Nový audiobook: Závislé vztahy
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Schovávaná

Dnes už před sebou tolik neutíkám, hraniční porucha mi ale umí život znepříjemnit.

13:09

Život s hraniční poruchou je tak trochu hra na schovávanou. Zamaskovat něco, za co se stydíme, kvůli čemu jsme křehcí, vlastní rozervanost a věci, se kterými neumíme hnout. Nastavit světu tu lepší, usměvavější, vlídnější a laskavější tvář, zatímco zevnitř nás dohánějí výčitky, smutek, potlačený vztek a různé pocitové zmatky. A taky je to život na houpačce. Houpačka je uvnitř, houpe to s námi emočně nahoru, dolů, doprava, doleva, někdy se s námi houpačka i urve.

A co dál? Někdy větší strach z vnitřní samoty a až nutkavé neustálé kontaktování lidí pod vlivem toho strachu. Strach, když nikdo není poblíž k nějaké formě komunikace. Vnitřní neklid. Zaměření pozornosti dovnitř, kde se odehrává chaotické a někdy bolavé prožívání, a z toho plynoucí „mimoňství“ ve vnějším světě.

Někdy neschopnost udělat běžné, úplně normální věci, takové zaseknutí se v úniku od něčeho, což vyvolává zase další úzkost. Neustálé ujišťování se o přízni druhých, strach z jejich ztráty, z nesouhlasu. Impulzivní a agresivní přehnané reakce na vnější podněty a na stres… každý člověk s hraniční poruchou by asi vypíchl něco jiného.

Doslova požehnáním je, když čas od času potkáme někoho, kdo si získá naši důvěru, skutečně si ji zaslouží a taky nám dá najevo: Vylez ven, celá/celý, nemusíš se přede mnou skrývat, beru tě se vším, co děláš špatně, v čem selháváš a lžeš, nemusíš být v ulitě, nebudu tě zraňovat a ani nečekám zraňování od tebe. Vylez, budeme si navzájem člověkem. A taky někdy potřebujeme, aby někdo tu naši houpačku přibrzdil a zastavil, protože jsme jak malé děti, kterým už je i špatně a neumí to zastavit jinak než pádem dolů na pusu a koleny do štěrku.

Kde začínám já

Když jsem se poprvé sama před lety dostavila do psychologické ambulance v očekávání pomoci, zaujal mě symbolický popis paní psycholožky, že jí připadá, že se vznáším někde v prostoru, nevím, kde mám ruce a kde nohy, a nevím, jestli náhodou nejsem hlavou dolů. Bylo to dost přesné.

Od té doby už uplynulo hodně vody, a zatímco některé problémy vymizely, přišly jiné a nedokážu vždy zcela rozlišit, v čem hraniční porucha prsty má, a v čem ne. Kde končí porucha a začínám já se svojí povahou, a kde končím já i porucha a je to prostě život.

Že klamu tělem a ne úplně schválně, to mi řeklo postupem času více lidí. Terapeut kdysi přemýšlel nahlas, že působím jako úplně pohodová holka, co se ráda zasměje, a není na mně poznat, že uvnitř mám takové vážné problémy. A že na to, do jaké míry mám osobnost zasaženou poruchou, zvládám život velice dobře. Podařilo se mi dodělat školu a pracovat, neberu drogy, nepoškozuji se fyzicky – i tak mu moje jiné prožívání a chování do té škatulky zapadalo.

Potkala jsem tehdy třeba moc fajn mladého muže a začínali jsme spolu chodit. Hodně jsem si uvnitř sebe přála pevný vztah a založení rodiny. Přesně to si přál také a byl na to vše naprosto připravený. Zralý, laskavý, komunikující, velmi schopný, vzdělaný a všestranný.

Strašně jsem se lekla, že bych najednou opravdu mohla mít vše, co si přeju, a být šťastná. Začalo mi to připadat neuvěřitelně svazující. Nikdo mě do ničeho nenutil, nehnal, netlačil, vše probíhalo pozvolna, pomalu a přirozeně. Viděla jsem, že ten člověk mě začíná mít rád, je mu se mnou dobře a mně s ním taky.

Ale zafungoval vnitřní neklid, „boty proti lásce“. Z přetlaku zmatených emocí, že to nedám, jsem se jednou nechala sbalit milým opilým klukem – alkoholikem, se kterým byly jen problémy, a prince na bílém koni jsem nechala odjet.

