Audiobook Michala Mynáře: Vztahové jedy
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Ilustrace: J Louis

Obtížný člověk

S některými lidmi je velice těžké vyjít. Co když s někým takovým pracujete?

14:43

Mám pocit, že v každém zaměstnání jsou lidé, kteří jsou pro pracovní kolektiv nepříjemní či obtížní. Liší se to jen v míře nesnesitelnosti a ve výši postavení takto potrefeného člověka. Jednu takovou osobu jsem před časem v práci potkala i já. Rozhodla jsem se postavit k problému čelem, rozlišit, co mohu změnit a co už není moje starost. Naučila jsem se jejímu destruktivnímu chování bránit. Pročetla jsem řádku psychologických knih a vyzkoušela, které postupy fungují. Chci se s vámi o svou zkušenost podělit.

Když jsem nastoupila do nové práce, velmi brzy jsem zjistila, že mě nová kolegyně přivádí k šílenství. Její dramatické výstupy, neustále vzbuzování rozruchu a konfliktů, hlučnost, neústupnost, sledování drbů, sledování, kdo jak přichází a odchází z práce, neschopnost domluvit se na řešení problému, narušování mého osobního prostoru, to vše ve mně probouzelo násilné pocity.

Když řešila nějaký projekt, měla mnoho požadavků a v okamžiku blížící se dohody a dokončení přišla s dalším skandálním odhalením, co je na projektu špatně a musí být doděláno. To vedlo k tomu, že se naše oddělení stalo nenáviděným úzkým hrdlem láhve, které prodlužovalo dokončování projektů na neúnosnou dobu.

Také každé domlouvání jejího zástupu při mé dovolené bylo k zešílení. Ačkoli si velmi nerada brala dovolenou, téměř pokaždé, když jsem ji informovala o své plánované dovolené, mi sdělila, že si ji také chce v tento den vzít, ale že se tedy obětuje.

Je to ve mně?

Protože jsem seděla hned vedle ní, dostávala jsem se do stavu trvalé nervozity a velké averze k ní. Poměrně silně cítím vnitřní duševní stav druhých lidí. U ní jsem cítila temnotu, úzkosti a velkou vnitřní rozervanost. Její intenzita by se dala přirovnat k atomové elektrárně. Pokud by tato energie byla využita zdravým způsobem, mohla být velkým požehnáním, ale tady šlo o rozbitou Fukušimu, proti které mě nechránil žádný ochranný štít.

Nejprve jsem pátrala u sebe, jestli mě jen nějak nezrcadlí a nemám si něco v sobě vyřešit. Objevila jsem svou přecitlivělost na dramatické projevování hněvu, které pramenilo z mého dětství. Tyto pocity jsem v sobě nějakou chvíli zpracovávala, až jsem vůči prožitkům z dětství cítila klid a přijetí. Ovšem ve vztahu ke kolegyni se moc nezměnilo, jen jsem se přestala jejího hněvu bát.

Také jsem sledovala, jestli mám problém jenom já, nebo i ostatní kolegové. Kolegové s ní měli takový problém, že se všemožně snažili, aby mohli všechny věci řešit se mnou, a naše nadřízená čelila mnoha stížnostem.

Zarážela mě intenzita v jejím chování a zacházení do extrému bez chvíle oddychu. Vymykalo se to všemu, co jsem dosud zažila. Bylo to neobvyklé svou mírou a tím, že běžné lidské způsoby domluvy nefungovaly. Běžné pracovní úkoly se staly předmětem mnoha sáhodlouhých stěží srozumitelných e‑mailů, přestřelek a dramatických schůzek.

Někdy zase přepínala a mluvila infantilním tónem, což mělo být vtipné, ale působilo to velmi podivně. Pokud se nic zvláštního nedělo, rychle objevila nějaký problém, obvykle nějakou nepodstatnou maličkost, kterou mohla řešit a spustit další dramatické kolečko.

Porozumění a hranice

Nerozuměla jsem tomu, co se děje. Hledala jsem v literatuře, co by její chování mohlo znamenat a co můžu udělat, abych duševně netrpěla. Poměrně rychle jsem se vylučovací metodou dostala k poruchám osobnosti. Našla jsem poruchu, kterou profesor Karel Chromý označil jako chorobný pedant, a jako by se v místnosti náhle rozjasnilo. Podle pana profesora jde o poruchu, kterou postižený jedinec příliš netrpí, ale velmi trpí jeho okolí.

