„A můžu ti dát, Leni, zpětnou vazbu?“ Sevře se mi žaludek, nechápu proč. „Ano, to budu moc ráda,“ říkám s největším sebezapřením, jak se ode mě očekává. A pak už jen odevzdaně čekám na mávnutí katovy sekery.

O zpětné vazbě a o tom, jak je nejen pro manažery důležitá a k čemu slouží, už bylo i na Psychologii.cz napsáno mnoho. Téměř se vším bych souhlasila, kdyby ovšem zpětná vazba splňovala i mé potřeby a nikoli jen potřeby toho, kdo ji vyslovuje.

Klišé v sendvičové metodě

Osvícenci svou zpětnou vazbu balí do sendviče. Nejdřív dostávám pochvalu s chutí mdlé housky, třeba o tom, jak mám příjemné vystupování. Chápu, mnozí si myslí, že to takhle musí být,  a tak jen netrpělivě vyčkávám.

Následuje zkažený karbanátek – o tom, že bych měla dělat tohle takhle a tamto jinak. A taky co bych neměla dělat vůbec. No jasně, čekala jsem to, ale proč se mi z toho vždycky svírá žaludek? Pokud jsem rozčilením úplně neztratila rozum, ze všech sil se sama sebe ptám, kdo jim dal právo rozhodovat, co je pro mě nejlepší?

Vždyť nejpřísnějším a nejpečlivějším soudcem mého výkonu jsem já sama. Oni jsou se mnou hotovi za pár minut, já si to v duchu rozebírám i několik týdnů. Včetně jejich soudů.

Poslední vrstva rádoby pozitivní housky připomíná jen obrovský knedlík v krku, který se nedá polknout a často si ho samým rozrušením ani nepamatuji.

Nedoceněný význam skutečné podpory

Poctivě jsem se sama sebe zeptala, jestli potřebuji zpětnou vazbu a jak by měla vypadat. Na první část otázky jsem ke svému překvapení odpověděla ANO. Druhá část mi dala trochu zabrat.

Zpětnou vazbu vítám, pokud zkouším něco nového nebo usiluji o nějaké zlepšení. A jestli něco opravdu potřebuji, tak je to podpora, protože vlastních pochyb mám přehršel.

Kritika, byť snaživě zabalená, mi odvahy nijak nepřidá. Jen mě utvrdí v hojně používaném rčení, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. A to znamená, že bych měla ve své iniciativě raději zbrzdit.

Že to není nic nového, mi potvrdil už Johann Wolfgang von Goethe: Jestliže jednáte s jedincem podle toho, jaký je, zůstane takový, jaký je. Ale pokud s ním jednáte podle toho, jaký by měl být, stane se takovým, jakým by být měl a mohl.

David Rock ve své knize „Leadership s klidnou myslí“ odhaluje, že nejnižší počet hodin, ve kterých lidé sami sebe podrobují sebekritice, je pět set ročně. Nejvyšší dosáhl až dvou tisíc. Přitom sami sobě tito lidé neposkytují téměř žádnou zpětnou vazbu pozitivní.

Jen pro srovnání připomínám, že ti stejní lidé dostávají pozitivní zpětnou vazbu od druhých jen několikrát do roka. Zato jsou vystaveni tisícům hodin kritiky od svých vedoucích, kolegů i partnerů.

Vyčerpané neurony

Dovedete si určitě představit, jaké to je, když se ubohému jedinci všechny ty hodiny kritiky a sebekritiky sečtou. Důsledkem je, že se díky nevhodné zpětné vazbě potýkají se spoustou myšlenek, které jim NEPOMÁHAJÍ.

John Ratey se zabývá neurovědou. Přišel s teorií o tom, jak může vnitřní hlas potlačit výkon. Věří, že naše neurony mají své limity a dokáží zpracovat jen určité množství elektrických signálů. Pokud se přetíží – třeba v okamžiku, kdy pociťujeme úzkost, strach či nějakou jinou silnou emoci – nezbývá jim dost kapacity na zpracování aktuálního dění.

Možná právě v tom spočívá vysvětlení, proč už nevnímám poslední kousek pozitivního sendviče. Mám tolik vlastních myšlenek, že už ho neslyším.

Neříkám, že by měl někdo přehlížet, když něco úplně zpackám. Nevyhýbám se příležitostem pro otevřený a poctivý rozhovor. Také si musím otevřeně přiznat, že VĚDĚT, že bych měla kolem sebe trousit více pozitivní zpětné vazby, ještě neznamená, že to doopravdy dělám. Ale snad mám alespoň nakročeno.

Věřím, že platí stejně o mně jako o ostatních, že pokud se začneme vidět v novém, pozitivním světle, začne se měnit také realita kolem nás. Vhodná zpětná vazba nám v tom může hodně pomoci.

Zpětná vazba: jak má vypadat?

1. Instruktivní – cítím se velmi nepříjemně, pokud nemám potřebné instrukce a nemám podle čeho poznat, zda to dělám správně. Instruktivní zpětná vazba mi pomáhá práci zlepšit, rozvinout a zefektivnit.
2. Korektivní – pokud něco dělám špatně nebo se chovám nevhodně, jsem ráda za otevřené upozornění, že tohle se dělá takhle a tohle jinak. Že neznalost zákona hříchu nečiní, ale neomlouvá, platí v úplně stejně v pravidlech firemní kultury.
3. Podporující – když chci něco nového zkusit a mám nějaký nápad ke změně, mám také své pochyby, zda se mi to vyplatí. Otevřená podpora mé iniciativě mě dokáže přímo katapultovat vpřed. Prosím, takovou potřebuji!
4. Oceňující – patří mezi nejvzácnější, stejně jako zlato a drahé kamení.

Takže pokud budu vědět, že můžu čekat  zpětnou vazbu tohoto typu, rozhodně na otázku: „Leni můžu ti dát zpětnou vazbu?“ upřímně odpovím: „Ano, to budu moc ráda!“