Útěky od sebe

Krátký pocit úlevy a rebelství, že nemusím být ta spořádaná dívka, že nemusím mít vážný vztah, vdát se a mít děti. A hlubší trpký pocit, že jsem pohřbila ne nějaký imperativ zvenčí, ale že přesně tuhle klišé klasiku jsem si přála sama, tak proč to najednou nešlo? Proč jsem se lekla? Proč mi to bylo nepříjemné a svazující? Proč jsem zdrhla?

Pelášit pryč od svých niterných přání možná je projev poruchy, ale třeba je to jen nezralost. V průběhu života ke mně přicházely různé situace a vnitřní útěky před něčím byly časté. Dnes sice utíkám méně, ale přesto: od sebe, od problémů, od lidí, od bolesti.

Hraniční člověk stojí na pomyslné hranici zdraví a nemoci. Před svojí zdravou částí utíká do nemoci, před nemocnou částí do zdraví a ve výsledku je jako pes, který veškerou energii věnuje tomu, aby chytil vlastní chvost, a utíká stále v kruhu. Rozhovory na terapeutických křeslech, koneckonců i na tom ambulantním psychiatrickém, mi hodně daly, ukázaly, nasměrovaly mě a stále směrují.

S mojí hraničností se pojily a stále se (už v mnohem mírnější podobě) pojí pocity, že se rozpadám, že nemůžu vyjádřit křik vlastní duše, že ze mne nevyjde ani hláska. Pocity, že ani já za nic nestojím, že jsem všechno v životě pokazila a že bych si zasloužila umřít. Úzkostné a depresivní stavy, kdy člověk jen leží v posteli, je mu blbě a všechno stojí obrovské úsilí. Přejídání se. Vrhání se do příliš náročných, nezvladatelných úkolů a následné velké vyčerpání.

Úplné uzavírání se před lidmi nebo obrovská otevřenost, až neopatrná a pro druhé zahlcující. Upínání se na některé lidi až moc, až příliš intenzivně. Snaha tvářit se normálně, být normální, ale místy, když je nejhůř, záchvaty pláče i před lidmi. Záchvaty psychické a fyzické velmi špatně ovladatelné agresivity, když pociťuju tlak, cítím se ohrožená, zahnaná do kouta. Místy jsou mé pocity nemocné, rozporuplné, absurdní – přitom jen ty pocity, rozum mi funguje zdravě.

Help, I need somebody

Hraniční člověk někdy umí být velmi zmatený a stydí se, že si neumí sám poradit, sám se uzemnit, sám se poprat se svými „citečky“, vymotat se z bludných kruhů. Kdyby šlo odbourat stud, asi by zaznělo naplno: Prosím, buď se mnou, strašně se bojím. Nevím čeho a i sebe se bojím. Potřebuji oporu, prokousat se teď něčím a zvládnu to jen s pomocí. Budeš tu? Neutečeš?

Je to intenzivní a zároveň hluboko zakopáno. Někdy z toho zůstane jen polknutí naprázdno, úsměv pro všechny, že se nic neděje, a o samotě tiché zhroucení, když už show skončila. Takový zpropadený pocit, že nejde projevit se před druhými, protože by tu tíhu neunesli. Protože by byli zděšení a obraz o nás by jim vypadl z rámu.

Ochrana druhých na úkor sebe. A ochrana nás před sdílenou bolestí v očích a srdcích těch, kteří by řekli „vidím tě, teď už tě opravdu vidím“. Ale na druhou stranu, opravdu tyto pocity mají jen hraniční lidé? A není ta hraničnost nakonec jen o míře a intenzitě toho, co je ryze lidské?

Hraničář dokáže být ale taky velice protivný a lidi kolem sebe „nasírat“. Tím, že je mu „furt blbě“, „je mimo“, nevnímá kolikrát, co se děje okolo. Vnitřní boje jsou tak vyčerpávající, že na potřeby druhých už není dostatek sil. Kdo sám potřebuje hodně opory a nemá pevné kramfleky, asi by žít s hraničářem neměl, protože ho to semele.

Heinz Peter Röhr ve své knize Hraniční porucha osobnosti píše taky o hrdosti. Hrdost chrání křehkost i brání účinné pomoci. A naše ježčí ostny umí druhé zranit. Cílem terapie je vzdát se své „ježčí obrany“ zraňováním ve snaze ochránit vlastní zranitelnost. Sladit vnitřní a vnější svět, a když se mezi těmito světy najde most, soulad, je to obrovská úleva.

