Když jsem se dříve v psychoterapii setkala s někým, kdo byl v blízkém kontaktu s narcisem (člověkem s rysy narcistní poruchy osobnosti), nemohla jsem se občas ubránit vnitřnímu pousmání. Napadalo mě: „Proč si to ten člověk dobrovolně způsobuje, proč se nechá narcisem spoutávat, proč od něj neodejde?“ Tohoto vnitřního podivení v kontaktu s klienty jsem se zbavila docela nedávno, a to po docela intenzivní životní zkušenosti. Mně samotné se totiž podařilo do kliček jednoho narcise namotat. Oči mi otevřeli až přátelé, kteří mi dali jasnou zpětnou vazbu: „Vůbec nechápeme, proč takového člověka hájíš, vždyť je úplně zřetelné, co s tebou dělá, jen ty to nevidíš!“ Musela jsem jim dát za pravdu. Samozřejmě trochu s pocitem studu, že jsem psychoterapeutka a nevidím to. Tento zážitek mě inspiroval, abych své postřehy shrnula. V mé životní situaci není možné komunikaci s dotyčným úplně vyloučit. Pokusím se popsat, co mi v kontaktu s ním pomáhá.

Když jsem zvažovala, co by mohlo být na kontaktu s narcisem (říkejme mu Adam) užitečného, opravdu jsem zprvu nemohla přijít vůbec na nic. I po usilovném hledání. Potom jsem si dovolila dát průchod svým opravdovým emocím z komunikace s takovým člověkem – dovolila jsem si pořádně se vyvztekat.

Začala jsem si o této problematice číst; oči mi kromě mých přátel otevřela kniha Kevina Duttona Moudrost psychopatů (psychopatie je starší výraz pro poruchy osobnosti, mezi které se narcismus řadí) a také Narcismus Heinze Petera Röhra.

A konečně – hurá – a začalo dávat smysl i to, co s Adamem prožívám. Také se ukázalo, že to může být k něčemu dobré, což bych vůbec v prvních měsících vztahové krize s ním nebyla schopna připustit. Jsem připravená na další setkávání. Byla to bolavá cesta (a ještě mám určitě velký kus před sebou).

Rysy narcistické poruchy osobnosti

Lidem s touto poruchou bylo během jejich raného vývoje poskytováno velmi málo opravdové lásky. Celý život se pokoušejí tento deficit vyrovnat. Jestliže nejsou dostatečně uspokojeny základní potřeby přijetí, potvrzení a náklonnosti, takové dítě se dostává do splendid isolation, nadřazené izolace, kdy začne žít podle motta: „Nikoho nepotřebuji, jsem mnohem lepší než osoba, od které bych měl očekávat lásku, jsem sám svým ideálem.“

Dost často komunikují s ostatními podle jednoduchého vzorce: „Je pro mě, nebo proti mně?“ Tím je jejich vnímání omezeno pouze na určité součásti osobnosti, například jen na ty dobré, nebo – z jeho pohledu – špatné. Lidé s narcistickou poruchou osobnosti jsou vnitřně velmi nejistí. Röhr popisuje jejich vnitřní žalář, který jim neumožňuje vyjít ven k ostatním lidem, protože musí neustále držet krunýř maskované sebejistoty. Nevědomé vnitřní rozhodnutí, že už nikdy nechce být v nějakém vztahu zraněn, způsobuje velký strach z blízkosti.

A jaká jsou méně známá fakta o lidech s narcistickou poruchou osobnosti?

Vtahování do koalic

Tím, že si je Adam vnitřně nejistý, je pro něj důležité získat na svou stranu lidi, kteří budou bezvýhradně podporovat jeho způsob vidění světa. Není možné být k němu ani náznakem kritická. Okamžitě jsem z koalice vypadla.

Dutton ve své knize vtipně glosuje, že za patrona psychopatů považuje apoštola Pavla. A cituje z Bible: „Židům jsem byl Židem, abych získal Židy. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal alespoň některé.“ Se stejnou vášní, s jakou křesťany pronásledoval, po svém obrácení zakládal církevní obce.

Byl pronásledován, ve městě Lystra málem ukamenován. Bible zaznamenává, co se stalo pak – Pavel vstal a vrátil se do města. Dutton poznamenává: „Vy byste se klidně vrátili do města, jehož obyvatelé se vás právě pokusili ukamenovat k smrti? Já tedy určitě ne.“ Líbí se mi jeho způsob psaní o psychopatech, kdy s ironií sobě vlastní stírá rozdíly mezi světci, vrahy a manažery.

Darujte předplatné

Koupit

Střílení do zranitelných míst

Uvědomila jsem si, že pokaždé, když jsem Adamovi ukázala „břicho psa ležícího na zádech“, tedy ukázala jsem svá zranitelná místa, bylo to po zásluze potrestáno. Adam se rozhodně nebál citlivé informace o mně poskytnout dále, aby získal jiné (pro něj důležitější) lidi do své koalice.

Nevyvážený partnerský vztah

Partnery lidí s touto poruchou jsou dost často lidé, kteří mají životní introjekt: „Abych se mohl(a) cítit dobře, musím se pořád starat o druhé.“ Narcisové přitahují nezřídka partnery, kteří se nedokážou vymezit a mají rysy nezralé osobnosti. Dost často nemají rodiče naživu nebo s nimi mají vztah, který jim neumožnil se plně osamostatnit. Ve vztahu k narcisovi se pravé blízkosti nikdy nedočkají. Adama jsem nikdy neviděla dotknout se své partnerky.

