejnosti k vlastní jedinečnosti. Pochopitelně, zabýváme se s klienty také typickými psychickými problémy – oba proudy nejde přísně oddělit. To, že se nejprve vrátíte z oblasti velkých psychických problémů do normálu, kde se konečně cítíte dobře, je předpokladem k tomu, abyste měli dostatek sil a chuti vyjít zase dále. Ale vždy jsem chtěl přilákat i klienty z té „rozvojové“ části, protože chápání poradenské psychologie je u nás bohužel posunuté: jako místo, kam chodí lidé s psychickými poruchami, nikoli ti, kteří na sobě chtějí pracovat.
Přijde mi zbytečné dělat z psychologie oblast, kde vládnou tajemná pravidla zasvěcenců.
S tím souvisí i má specializace. Kromě psychologického poradenství se zabývám kariérním poradenstvím, problémy s osobní produktivitou, a mé velké téma je hledání povolání. Rád pracuji s lidmi, kteří hledají svou roli v životě nebo nejsou spokojení s tím, kde se nacházejí. Třetí téma jsou nadaní dospělí, protože ti u nás nemají velkou podporu. Na rozdíl od nadaných dětí, kde „jakási“ podpora existuje. Loni mi na toto téma vyšel tady na Psychologii.cz článek, který případným zájemcům doporučuji.
Jak jste se k Psychologii.cz dostal?
Úplně náhodou. Hledal jsem stránky, kde bych mohl své články zveřejňovat a kde by je publikovali v poměrně rychlém tempu. Klasický způsob, když publikujete v papírových časopisech, je velmi dlouhý. Vydání někdy trvá i mnoho měsíců. A to není můj styl práce. Hledal jsem někoho, kdo má modernější přístup. Předtím jsem Psychologii.cz vůbec neznal, pak jsem na ni narazil, oslovil ji a od té doby jsme rozvinuli, myslím, poměrně úzkou spolupráci.
Chci, aby setkání s klienty bylo jako běžné životní situace
Jak dlouho své klienty provázíte? Kolikrát se v průměru setkáte?
To je velice různé, ale vždy se snažím, aby ke mně nechodili klienti déle, než je potřeba – i proto, že je to etická otázka. Lidé si za mé poradenství platí – nechci, aby ke mně všichni chodili rok a aby mi přinesli peněz pomalu jako za ojetý automobil. Proto se snažím používat co nejefektivnější a nejrychlejší metody.
Průběh je u každého individuální. Může se stát, že klient za mnou přijde nejprve s technickým problémem, vyřeší jej, získá důvěru a otevře hlubší téma. Otestuje si vlastně, jestli dokážeme společně pracovat. Kdybych měl stanovit průměr, ten je kolem dvou až pěti sezení v případě psychologického nebo kariérního poradenství. Ale pokud se chcete zabývat hlubší změnou, samozřejmě to bude trvat déle.
Nepotřebujete výživové poradce. Potřebujete zdravý rozum, schopnost omezit se a špetku psychologie, radí Dalibor Špok: Psychologie radostného hubnutí
Lze dopředu stanovit, kdy budete mít hotovo?
Nepotřebuji mít předem naplánovaný postup, stanovený cíl a počet setkání. Abyste věděla, zda vám psycholog pomohl, pro to přece nepotřebujete srovnávat svůj aktuální stav s plánem – prostě to víte. Mnoho lidí přijde jen na jednorázovou konzultaci. Pro mě to není problém. Chápu psychologii jako zákaznickou službu: když máte téma, přijdete, a třeba za měsíc máte nové téma, objednáte se a přijdete znovu. Podobně jako k lékaři nepůjdete v případě, že už vám nic není, ale už jste přece objednaný…
Někdo si chce povídat a tvořit metafory, jiný potřebuje především emoční podporu, třetí spíše technické rady…
Nevidím jako užitečné domluvit se na deset setkání, a po pěti si už pouze povídat o nedůležitých věcech, protože jste vše důležité probrali – a „předstírat“ terapii. Nepovažuji to ze strany psychologů za etické, obzvláště proto, že si klienti (nebo jejich pojišťovny v případě klinických psychologů) za tuto službu platí, a to ne málo. Proto se skoro po každém setkání ptám klienta, jestli chce přijít znovu. Je to čistě na něm. Pokud nemá témata, můžeme si dát třeba měsíc pauzu… Nevím, proč by se měla psychoterapie lišit od běžného života – který také své problémy přináší a odnáší neplánovaně.
