Foto: Thinkstock.com

Sheldon mezi námi

Mají brilantní analytické myšlení a skvělou slovní zásobu. Ale nerozumějí nám – a my nerozumíme jim.

Ľuba Heinzlová

Ľuba Heinzlová

15. 4. 2011

Profil schopností lidí s Aspergerovým syndromem je velmi nevyrovnaný. Byť mají průměrnou nebo nadprůměrnou inteligenci, v jiných oblastech výrazně zaostávají.

Aspergerovým syndromem postižené dítě může mít brilantní analytické myšlení, přitom se samo neoblékne nebo nedokáže dodržovat osobní hygienu. I když má rozsáhlou slovní zásobu a skvělé vyjadřovací schopnosti, neumí požádat o pomoc a nedovede s ostatními sdílet radost nebo smutek.

Dospělý člověk s Aspergerovým syndromem, který vyniká ve vysoce specializované práci, často selhává v praktických dovednostech běžného života – v péči o domácnost, placení účtů, nakupování.

Mýtus 1: Lidé s Aspergerovým syndromem nemají emoce

Představa o necitlivosti lidí s Aspergerovým syndromem je ve společnosti hluboce zakořeněná. Veřejnost má tendenci vnímat je jako chladné podivíny s extrémně omezeným citovým životem. Emocionalita lidí s tímto handicapem je stejně rozmanitá jako citlivost „neurotypické populace“ (tedy populace bez Aspergerova syndromu nebo jiné poruchy autistického spektra).

Najdeme mezi nimi jedince, kteří mají opravdu velice chudý citový život, i lidi s hlubokými a intenzivními emocemi. Osoby s Aspergerovým syndromem však často své city nedovedou vyjádřit, případně je dávají najevo zvláštními způsoby, kterým ostatní nerozumějí. Proto vzniká mylný dojem, že city vůbec nemají.

Mýtus 2: Lidem s Aspergerovým syndromem chybí empatie

Tvrdit, že lidem s tímto handicapem na ostatních nezáleží, je zkreslené. Ano, většina z nich má ovšem problém svůj zájem o druhé vyjádřit. Člověk s Aspergerovým syndromem by třeba rád projevil podporu zarmoucenému příteli, neví však, co má říkat nebo dělat, a tak zpravidla neudělá nic. A když člověk nereaguje na projevy smutku u partnera nebo kamaráda, druzí lehce nabudou pocit, že nic necítí.

Dospělí s Aspergerovým syndromem si obvykle přejí mít partnera. Kvůli chybějící sociální intuici a potížím vžít se do pocitů druhého však nedovedou navázat intimní vztah.

Mýtus 3: Jedinci s Aspergerovým syndromem nestojí o vztahy

V představách laické veřejnosti často vystupují lidé s tímto handicapem jako osoby, které spokojeně „žijí ve svém světě“ a nejeví zájem o společnost. Nic nemůže být dál od pravdy.

Takto postižené děti ve velké většině případů zoufale touží začlenit se do kolektivu, ale integraci jim ztěžuje jejich jiné vnímání reality a zvláštní zájmy, které jejich okolí nesdílí.

Adolescenti a dospělí s Aspergerovým syndromem si obvykle přejí mít partnera. Kvůli chybějící sociální intuici a potížím vžít se do pocitů druhého však nedovedou navázat intimní vztah.

Mýtus 4: Aspergerův syndrom se projevuje podobně u chlapců i dívek

Chlapci a dívky s Aspergerovým syndromem se obvykle hodně liší. U chlapců se častěji setkáváme s problémovými projevy (agresivita, sebepoškozování, negativismus), podivným chováním vůči spolužákům i autoritám a bizarními zájmy.

Byť i dívky mohou mít výrazné projevy, mnohé z nich se chovají mnohem méně nápadně. Jsou většinou klidné a pasivní, mají zpravidla lepší sociální schopnosti a méně netypické zájmy.

Proto může nezkušený psycholog dívkám s málo nápadným chováním místo Aspergerova syndromu chybně diagnostikovat poruchu osobnosti, depresi nebo sociální fobii.