Nalezení souboru příznaků a způsobů chování a jejich vysvětlení mi pomohlo porozumět tomu, co se na pracovišti děje. Ulevilo se mi, že nejsem blázen. Zjistila jsem, že změna na její straně není možná a jediné, co můžu změnit, jsou vnější okolnosti a svůj přístup k ní. Přišlo mi nemožné cokoli s tím udělat.

Začala jsem zvažovat změnu práce, ale řekla jsem si, že nejdřív udělám všechno, co můžu, abych situaci zvládla, než abych utíkala. Obávala jsem se, že v každé práci je někdo nepříjemný a útěk nemusí být řešení. Dala jsem si časové rozmezí, kdy udělám to, co může mou situaci zlepšit, a pokud by ke zlepšení ani po této době nedošlo, tak práci změním.

Vyhledala jsem knihy, které se zabývají toxickými lidmi na pracovišti, kde bylo několik rad, které se mi hodily. Nejdříve jsem přemýšlela, co je moje práce, o čem můžu rozhodovat já a o čem rozhoduje moje nadřízená.

Uvědomila jsem si, že nemám svoji práci jasně vymezenou. Protože jsme s kolegyní sdílely agendu, kolegové se obraceli jenom na mě a sloužila jsem jako prostředník, kdy jsem jí některé věci předávala. To vedlo k tomu, že mě zatahovala do nekonečných diskuzí o daném pracovním úkolu a žádala mě, ať to s kolegy vyřeším tak, jak si ona přeje.

Šla jsem tedy za svou nadřízenou a požádala ji, abychom si s kolegyní agendu rozdělily a ušetřily tak pracovní čas, a přinesla jsem jí návrh takto rozdělených činností. Nadřízená mi vyhověla. Kolegyně s návrhem také souhlasila. Když se pak na mě kolegové obraceli s agendou kolegyně, už jsem tuto věc nepřeposílala, ale odkázala je přímo na ni.

Dále jsem hledala možnost, jak se z kanceláře přesunout jinam a nebýt v její blízkosti celý den. Jak už tak bývá, když je člověk připraven, naskytla se mi v té době možnost přestěhovat se do jiné místnosti, a ještě k tomu dost daleko na to, aby tam za mnou nemohla každou chvíli chodit.

Už pro ni nebylo snadné obracet se na mě s každou prkotinou, a pokud bylo potřeba něco řešit, musela se se mnou domluvit na termínu. To znamenalo, že jsem za ní přišla v domluvený čas do kanceláře, věc probrala a zase odešla.

Komunikační hry

Dlouho jsem nemohla přijít na to, jak zvládat jednání s ní bez vyčerpání a fyzické nevolnosti. Všimla jsem si, že jí vždycky „skočím na špek“ a nevím, jak to nedělat. Například se občas stalo, že jsme si poměrně přátelsky povídaly a cítily určité souznění, najednou mě ale s poznámkou o nějakém nedodělaném pracovním úkolu „šťouchla pod žebra“ a v tu chvíli se cítila vítězně a já pod psa. Docela mi to trvalo, ale nakonec jsem našla odpověď v transakční analýze.

Opakování stále stejného scénáře se stejnou osobou, který vždy končí kopnutím do žaludku, nazývá transakční analýza hrou. Navzdory názvu hra nejde o nic veselého. Hra je naoko rozumné chování, které má své postranní úmysly a léčky a předem daný výsledek – vítězství pro jednoho a prohru pro druhého. Toto vítězství dává dočasný pocit úlevy od pocitu nedostatečnosti („nejsem OK“).

Transakční analýza ještě rozlišuje komunikaci vnitřního rodiče, dítěte a dospělého. Vnitřního rodiče i dítě potřebujeme, problém ale nastane, když se vymknou kontrole dospělého. Vymknutého rodiče v komunikaci poznáme obvykle tak, že druhé poučuje, kritizuje, „buzeruje“. Vymknuté dítě se zase v komunikaci vzteká, vzdoruje nebo se nekriticky podřizuje. Rodič a dítě jsou vynikajícími účastníky her.

Jak ale přestat hrát hry? Transakční analýza navrhuje zůstat na úrovni dospělého a vědomě se rozhodnout pro vnitřní pocit „jsem OK“.

Návod jsem měla, tak jsem se pustila do analýzy našich her. Moje „skákání na špek“ bylo dáno pocitem, že moje práce není a nebude perfektní, a mým strachem z chyb. Její upozornění na nedodělaný úkol u mě spouštělo poplachovou reakci. Byla to ukázková transakce mezi kárajícím rodičem a přistiženým dítětem.