To může být pro lidi fajn, že si to nastaví sami a můžou přijít, až když mají s čím…
Přesně to si myslím. Přijde mi zbytečné dělat z psychologie oblast, kde vládnou tajemná pravidla zasvěcenců. V oblasti seberozvoje, běžných osobních problémů nebo povolání je to úplně v pořádku. Něco jiného je psychoterapie v oblasti závažných psychických poruch – psychóz, schizofrenie, závislostí, poruch osobnosti a podobně – tam je samozřejmě potřeba jasné dohody a pravidel, která stanovíte dopředu.
Každý klient je jiný, s každým klientem jsem jiný
Z jaké terapeutické školy vycházíte?
Nejsem přívrženec jedné školy. Snažím se vybírat to, co funguje a je v souladu s mou osobností i filozofií. Vycházím především z tradice humanistické psychologie. Absolvoval jsem výcvik v Gestalt terapii, ale ovlivnila mě i spousta dalších směrů, které jsem potkal cestou, včetně těch mimo tradiční psychologický mainstream. Jako Gestalt terapeut bych se proto rozhodně nenazval.
Jsem přesvědčen, že základním prostředkem rozvoje člověka je rozvoj jeho uvědomění – nejen schopnosti postřehnout, co se děje, ale taky popsat to a zařadit do příslušných kategorií. Odborně to nazýváme schopností metakognice – uvažovat o svém uvažování. Postupně tak budovat vnitřní mapu svého fungování a prožívání, osahání svých mechanismů a důležitých faktorů, které nás ovlivňují. A díky tomu se naučit podívat na své vzorce chování a prožívání z výšky. Získat nadhled.
Psychoterapeut Dalibor Špok popisuje v devíti krocích cestu k nalezení vnitřního klidu: Cesta k vnitřnímu tichu
Jenom taková znalost může vést postupně také k získání sebekontroly, nalezení vhodného životního povolání či úpravě životního stylu. Klient se musí učit umění rozlišit, co na jeho problémy funguje, a co ne. Nebát se zkoušet nové věci, experimentovat a teprve potom se ptát, co mu daná cesta může dát.
Jaké metody k tomu používáte?
V praxi za tímto účelem kombinuji metody takzvané „krátké, na řešení orientované terapie“, některé moderní přístupy vycházející z KBT terapie (akceptaci a mindfulness), behaviorální modifikace, Gestalt terapie a mnohé další.
Tyto jednotlivé školy tvoří – odhadl bych – tak třetinu mého přístupu. Zbytek je zkušenost, osobnost, mnohé další psychologické teorie a kreativita, které dohromady ústí u každého terapeuta v jeho specifický osobní styl. U sebe si všímám, že jsem s každým klientem trochu jiný. Snažím se hledat, co pro něj funguje. Někdo si chce povídat a tvořit metafory, které popisují jeho život (a velmi mu pomáhají vyznat se v sobě), jiný potřebuje především emoční podporu, třetí spíše technické rady…
Umění terapie nevyčtete z učebnice
Smí vlastně psycholog skutečně radit?
Samozřejmě! Dávno jsem se zbavil klišé typu „psycholog zásadně neradí“ a podobných. Jednou z prvních zásad psychologického poradenství by podle mě mělo být dát klientovi to, pro co si přišel. Nemyslet si, že se mohu rozhodovat jako vládce světa i za klienta a bohorovně určovat, co je vlastně pro něj důležité. Samozřejmě, že klient někdy nevidí některé aspekty situace, a je pak mojí povinností mu je pomoci si šetrně uvědomit – v jeho zájmu. Ale to je spíše výjimka než pravidlo. Dospělí lidé s normální psychikou, se kterými skoro výhradně pracuji, jsou většinou schopní velmi jasně říci, pro co přišli a co potřebují.
