Jeden z klasiků psychosomatiky označil chronicky nemocného bez závažnějšího objektivního nálezu (trpícího takzvanou somatizační či funkční poruchou) za člověka, který volí závětří nemoci před rizikem selhání na zdravém povětří života. Nemoc je mu jakýmsi štítem, který ho brání před nárazy, jež by mohly být zraňující, a tak si ji nevědomky raději hýčká, než aby se jí vzdal. To jsou lidé, kteří se chtějí léčit, ale ne vyléčit.

Nemoc můžeme definovat jako odchylku od standardního prožívání, odchylku zápornou, vyznačující se změnami vzhledu, funkce, průběhu tělesných procesů, dyskomfortem a tělesným a/nebo  psychickým utrpením. Za povšimnutí stojí, jak tento stav pojmenovávají jednotlivé jazyky:

• čeština zohledňuje neschopnost (ne‑moc),
• ruština bolest (болезнь),
• francouzština zlo (maladie),
• němčina poruchu (krankheit).
• Angličtina má dokonce výrazy dva: zlo, špatnost (illness) a porucha (disorder).

Všechny kultury a všechna společenství rozpoznávají tuto odchylku nejprve na laické úrovni (vypadáš mizerně, nejsi nemocná?) a odesílají postiženého člověka za expertem: od šamanů po specialisty a kliniky. Ti rozhodnou, zda se jedná o uznávanou chorobu, nebo něco jiného.

V praxi je častým problémem deprese považovaná za slabou vůli, nebo mánie za nevychovanost, kdy laické okolí selhává. Na druhé straně spektra je to tendence považovat přirozený smutek za chorobnou depresi, trému za úzkostnou poruchu nebo následky přejedení za nemoc trávícího ústrojí.

Role a status nemocného

Jakmile je člověk prohlášen pacientem, získává roli nemocného, kterou definoval v minulém století sociolog Talcott Parsons. Přes četné kritické výtky je její původní vymezení docela praktické a použitelné. Tato role už je rolí sociální:

• Pacient je především považován za člověka, který sám se svým stavem nemůže nic dělat (tudíž je mu na příslušné úrovni poskytnuta pomoc).
• Také se předpokládá, že „je v tom nevinně“, byť si játra propil usilovnou konzumací nekvalitní whisky.
• Je odbřemeněn od mnoha povinností, co si nestačí vydělat, je mu zčásti kompenzováno, a má různé úlevy a výhody.

Za všechny tyto podpůrné aktivity se od něj čeká, že bude ze všech sil spolupracovat na svém uzdravení.

Ne všichni však touží po návratu do plného zdraví a důvody pro to jsou různé, stejně jako cesty, jimiž toho pacienti‑nepacienti dosahují, od prosté simulace po vyrábění nejrůznějších příznaků. Tyhle kousky ale k sekundárním ziskům nepatří. Všechny důchody, ZTP, příspěvky, slevy atd. počítáme k ziskům primárním, na které je většinou dobře vidět a které je možné také odebrat.

To se o sekundárních ziscích už říci nedá. Navíc o jejich mechanismu neví ani ten, který je shrabuje, protože jde o nevědomé kroky. Ne, že by časem nemohly prahu vědomí dosáhnout, ale první nahození návnady je mimo tuhle kontrolu.

Zachránit rodinné hnízdo

Mám moc hezký ilustrativní příběh, který se odehrál hluboko v dobách reálného socialismu. Zde je. Píšeme osmdesátá léta minulého století. Do manželské poradny přišli manželé na základě rozhodnutí soudu, který zamítl jejich rozvod a soudce navíc vydal zcela neobvyklé rozhodnutí.

Rodina žila v příměstské větší vesnici, kam dvakrát denně zajížděl linkový autobus. Muž pracoval jako údržbář v místním statku, žena byla úřednicí a jezdila denně do Prahy, kde byla zaměstnána na jednom centrálním úřadu. Měli dva kluky, dvojčata, ve věku dvanácti let.

Žena si začala románek se svým šéfem a pod záminkou, že občas musí pracovat přes čas, si pronajala v Praze garsonku a začala dojíždět domů třikrát, posléze dvakrát v týdnu a nakonec to bylo jen v sobotu a v neděli. Opuštěného muže s chlapci začala opečovávat jedna místní teta, která nejprve zaskočila, pak se vztah mezi ní a otcem chlapců stával intenzivnější, začala u něj přespávat a manželství se de facto zcela rozpadlo. Bez větších konfliktů manželé v této situaci podali návrh na rozvod.

Podkladem většiny obtíží je neuvědomovaná úzkost – z možných ztrát, blamáže, selhání a dalších nepříjemných prožitků.

Soud nejprve nařídil psychologické vyšetření obou chlapců a to konstatovalo, že oba dva mají otce i matku stejně rádi. Maminka jim totiž štědře vynahrazovala svou nepřítomnost vzácnými hračkami, pamlsky a dalším hmotným zajišťováním, tatínek o ně dobře pečoval.