Mýtus 5: Lidé s Aspergerovým syndromem si svou odlišnost neuvědomují

Některým lidem s Aspergerovým syndromem nevadí, že je okolí považuje za podivíny nebo nevychovance. Mnozí se však kvůli své odlišnosti hodně trápí.

Zvláště adolescenti si zpravidla všimnou, že se od vrstevníků liší. Takové uvědomění je pro ně bolestné a matoucí, zejména pokud ještě nemají Aspergerův syndrom diagnostikovaný.

U mnohých se právě kvůli vědomí vlastní odlišnosti v pubertě rozvine druhotná psychická porucha – úzkostná porucha, deprese, bipolární afektivní porucha.

Mýtus 6: Děti s Aspergerovým syndromem nepatří do běžných škol

Tento mýtus je rozšířený zejména na Slovensku, ale objevuje se i v Česku. Některé školy dítě s Aspergerovým syndromem rovnou odmítnou přijmout, jiné po nějakém čase doporučí rodičům, aby inteligentního, ale problematického potomka umístili do speciální školy pro děti s autismem a mentální retardací.

Ředitelé a pedagogové se vymlouvají, že tyto děti jsou nezvládatelné a nedají se vzdělávat v podmínkách běžné školy. Za těmito tvrzeními stojí lenost a neochota školy přizpůsobit výuku potřebám dítěte s Aspergerovým syndromem, případně mu zajistit asistenta pedagoga.

Při správném a důsledném přístupu se problémové chování ve škole dá odstranit nebo alespoň eliminovat na přijatelnou míru. Dítě pak může získat vzdělání, které odpovídá jeho kognitivnímu potenciálu.

Vyčítat člověku s Aspergerovým syndromem mizerné komunikační schopnosti nebo nedostatek sociálního porozumění je stejné jako zlobit se na někoho, kdo prodělal dětskou mozkovu obrnu, že má problém s hybností končetin.

Mýtus 7: Aspergerův syndrom neexistuje, dítě je jen špatně vedené

Existuje hodně lidí, kteří existenci Aspergerova syndromu popírají a děti s touto poruchou považují za zlobivé či rozmazlené. Aspergerův syndrom je ale skutečná neurologická porucha. Zvláštní projevy dětí a dospělých s touto diagnózou způsobuje odlišné fungování mozku, nikoli nevychovanost nebo špatný charakter.

Vyčítat člověku s Aspergerovým syndromem mizerné komunikační schopnosti nebo nedostatek sociálního porozumění je stejné jako zlobit se na někoho, kdo prodělal dětskou mozkovu obrnu, že má problém s hybností končetin.

Mýtus 8: Projevy Aspergerova syndromu jsou stále stejně intenzivní

Pravdou je přesný opak – projevy Aspergerova syndromu se radikálně mění v závislosti na psychickém stavu dítěte nebo dospělého. Jakýkoliv stres nebo nečekané změny vedou k výraznému zhoršení projevů poruchy.

Jedinec může na takovou situaci reagovat silnou úzkostí nebo negativismem, běžně se objevuje i agresivita nebo sebepoškozování. Naopak, je-li člověk s Aspergerovým syndromem ve strukturovaném a předvídatelném prostředí, problémové chování se zmírní nebo vymizí.

Mýtus 9: Sociální schopnosti lidí s Aspergerovým syndromem se nemohou zlepšovat

Laici, ale i někteří psychologové se domnívají, že sociální schopnosti lidí s touto poruchou jsou neměnné. Jakoukoliv pozitivní změnu považují za důkaz toho, že dítě nebo dospělý tuto poruchu vlastně nemá. To je mylná představa.

Člověk s Aspergerovým syndromem sice nikdy nebude umět komunikovat s okolím jako zdravý jedinec, nemusí ale stagnovat. Trpělivý a empatický přístup zpravidla pomůže dětem i dospělým o něco lépe se orientovat ve světě lidí a snáz navazovat nové kontakty.

Autorka píše o vlastních zkušenostech s diagnózou v seriálu Život s Aspergerovým syndromem.

Otevřít diskuzi 0