S některými klienty se nepotkáte, nedokážete navázat vztah. Není to žádná ostuda nebo problém.
Pokud klient potřebuje poradit a pro radu si přichází, kdo jsem já, abych mu říkal, že potřebuje něco jiného? Vysvětlit mu, že si má na radu vlastně přijít sám (jak radí některé příliš zjednodušující terapeutické přístupy)? Proč bych mu svůj názor neřekl? Ale samozřejmě vždy zdůrazním, že se jedná o můj pohled, který si musí vyzkoušet a přizpůsobit. Pouze nabízím. A jedním dechem upozorňuji každého, že nejnebezpečnější věta, kterou můžete od terapeuta slyšet, je: „Já vám řeknu, jak to je.“ Pokud ji uslyšíte, berte nohy na ramena.
A samozřejmě taky musím dodat, že s některými klienty se prostě nepotkáte, nedokážete navázat vztah. Zjistíte, že jste příliš jiní na to, aby terapie dobře fungovala. To prostě musíte akceptovat – poradenství vychází z osobnosti psychologa, nejste robot nebo dokonalý všechápající budha. Ve velmi malém procentu případů je příčina na straně klienta (je například natolik rozrušen nebo má takový problém, že aktuálně nedokáže vést dialog), ale většinou je to v takových případech záležitostí obou stran: nepotkáte se. Není to žádná ostuda nebo problém. Terapie je mezilidská situace jako každá jiná.
A je to z vaší strany spíše věda, řemeslo nebo umění?
Terapie či psychologické poradenství má svou velkou stránku intuitivní. Je to věda, je to technika, ale stejně tak ze strany psychologa je to i kreativní umění, kdy velmi často sám nedokážu popsat, „jak mě toto zrovna napadlo“. Často musím pustit otěže racionální kontroly a nechat situaci plynout a nechat se jí ovlivnit. Snažím se proto sledovat různé aspekty dění, ve kterém se nacházíme, ale i své nápady, fantazie a impulzy. Umění terapie nevyčtete z učebnice, ale musíte absolvovat stovky hodin výcviku pod dohledem zkušených učitelů. Postupně se toto umění učit a především denně aplikovat na vlastním prožívání.
Kdyby terapie neměla část překvapující, dialogickou a intuitivní, nemuseli bychom chodit za psychology.
Pak se občas stanou i velká překvapení, vhledy a posuny. Samozřejmě, klient se na ně většinou velmi dobře připravil svým přemýšlením, svými zkušenostmi, svým postojem… a moje role je už většinou pouze role katalyzátoru. Ale přesto mě takové situace nikdy nepřestanou fascinovat a učí mě vlastně určité skromnosti, protože vidím, že ne vše dokážu vymyslet, naplánovat, kontrolovat. Že za to nemohu „já, všemocný léčitel“. Zůstávám fascinovaně zírat, na co dokážeme ve vzájemném kontaktu přijít.
V kontaktu s klientem jsem tak neustále překvapován. To je zázrak dialogu, o kterém píše můj oblíbený filozof Martin Buber. Kdyby terapie neměla i tuto svou část neustálé otevřenosti – část překvapující, dialogickou a intuitivní – nemuseli bychom chodit za psychology, ale vše bychom si dokázali přečíst v psychologických knížkách, a stačilo by nám to ke změně… A hlavně, v tomto případě by bylo psychologické poradenství neskonale nudné a nikdy bych je dělat nechtěl.
Dalibor Špok představuje metodu sebezdokonalování, která může nahradit hodiny a hodiny terapie: Deset minut denně
Rozhovor vedla Pavla Šuláková (redakčně upraveno). První část rozhovoru: Všichni jsme tak trochu sedláci