Rozhodla jsem se rozvíjet svého dospělého a také jsem se rozhodla pro vnitřní postoj „jsem OK“. Uvědomila jsem si (a se střídavým úspěchem v tom pokračuji), že moje hodnota a můj postoj „jsem OK“ nezávisí na tom, jestli je moje práce bez chyb a jestli je vše hotovo. Jednak proto, že nikdy nebudu bez chyb a nikdy nebude hotovo, a pak proto, že mě to jako lidskou bytost nedefinuje. To mi usnadňuje nechat v hrách jedovaté šípy minout cíl. Nejjednodušší je ale nenechat hry rozehrát.

Začala jsem se při rozhovorech s ní soustředit jen na stručné a věcné řešení úkolu. Protože tyto hry obvykle začala hrát až poté, co jsem s ní něco vyřešila, už jsem se neúčastnila následného tlachání a odešla s nějakým rozumným důvodem z místnosti. Fyzické opuštění místnosti ve chvíli zahajování her je účinný způsob, jak je nehrát.

Také ráda hrála hru „to je hrozné“, kdy si stěžovala na kolegy či nějaký pracovní problém. Pokud jsem ji chtěla v tu chvíli podpořit, obrátila své lamentování proti mně: řekla, že to kolegové mají těžké a ona jim rozumí. Na provolávání různých variant „to je hrozné“ jsem přestala reagovat a pokud možno jsem vrátila diskusi k řešení konkrétního úkolu.

Uvědomila jsem si význam pracovní etiky. Sdílela jsem s ní všechny informace, neřešila věci za jejími zády, což člověka u obtížných lidí svádí. Respektovala jsem, že má právo na svůj názor a svůj způsob řešení věcí, a nechala jí její odpovědnost i následky jejího jednání. V důsledku toho mě nemohla zatahovat do hry „všichni mě podrazí“ a „nikomu nevěř“.

Hru na „chci si také vzít dovolenou“ jsem řešila tak, že jsem jí oznámila svůj plán dovolené s velkým předstihem. Pokud si chtěla vzít také dovolenou, domluvila jsem s nadřízenou, že budeme mít dovolenou obě, nebo jsem si ji naplánovala na jindy.

Ztráty a nálezy

Tyto postupy mi umožnily s kolegyní pracovat a zachovat si duševní rovnováhu. Mohla jsem k nim přistoupit jen díky tomu, že nebyla moje nadřízená a měla jsem podporu kolegů. Žádného ideálu jsem ale nedosáhla. Vždy mi bylo nepříjemné cokoli s ní řešit, stálo mě to hodně energie a vždy bych upřednostnila člověka, se kterým se mi pracuje dobře.

Na druhou stranu mě i v některých věcech obohatila. Její odvaha řešit a prosadit nepopulární věci, schopnost vnímat detail a získat všechny potřebné informace pro rozhodnutí byla inspirativní. Ve světlých chvilkách, kterých bylo bohužel příliš málo, projevovala svoji jedinečnost a vřelost.

Také jsem si v konfrontaci s ní musela připustit svůj strach z chyb a touhu po perfekcionismu a svou závist, že ji práce takto baví a naplňuje. Při hlubším zkoumání jsem si uvědomila, že to ale není skutečné naplnění, spíše kompenzace vnitřních problémů. Uvědomila jsem si svou svobodu, když ztratím práci nebo ji nebudu moci vykonávat. Můj svět se nezhroutí. Naplňují mě další věci, vztahy a zájmy a jsem ráda, že nemusím takto duševně trpět ani tak extrémně kompenzovat vnitřní potíže.

Přeji všem, kteří se potýkají ve svém životě s obtížným člověkem odmítajícím zpracovat své problémy, aby nalezli způsoby a řešení pro fungující spolužití či spolupráci. A pokud takové řešení není, aby nalezli sílu a odvahu vydat se na cestu životem bez něj.

Knihy, které mi pomohly:
Eric Berne: Jak si lidé hrají; Co řeknete, až pozdravíte
Thomas A . Harris: Já jsem OK, ty jsi OK
Christel Petitcollin: Oběť, kat a zachránce
Anita de Nennie: Když ty nejsi ty

Karolína, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Co si o mně pomyslí?

Automatické negativní myšlenky vám ničí život. Naučte se je zastavit.

10 min

Proměněni rozhovorem

Dialog je nebezpečná věc. Když se odvážíme do něj vstoupit, riskujeme.

14 min

Šest týdnů ke změně

Uvízli jste v myšlenkové pasti? Přečtěte si, jak se osvobodit.

9 min

Doba postfaktická

Média a sociální sítě mění naše vnímání toho, co je důležité a co je vůbec …

30 min

Jak se léčí duše

Pevný řád života v léčebně mi dal bezpečný rámec pro uzdravování.

7 min

21. 5. 2021