Neschopnost projevit vděčnost

Podle tohoto bodu jsem poznala, že mám skutečně co dělat s člověkem s psychopatologií. Adam mi stroze řekl, že mi nepoděkuje, protože to tak necítí. Podle Röhra mi Adam opravdu nelhal. Narcis opravdu neumí projevit vděčnost – je to přiznání, že někoho v něčem můžu potřebovat, což se do životního scénáře narcisů opravdu nehodí. Potom, co mi Adam řekl, že mi nepoděkuje, uvědomila jsem si, že se chci více chránit.

Častá odolnost vůči psychoterapii

Adam mluvil o svém psychoterapeutovi jako o velmi neschopném člověku. Když popisoval svá setkávání s ním, popisoval pouze chyby a neschopnost terapeuta mu porozumět. To, že si člověk s narcistní poruchou osobnosti nesedne se svým psychoterapeutem, je častým fenoménem.

Šarm

Přesvědčovací síla narcisů je nedostižná a jejich dokonalá psychologická sebeprezentace pověstná. Když jsem mluvila s Adamem, bylo paradoxně těžké uvěřit tomu, že něco není v pořádku. Vlastně jsem byla ochotná Adama hájit, i když mí přátelé mě upozorňovali, že „tu něco nehraje“. To se mi u jiných lidí nestávalo.

Jak se nezaplést

Co můžeme udělat pro sebe při komunikaci s člověkem s narcistickou poruchou osobnosti?

1. Komunikaci vést na praktické rovině. Nikdy bych sama do sebe neřekla, že bych byla ochotná napsat takové doporučení. Mým základním životním paradigmatem je otevřenost a upřímost. Nehodlám o ni přijít. Zároveň mě kontakt s Adamem obohatil o nové životní poznání, že ne s každým mohu otevřít to, co mě trápí. A tak si dávám pozor, abych mu neukázala břicho psa na zádech. Když jsem na začátku popisovala, v čem mě kontakt s narcisem obohatil, tak určitě nejvíce tímto prožitkem. Ne s každým mohu otevřeně vykomunikovat to, co považuji za osobní a důležité. Jsou lidé „z jiných planet“, kde se o to mohu pouze pokusit. Pokud se mi to opakovaně nedaří, nechávám je žít na jejich planetě, odcházím žít na tu svou.
2. Nemít očekávání empatie. Dlouho jsem žila v přesvědčení, že Adamovi přece jednou dojde, jaké jsou následky jeho chování k ostatním (a ke mně). Velmi úlevné bylo smířit se s tím, že prostě nedojde! Vnitřně jsem měla možná neustále touhu ho změnit. Už vím, že jsem v tom byla mimo. Zároveň je mým novým úkolem, aby mě střety s Adamem nepřipravily o radost ze života.
3. Pracovat na dostatku vlastního sebevědomí. Zní to jako z levné psychologické příručky, avšak v kontaktu s Adamem to je pro mě základ všeho. Adam se umí (z důvodů popsaných výše) dotýkat právě těch stránek, které mám na sobě nejméně ráda. Důležité je pro mě připomínat si, že takové stránky má každý (a ten kdo, říká, že je nemá, je mi podezřelý). Já určuji, kam znevažující soudy nechám dojít.
4. Zeptat se: „Udělal/a jsem někde chybu? Je forma, jakou se se mnou zachází, přiměřená?“ Adamova schopnost dostat mě rychle do emocí je opravdu velká. Velmi důležité pro mě je vnitřně se na chvíli zastavit, nenechat se pouze zaplavit vztekem a obyčejně položit sama sobě nebo lidem, kteří Adama znají, výše uvedené otázky. Umožňuje mi to rychlou orientaci v nastalé situaci. Adam je dobrý ve vyvolávání pocitů viny. Je mou volbou, zda na tyto pocity „nasednu“, nebo ne.

Snažila jsem se přiblížit, na čem jsem si vylámala zuby a co mi pomohlo při kontaktu s člověkem s narcistní poruchou osobnosti. To, co mě spolehlivě nejčastěji dostávalo do emocí, byla snaha vyříkat si, co je zdrojem našeho konfliktu. Není to možné, je to ztráta času. Pravidelně jsem byla frustrována očekáváním empatie, která nepřicházela.

Co pro mě bylo naopak důležité, bylo uvědomění si, že narcisova „namachrovanost“ má své příčiny. Že nezažil v dětství opravdovou lásku. Že je to sice k naštvání, ale že to neumí jinak. A že je na mě, kam si útočení na své pocity viny a svá zranitelná místa nechám pustit. Pokud se mi nic z výše doporučeného nezdaří, je fajn vědět o planetě, kde to funguje jinak a kam si mohu odletět, když budu potřebovat. Toto vědomí (možná pro někoho trochu eso) je pro mě dobrým útočištěm.

Další četba k tématu:

Stále hledáte ve vztazích to, co vám měli dát a nedali vaši rodiče? Jaké chování rodičů směřuje dítě k narcismu? Kdy je ještě čas odejít bez větší újmy na duši (a někdy i na těle)? Co dělat, když sami u sebe pozorujeme narcistní rysy? Přemýšlejte s námi o jedné z nejčastějších poruch dnešní doby: Potíže s narcismem