Zranitelnost není slabost ani naivita. Je to skutečná vnitřní odvaha a síla, kdy jednáme plně ze svého přesvědčení bez ohledu na výsledek a na přijetí ostatními. Mluvíme o tom, kým jsme, a děláme to, co intuitivně cítíme jako správné. Zároveň jsme ale ochotni nést veškeré následky našeho konání. Jak se můžeme v rámci zranitelnosti vůči ostatním vymezit? Co obecně potřebujeme, abychom unesli negativní následky a odmítnutí druhými?

Možná znáte mnoho silných, úspěšných a kontrolujících se lidí a máte dojem, že by určitě neuspěli, kdyby byli příliš otevření a „příliš pocitoví“. Odvaha srdce ale znamená být v souladu se sebou, což nám umožňuje být i přirozeně odmítaví, prosazovat své cíle a stát se úspěšnými.

Neznamená to, že si něco mocensky vymezujeme a demonstrujeme svou sílu. Neznamená to, že kalkulujeme, manipulujeme nebo musíme mít poslední slovo. Nejsme bez soucitu a můžeme zcela respektovat odlišné názory druhých. Jsme ale přirozeně asertivní, protože to tak cítí naše srdce a v této konkrétní situaci se nám to jeví jako vhodný krok.

Zranitelnost a asertivita

Je jedno, zda se jedná o pracovní nebo mezilidské záležitosti. Odmítneme kamarádovi nebo rodinnému příslušníkovi pomoc, protože nás staví do jednostranně nevýhodné pozice, zrušíme nový obchodní projekt nebo nesouhlasíme s názory partnera. Počítáme i s tím, že lidé, kterým jsme něco odmítli nebo jsme se vůči nim nějak jinak vymezili, nás za to nebudou mít rádi nebo nám nějak jinak nepůjdou na ruku.

Přesto jsme se pro své jednání ze své svobodné vůle rozhodli a odvažujeme se tak opět plně a bez budoucích záruk být sami sebou. Svým postojem jsme si „nepojistili“ souhlasnou reakci druhých, zároveň si ji ale ani zpětně nevynucujeme, nepřesvědčujeme nikoho, že náš názor je jediný správný. Vystavujeme se zranitelnosti, která je spojena s nejistotou, ztrátou kontroly nad druhými a krokem do prázdna.

Výsledkem může být samozřejmě řada negativních událostí: rozchod s partnerem, odchod z práce, vleklé rodinné spory apod. Otázkou teď možná pro mnoho lidí zůstává, jak naložit se špatnými pocity, kvůli kterým se často nejsme ochotni zranitelnosti vystavit.

Někdy ustoupíme ze svých pozic, a to i v případě, kdy sami sobě velmi škodíme. Vracíme se do nefunkčních vztahů nebo prokazujeme laskavosti, které jsme nezamýšleli, a okrádáme se tak o svou energii. Prodáváme tak své já za smír, harmonii a dobré pocity. Být zranitelný totiž znamená nechat se přirozeně vystavit svým momentálním pocitům, ať jsou příjemné, nebo ne.

Jednu z nejzajímavějších definic sebedůvěry napsala v knize Change your life in 30 days: A journey to finding your true self Rhonda Britten – definuje ji jako dostatek soucitu k sobě samému a odvahu riskovat i přesto, že si nemusíme být jisti výsledkem.

Riskoval tak například i Sasha Joseph, když si stoupl před zaplněný sál a řekl „Byl jsem v dětství několikrát zneužíván“. Nebyl si vůbec jistý, co jeho proslov způsobí, měl v sobě zakódovaný jen letitý pocit pošpinění své osoby, stud a strach z odmítnutí. Stejně tak i já jsem po napsání svého článku o lidech bez biologické rodiny měla podobné pocity.

Riskujeme takto ale i v případě, kdy odmítáme, zvlášť pokud odmítáme ty, na kterých nám záleží. Jsme zranitelní v momentu, kdy čekáme na reakci ostatních, a jsme zranění, pokud se náš postoj nesetká se souhlasem. Když nám partner, kamarád nebo kolega začne nadávat, vyhrožovat či nás vydírat, raní nás to.

Rozcházíme se ve zlém a platíme tak daň za to, že jsme vyšli z pohodlných diplomatických pozic a odvážili se jednat plně ze svého srdce. Právě ve fázi zranění se ale podle definice Rhondy Britten rozhoduje o naší sebedůvěře – o tom, že věci i přes negativní zážitek, jakým je třeba rozchod, nakonec zvládneme a že to takto budeme praktikovat i příště.

Otevřít se soucitu

Klíčovým pojmem naší sebedůvěry se u Rhondy Britten stává soucit k sobě samému, který pro sebe máme připravený v případě neúspěchu. Nejedná se v tomto případě o sebelítost, která něco pesimisticky hodnotí, vyžaduje často spasitele zvenčí a víceméně nám škodí a paralyzuje nás.

Soucit vůči sobě je pocitem bezpodmínečného přijetí, pocitem dostatečnosti za jakýchkoliv okolností a představuje konejšení sebe samého tak, jak by to měla umět matka u dítěte. Je to jemnost vůči sobě samému v těžkých situacích. Dává nám absolutní svolení truchlit a prožívat svou bolest jako něco přirozeného. Soucit k sobě samému se tak rovná skutečné bezpodmínečné lásce k sobě, kterou bychom si měli umět dopřát.