Po tomto zjištění vydal soudce naprosto kuriózní verdikt: v případě rozvodu rodičů sourozenecký tandem nerozdělovat. Až sem se jednalo o standardní postup, ale pokračování bylo zcela absurdní. Protože přidělením otci by děti trpěly ztrátou matky a přidělení matce by jim přineslo totéž trauma ve vztahu k otci, měli být chlapci v případě rozvodu rodičů umístěni v dětském domově, aby netrpěli!!!

Tato hrozba přivedla manžele do poradny, přičemž oba se ke znovunavázání manželství stavěli vlažně. Po šesti měsících marné práce (nejenže byli oba neochotní, ale ani inteligencí příliš nevynikali) se manželé rozhodli, že se vzdor hrozbě soudu rozvedou. Když to doma oznámili, onemocněl jeden ze synů těžkým astmatem. A bylo po rozvodu! Jak své vztahy uspořádali dále, nevím. Vím však zcela jistě, že chlapcovo onemocnění zabránilo rozvodu rodičů, a moje klinická zkušenost mi navíc řekla, že léčba tohoto onemocnění bude svízelná.

Chlapec však zachránil rodinné hnízdo. Jeden ze zakladatelů rodinné terapie Salvadore Minuchin o takovýchto situacích napsal, že „dítě položilo své zdraví na oltář stability rodiny“. Myslím si, že v tomto konkrétním případě zachránil především sebe a bratra před hrůzami děcáku. Cíle přitom nemusí být vždy tak ušlechtilé.

Co nám přináší nemoc

• Může jít o získání pozornosti, zájmu (nemocným se přece musíme věnovat),
• získání klidu (děti, nechte tatínka, bolí ho hlava, večer pak zpráva pro tatínka: ne, bolí mě hlava),
• připoutání partnera (přece mě teď neopustíš!) nebo jiného člena rodiny,
• získání dominantního postavení, podpory (já tam sama nedojdu, víš, jaké mám úzkosti), atd.

Po čase nositel/ka těchto příznaků zjistí, že „to funguje“, a může toho začít zneužívat. Nebo také ne, ale okolí už začne vyžadovaná pomoc lézt na nervy, ztrácí trpělivost a označí to za vydírání. Situace se zašmodrchává.

Zajímavou dvojici jsem potkal při superkonziliárním vyšetření ženy, která už tři roky vyšla z domova jednou za dvanáct měsíců, a to za účelem návštěvy posudkové komise. Toho roku musela dvakrát, neb šla i se svým manželem na návštěvu ke mně. Naříkavým hlasem žalovala, že „je zavřená doma jak v kriminále, a proto to tam chce mít hezké“. Přitom vyšlo najevo, že přiměla svého muže (který měl díky vrozené vadě obě ruce levé a byl evidentně ještě větší nemehlo než já), aby jí třikrát těma oběma levýma rukama přestavěl vanu v koupelně, „protože to tam chtěla mít hezké“. Po prvním přemístění se do koupelny nevešla pračka, po druhé přestavbě lezly ze zdi malé placaté sviňky, a tak stavitel pyramid nakonec vrátil vanu na původní místo. Když jsem se zeptal, zda svůj stav považuje za sílu nebo slabost, zaúpěla: „Strašnou slabost!“ I pravil jsem jí: „Já tedy ne! Je to naopak pekelná síla. Bičem byste nepřiměla tohle nemehlo, aby vám třikrát předělávalo koupelnu!“

Jeden z klasiků psychosomatiky označil chronicky nemocného bez závažnějšího objektivního nálezu (trpícího takzvanou somatizační či funkční poruchou) za člověka, který volí závětří nemoci před rizikem selhání na zdravém povětří života. Nemoc je mu jakýmsi štítem, který ho brání před nárazy, jež by mohly být zraňující, a tak si ji nevědomky raději hýčká, než aby se jí vzdal.

To jsou lidé, kteří se chtějí léčit, ale ne vyléčit. Současná vědecká medicína mu v tom paradoxně nahrává, protože na tyto obtíže nemá řešení, a psychosomaticky orientovanou terapeutickou pomoc pacienti odmítají, protože přece „nejsou žádní blázni“.

Podkladem většiny obtíží je neuvědomovaná úzkost – z možných ztrát, blamáže, selhání a dalších nepříjemných prožitků. Ideální způsob řešení v rodině je navodit atmosféru, v níž by se mohla rozplynout. „Příznak“ chovající se a vystupující jako zdravotní riziko tomu ale často brání, protože dělá situaci nečitelnou, obyčejné lidské potřeby jsou jím zakrývány, odvádí pozornost jinam. Také nešťastně položená otázka „kdo za to může?“ brání rozumnému postupu.

Pokud se nemoc tohoto druhu vyskytuje dlouhodobě a narušuje rodinnou pohodu, přestože vlastně stabilizuje rodinu, je nejrozumnější vyhledat pomoc u rodinných terapeutů, kteří s taktem a bez většího trápení dokážou najít ohnisko neklidu a pomohou rodinám, které o to stojí také na cestě ke změnám přinášejícím úlevu z emoční tenze a tím také odchod nemoci.