Proč mám tak často pocit, že mi někdo křivdí? Že si lidé špatně vykládají mé jednání a má slova? Že mě okolí vnímá, jako bych se čímsi provinil? A proč s tím pořád bojuju, nebo se vůči lidem stále častěji hermeticky uzavírám?

Tyhle otázky mě přivedly k zájmu o psychologii. Na tomto webu jsem našel spoustu užitečných odpovědí. Většina ukazovala na příčiny v mé vlastní hlavě. Ano, mnoho konfliktů a dramat se odehrává tam a nikde jinde. Co se ale děje venku, v hlavách lidí kolem nás? To je myslím pro správné vyhodnocení souvislostí stejně významné jako poznávání sebe sama.

Kluk, co to má příliš snadné

Žiju ve spokojeném manželství, mám šikovné děti, dobrou práci. Pocházím z rodiny, která zvenku působila blahobytně a idylicky. Realita byla jiná, ale to není tématem mého zamyšlení. Přejdu k věci a napíšu to tak, jak nejsem zvyklý – bez vypolstrování všelijakým okecáváním a relativizováním, do kterého raději vždycky všechno balím, aby moje slova byla pro druhé přijatelnější:

Už na základní škole jsem zažíval šikanu za to, že jsem hezký, dobře oblečený, že se dobře učím a jsem nadaný na sporty. Šikana nepřicházela od dětí, ale od učitelů. Ne od všech, jen od některých.

Zpětně v tom vidím určitý vzorec. Nesnášela mě například učitelka, která měla ve vedlejší třídě syna. Neučil se dobře, nebyl šikovný. Fyzikář mě shazoval tak, že se jednou při hodině spolužák ozval nahlas, že to vůči mně není fér. Už tehdy, v šesté třídě, jsem si uvědomoval, že jejich zloba má nějakou příčinu, kterou nemám možnost ovlivnit. Přestal jsem se obhajovat, dovolávat se spravedlnosti.

Většina učitelů se ke mně chovala normálně. I když jsem byl spíš uzavřený, měl jsem ve třídě dobrou pozici. Holky mě měly rády, kluci mě respektovali. Chodil jsem do jazykovky, děti tam byly chytré a vztahy kultivované. Vlastně to tak mezi námi vydrželo dodnes, je to pomalu třicet let. A dodnes vedle přijetí těmi, co jsou mi nablízku, zažívám útoky a odmítání od lidí, kteří mě dobře neznají. A dodnes mi to není jedno.

Na střední škole k neopodstatněné averzi části učitelů přibyly divné bloky ve vztazích mezi mnou a spolužačkami. S jednou jsem celý gympl chodil, ale i když jsem se ke všem ostatním choval přátelsky, žádná další spolužačka vlastně nebyla moje kamarádka. A když, vždycky tam byl přítomný sexuální motiv. (Ještě mě nediagnostikujte, dál se mi to snad podaří vysvětlit.)

Na vysoké škole a v dospělosti přímočaré averze ubývalo. Stále jsem ale zažíval a zažívám občasné nepochopitelné zášti. Víc si jich teď všímám u mužů. Někteří ve mně potkávají svého soupeře, svoji výzvu. Potřebují mě mít nějak pod sebou. Jako bychom nemohli být vedle sebe. Ne vždy je možné a moudré ustoupit, takže se v mém životě opakují nepříjemná období konfliktů s okolím.

Ne, nezajímáš mě

Celé moje povídání spěje k momentu prozření, který jsem zažil na nedávném dvoudenním školení. Najednou jsem jak v laboratoři uviděl celý systém mých vztahů s lidmi. Zaměřím se teď na ženy:

• Účastnice v mém a mladším věku se vyhýbaly kontaktu se mnou, jejich oči se s mými téměř nesetkávaly. Při cvičeních si mě nevybíraly do skupiny, o přestávkách se mnou nemluvily.
• S jinými muži, které bychom mohli objektivně zařadit do skupiny „jako partner nepřipadá v úvahu“, všechny tyto ženy komunikovaly hezky a vstřícně.
• Ženy o dvacet let starší, kterých byla menšina, se ke mně chovaly úplně jinak: uvolněně, se zájmem. Stejný zájem, sympatie a klid pak vyvolávaly ve mně.

Pozoroval jsem, co se mnou nezájem většiny přítomných žen dělá. Nikdo jsme se předtím neznali. Cítil jsem se odmítaný, nejistý, žárlil jsem na ostatní muže a zlobil se. To zpětně ovlivňovalo mé chování. Kruh se uzavřel: ty odmítáš mě, já odmítám tebe. Když jsem si tenhle celek, tenhle komplex uvědomil, přestal jsem si říkat, že jsou to zkrátka krávy. Poprvé mě napadlo: tohle je hrozně zajímavé.

Co jsem cítil, byl doslova úžas: tohle poznání mi pomůže pochopit, proč mimo rodinu s lidmi nenavazuji vřelejší vztahy. Proč nejsem otevřenější a proč nejsou otevřenější oni. Proč se tak často cítím posuzovaný a proč tak často narážím na nedůvěru, kterou se mi už nechce překonávat.

Jednoduše proto, že mi lidé opravdu nedůvěřují. Je to jejich obrana. Podvědomě si vytvářejí své představy o mně. Automaticky stavějí zdi. To určuje jejich chování vůči mně. A v dalších vteřinách moje chování vůči nim.

Nebo je to naopak. Možná jsem to já, kdo staví první bloky. Možná mě prozradí oči, možná tón hlasu, možná slova… (A hele, už zase polstruju.)

Žiju obklopen obrannými mechanismy a sám se schovávám za těžký štít svých automatických reakcí. Snad se mi ho podaří někdy během druhé poloviny života odložit.

Honza, čtenář Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.