Mnohým z nás však tato „vnitřní konejšivá matka“, která nás vezme do náručí a dovolí truchlit, chybí. Důvody, proč tomu tak je, by vydaly nejen na další článek, ale možná i na celou knihu.

Lidé bez soucitu k sobě neumějí přirozeně prožívat svou bolest, jsou na sebe příliš tvrdí a hledají své ujištění, potvrzení a konejšení venku. Uvnitř sebe jsou často schopni cítit jen pocity viny a zformulovat strategie, jak situaci lépe kontrolovat nebo ovlivnit. Při sporech s druhými tak většinou ustupují, manipulují nebo přesvědčují.

Kultivace soucitu

Lze soucit k sobě nějak kultivovat, když už nám ho nebylo příliš dáno? Začala bych možná s pojmem soucitu jako takovým. Téměř okamžitě se mi vybavilo spojení s buddhistickými naukami a také křesťanská novozákonní tradice, ve které je soucit výrazným morálním prvkem.

Soucit s druhými neznamená jejich zachraňování a neustálou péči o ně. Neznamená, že se musíme zcela obětovat pro svou rodinu nebo přátele, protože jsou nešťastní a stále se o nás opírají. Není totožný ani s labilitou, přecitlivělostí nebo naopak se skrytou mocí nad ztracenými ovečkami. Soucit ve svém naprostém základu představuje pouze vnímavost vůči odlišným osudům druhých a jejich osobitému prožívání. Přijímáme ostatní s jejich problémy, které chápeme jakožto významné na jejich jedinečné životní cestě.

My jsme ale často buď lhostejní, nebo dáváme okamžité rady, soudíme, kritizujeme, hledáváme viníky, hodnotíme a srovnáváme. Nejde vůbec o to, že by rady byly špatné, ale často hodnotíme daleko dříve, než se zastavíme a zkusíme druhého pouze vnímat a přijmout ho s jeho emocemi.

Ale jak říká Brené Brown ve své knize Síla zranitelnosti, která vyšla po její úspěšné přednášce, stejně tak, jak jsme tvrdí a perfekcionističtí vůči ostatním, jsme tvrdí i na sebe. Pokud tedy nemáme dostatek opravdového soucitu a pochopení pro ostatní, pravděpodobně ho v těžkých chvílích nenajdeme dost ani pro sebe.

Často proto ti nejvíce racionálně nebo lhostejně smýšlející jedinci, kteří mají na své okolí ten nejpřísnější metr, se ve zlomových okamžicích dokážou totálně zhroutit nebo zcela zablokují své emoce. Použijí totiž na své zjitřené prožívání stejnou strategii, jakou používají na ostatní.

Nedopřejí si přijmout sami sebe ve své bolesti, stejně tak jako nejsou zvyklí přijímat a vnímat bolest druhých. V jejich nitru jim chybí někdo hodný a konejšící, kdo by jim to dovolil. Takoví lidé se pak trápí často zablokovanou bolestí, pocity viny nebo vytvářejí strategie k tomu, by se bolesti mohli vyhnout.

Skutečný soucit je tedy možná jen jeden a dělíme ho mezi sebe a ostatní. Zkusme proto jednoduše aspoň na chvíli více vnímat a přijímat a méně soudit a ovládat – a to jak sebe, tak druhé. Soucit a vnímavost v sobě aktivujeme také tím, že si o sobě navzájem vyprávíme a přijímáme se se svými jedinečnými příběhy a vnitřními rozpoloženími.

Být soucitný nezabraňuje udělat racionální rozhodnutí. Naopak nám pomáhá, protože tak neblokujeme naše emoce a nezůstáváme v pasti vlastního prožívání, které nás týrá jako stále se opakující smyčka. Soucit znamená, že emoce, které pociťujeme, jsou přirozené a nepotřebujeme je obhajovat před sebou nebo před ostatními. Jsme dostateční i ve své bolesti a nepotřebujeme se za nic vinit. Stejně tak i druhé přijímáme v jejich osobitém prožívání a nevyžadujeme po nich, aby se cítili jinak.

Neznamená to však, že musíme akceptovat a snášet jejich chování vůči nám. Děláme vědomá rozhodnutí z vlastní vůle, ale emoce k nám přicházejí bez našeho svolení, stejně jako nahodilé okolnosti v našem životě. Proto ani emoce, ani naše nahodilé životní události tu nejsou proto, abychom je soudili, ale můžeme být vůči nim soucitní. Necháme je volně plynout, stejně jako nechává soucitná matka vyplakat své dítě.

Opravdový soucit, který si pro sebe vypěstujeme, je pak součástí naší sebedůvěry – ochoty riskovat a být zranitelní a zranění bez zbytečných pocitů selhání a viny. Můžeme se poté postavit před publikum a mluvit o svém osudu jako Sasha Joseph o svém zneužívání, říct si bez záruky o své potřeby, mluvit o svých citech a názorech, ale také odmítat a ztrácet s velkou bolestí ty, na kterých nám záleží.

Více k tématu:
Brené Brown: Síla zranitelnosti
Rhonda Britten: Change your life in 30 days: A journey to finding your true self

Ludmila Cyblová, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? napište nám na mail redakce@psychologie.cz