Často slyšíme, že je třeba být tady a teď, čteme o moci přítomného okamžiku. Z těchto slovních spojení se stávají jakési slogany moderního osobního rozvoje. Už dávno vypadly ze škatulek duchovna, buddhismu, zenu. Staly se jakýmisi obecným pořekadly, jimiž se ohání lektoři všemožných kurzů, od těch skutečně či domněle meditačních až po tréninky manažerských dovedností či psychoterapeutických výcviků.

V první řadě chci říci, že je to skvělé. Mluvit o bytí v přítomnosti je opravdu potřeba. A ještě mnohem více je zapotřebí postoupit od pouhého mluvení ke skutečné realizaci. Což jsou ovšem dvě věci. Mají k sobě tak daleko, jako mívá krásná a vznešená teorie od žité praxe.

Týká se to i lidí, kteří tyto a další podobná instantní moudra hlásají. Lidé jsou zkrátka stále jen lidé, i když mají plná ústa nejen zubů, ale i vznešených či trefných pravd a pouček.

Právě abychom se vyhnuli zbytečným zjednodušením, kterých je dnešní doba (kladoucí důraz spíš na rychlost a bombastičnost sdělení než na jeho obsah) plná, podívejme se spolu pečlivěji na to, co vlastně ono tady a teď, přítomný okamžik, znamená.

Podívejme se na svět bez filtrů

Prožívání skutečnosti běžně a zcela automaticky probíhá skrze filtry. Těmito filtry jsou naše postoje, názory, zažité vzorce vnímání, uvažování, prožívání, cítění, myšlení.

Existuje možnost vnímat skutečnost bez filtrů, takovou, jaká je. Díky schopnosti, kterou používáme naprosto běžně – pozornosti.

Vytvářejí se v průběhu našeho života, od jeho prvních okamžiků. Už před narozením jsme vystaveni vlivům, jež formují tvořící se osobnost. Ty se míchají s balíčkem určitých dispozic. V průběhu dětství se tvoří úhelné kameny naší osobnosti, obrušují se a vyhraňují v pubertě a raném dospívání.

Tento proces s větší či menší intenzitou probíhá po celý náš život. Je to zprvu vytváření, posléze spíše modifikace vnitřní mentální struktury. Našeho já. Vše, co vnímáme a prožíváme, je pak hnáno přes tuto vnitřní strukturu. Je to tedy více či méně ovlivněno, přeformulováno, zabarveno.

Existuje ovšem možnost vnímat skutečnost bez filtrů, takovou, jaká je. Díky schopnosti, kterou používáme naprosto běžně – pozornosti. Přesněji skrze zaměření pozornosti na daný jev a jeho uvědomění. Ovšem oproti běžnému typu pozornosti s malým, ale v důsledku naprosto zásadním rozdílem:

Na rozdíl od pozornosti neustále vztažené k já, hodnotiteli, struktuře filtrů, je možné vědomou snahou vnímání očistit, oprostit. Vnímat jev bez hodnocení, vztahování, vnímat jej čistě – takový, jaký je.

Tomuto typu pozornosti se v buddhismu říká sati. Proč právě v buddhismu? Právě odtud čerpáme o tomto jevu současné znalosti, i když často bez uvedení zdroje.

Do češtiny bývá sati překládáno jako všímavost, bdělá či vědomá pozornost, bdělost. Angličtina má trefný termín mindfulness. To je základ onoho tady a teď, odtud pramení moc přítomného okamžiku. V síle čisté pozornosti.

Rozhodně to ale není tak snadné, jak to vypadá. Samotný princip čisté pozornosti je na první pohled snadno pochopitelný, ale i tak existují velká nepochopení.

Zastavená mysl samovolně spočine v tichém vnímání přítomného okamžiku. Vše je průzračné, jemné, jen takové, jaké to je. Zdá se, že dokonalé. Zen.