Říct si: jsem hraniční, můžu být hraniční, je to tak v pořádku a má to i svá plus. Umím vytušit skryté věci v nitru druhých, vcítit se do toho. Umím se ponořit hluboko do sebe. Je ale plno věcí, které pro mě nejsou – potřebuji spíše klidný život bez dramat a výkyvů, žádné bouřlivé milenecké vztahy, rozhodně také ne neustálé změny míst a povolání, ani adrenalin pro mě není. Bouří a adrenalinu mám v sobě až dost. Vnějšek ať je klidný a stabilní, léčivý.

Lék pro citlivou duši

Co vlastně léčí hraničnost? Asi láska a laskavé hranice – ne moc utažené ani rozplizlé, hlavně přiměřeně předvídatelné. A přijetí. Je to boj na celý život, ať už za svobodna, v partnerství, v rodičovství. Vrcholy, pády, hřebeny. Co v tomhle boji pomáhá?

Mně osobně pár opravdových přátel, před kterými můžu být psychicky sama sebou, skutečně i obrazně ve vytahaných děravých teplákách. Odpočinek. Duchovní rozměr, víra, modlitba. Procházky venku. Normální přístup okolí, ne jako k někomu porouchanému. Manžel, co mi dokáže nastavit zrcadlo, a to i velmi nepříjemné. Pochopení, ale ne nějaké zvláštní ohledy. To já jsem ta, kdo se čas od času potřebuje srovnat, ne aby se život rovnal do latě podle mne.

Hraniční člověk snadno ulpí na lidech, na tématech, vnoří se příliš hluboko na úkor jiných důležitých záležitostí. A potřebuji se dodnes učit hledat dobrou míru všeho, nepřehánět, protože pak to vede k hraničnímu postoji: buď všechno, nebo nic. Buď se vydrápu z posledních sil až na Mount Everest, nebo si ani neobuju boty a nevyjdu před dům. Buď se zapojím do všech možných i nemožných charitativních událostí, nebo přestanu úplně se vším.

Hraniční člověk je prostě mamlas, co potřebuje poznávat, že i střední nasazení je fajn a taky je dlouhodoběji udržitelné bez vyhoření. Že i bez extrémů se dá žít a je to fajn. Asi není třeba tu poruchu démonizovat, dá se s ní žít, ale chce to čas od času pomoc.

Když se mi po narození dítěte rozjelo kvůli hormonům, všem změnám a nemožnosti být sama depresivní a agresivní prožívání a chování do nebezpečné míry, bylo třeba vyhledat i pomoc psychiatrickou. A musím říct, že léky opravdu pomohly a byly (a jsou) na místě: už to nebylo na povídání si, hledání souvislostí, příčin a řešení.

Když jsem se pokoušela o snížení dávek a vysazení léků, můj stav se prudce horšil. Teď je to vždy velmi závislé na tom, zda dostatečně spím, odpočívám, zda mám možnost být chvíli o samotě, celkově se starám o své psychické zdraví. Každá chyba se mi velmi vymstí.

Jako rodič se potýkám s tím, že neumím pocitově rozlišit podstatné a nepodstatné, velké a malé problémy. Vše je pocitově podstatné, vše je hrozné a tragické, zahlcující a vyčerpávající. V hraničním člověku chybí síťky a filtry, kterými si přecedí a přebere svět. Má pocit, že vše musí zachytit, jinak mu to unikne. Udržet, jinak se to rozpadne. Všemu zabránit, jinak ho to zabije.

To, co prožívám, kolikrát nejde vysvětlit ani nejbližším přátelům. Slova jsou zrádná a někdy to mylně považují za přiměřené pocity. Ty mívám taky. Ale v pocitech hraničářů je opravdu mnoho nepřiměřenosti, iracionálního vzteku, strachu a zoufalství.

Co dodat závěrem? Nebojme a nebojte se hraniční poruchy. Učme a učte se s ní fungovat, žádný učený z nebe nespadl, tak klidně i s odbornou pomocí. Život a vše dobré v něm za to stojí. Nejsme ta porucha. Jsme lidé.

Lenka, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Eros a spiritualita

Eros je tvořivá síla nezávislá na našich přáních. Jak ji pozvat do svého života?

34 min

Truchlení je chaos

Popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření? Nikdo z mých klientů neprožíval smutek takto strukturovaně.

14 min

Rodiče ve válce

Rozešli jsme se, ale boj pokračuje. Jde nám totiž o děti. Jak „rozvodové démony“ utišit?

16 min

Hraniční porucha ve vztahu

Opravdu si nemusíte nechat všechno líbit. Naučte se rozeznat, kdy a jak se vymezit.

12 min

Najednou jsme tři

Únava, hádky, odcizení. Co se po narození dítěte děje s partnery?

14 min

Otevřít audio sekci