Strom je snadný

Relativně snadno můžeme být schopni čistě vnímat vnější vjemy, které s námi nemají příliš osobní spojitost. Třeba se kochat krásou mohutných stromů, jejichž větve se vlní jemným vánkem, slunce skrze ně prozařuje a vytváří roztodivné světelné kapky na lesní pěšině…

Nádhera, zastavená mysl samovolně spočine v tichém vnímání přítomného okamžiku. Vše je průzračné, jemné, jen takové, jaké to je. Zdá se, že dokonalé. Zen.

Snad každý z nás zná taková spontánní zastavení. Jenže tohle je pouze miniaturní část tady a teď. Dokážeme stejně tak čistě, bez vztahování, hodnocení, reagování vnímat vlastní myšlenky, pocity, přání, touhy, nálady?

Ano, všímavá pozornost platí stejně tak směrem dovnitř. Tady však nastává kámen úrazu. Uvnitř totiž jedou automatické, naučené, vžité způsoby vnímání, reagování, která nám často přinášejí spíše strastné pocity a zkreslení.

Slepě a nevědomky se oddáváme tužbám, jejichž naplnění nám ale nepřináší stabilní uspokojení. Bojujeme a odmítáme, chceme to a nechceme tamto, jedna reakce podmíněná jinou, kolotoč. Ale právě zde je třeba učit se používat sati, sílu prosté pozornosti. Právě zde, na sebe sama v každém okamžiku. To je opravdové umění.

Je možné si jej postupně osvojovat dlouhodobou, pečlivou, trpělivou a pokornou vnitřní prací. Čtení duchaplných knih či víkendový kurz stačit nebudou. Čekají nás roky často tvrdé práce.

Pravá všímavá pozornost se ničemu nevyhýbá, právě naopak. Jde proti naší tendenci vyhýbat se nepříjemnému a držet příjemné.

Než se vydáte na cestu

Další nepochopení síly čisté pozornosti spočívá v tom, že může být chápána jako určité odříznutí se od prožívání: když vnímám cokoli bez osobních hodnocení a postojů, nestávám se tím příliš odtažitým, nevnímám vše ze studeného odstupu?

Toto nebezpečí skutečně hrozí, když sati zaměníme za netečnost, když sebepoznáním kamuflujeme útěk od obtížných témat. Ale pravá všímavá pozornost se ničemu nevyhýbá, právě naopak.

Jde právě proti naší tendenci vyhýbat se subjektivně nepříjemnému a držet příjemné. Což mimochodem v důsledku přináší mnohem více utrpení, než před kterým nás chrání. Stále pláčeme, cítíme hněv, bolest, úzkost, stejně jako radost, rozechvění, nadšení.

Ale nyní jsme si toho navíc jasně vědomi, už máme více skutečné svobodné volby, jak reagovat, máme více vnitřního prostoru. Tedy pokud se na tuto dobrodružnou cestu vydáme.

Není totiž vůbec snadná, protože při ní si začínáme postupně uvědomovat, co se v nás opravdu odehrává, kdo skutečně jsme. Nahlížíme do vnitřních slepenců, uzlíků, temných jeskyní. Skrze čistou pozornost pročišťujeme vnitřní prostor. Tento proces bývá často i velice nelehký – a to je ještě jemně řečeno.

Stejně tak by bylo omylem domnívat se, že schopnost čisté pozornosti je to jediné, co je třeba si na vnitřní pouti osvojit. Jedná se o základní sílu, jakousi vnitřní svítilnu či lampu, ale nikoli jedinou. Je třeba vyváženě rozvíjet další síly a oblasti našeho bytí. O tom si povíme jindy. Je to na celou knihu a hlavně na celý život! Přeji jasnou mysl.

Knížky k tématu:

• Jádro buddhistické meditace, Nyanaponika Théra (zevrubné uvedení do síly vědomé pozornosti)
• Cesta srdce, Jack Kornfield (všechny knihy od něj jsou velmi inspirativní)
• Meditace klidu a vhledu, Roman Žižlavský (přehledný úvod do buddhistické nauky a praxe meditace)