Povídaly jsme si tuhle s jednou patnáctiletou slečnou o smyslu života. Téma jsem výjimečně přinesla já – jinak to bývají mí pacienti, kdo téma smyslu života, spíše dříve nežli později, vytáhnou na světlo psychoterapeutického rozhovoru. A obyčejně daleko víckrát než jen jednou. Protože život musí dávat smysl, aby byl k žití. Nebo alespoň nesmí budit pocit nesmyslnosti.

„Proč mám ráno vstávat? K čemu mám jít do školy a pak se ještě doma učit? K čemu to všechno je? K čemu vůbec je život? Nedává mi to žádný smysl!“ slyším častěji, než bych ráda.

„Nač žít, když život tak nesnesitelně bolí?“ ptají se sentimentálnější mladé (ale i starší) duše. Ty méně sentimentální si to překládají do drsnějšího jazyka: „Do prdele s lidmi, do prdele se životem! Kdybych zítra umřela, budu jen ráda!“

Každý alespoň průměrně inteligentní a emocí schopný člověk se minimálně jednou zamyslí nad tím, zde je pro něj lepší žít nebo by bylo jednodušší nežít. (Neříkejme tomu hned sebevražedné úvahy, přestože tyto jsou normální součástí psychického vývoje člověka a krizových momentů našich životů.)

O smyslu života byly napsány básně i odborné knihy, smyslem života se zabývají umělci i vědci, nevyhneme se mu v každodenním životě. A hledání smyslu se zcela logicky nevyhne žádná psychoterapie. (Jeden psychoterapeutický směr – existenciální analýza – je kolem otázky smyslu přímo vystavěn.) Chybění smyslu nás dělá nešťastnými a nemocnými, nalezení smyslu naopak léčí.

Pro něco tady jsme

Moje mladičká přítelkyně – říkejme jí Adéla – mi k tématu bez zaváhání řekla tohle: „Já nevím. Já nad tím, jestli má život smysl, příliš nepřemýšlím. Protože když nad tím přemýšlím, tak stejně nikdy na nic moc nepřijdu. Myslím, že tady prostě každý jsme z nějakého důvodu, i když třeba nevíme jakého. Že jako máme něco udělat, ani ne pro sebe, spíš asi pro druhé lidi.“

V duchu jsem jí zatleskala. Lépe bych to neřekla. Tato dívka objevila smysluplnou odpověď na otázku smyslu. Odpověď naprosto dostačující minimálně pro ni a pro mne, ale dovolím si tvrdit, že nejen pro nás dvě – že odhalila tajemství smyslu pro všechny jeho neúnavné marné hledače.

Nemířím ani tak na její dělat něco pro druhé. O cíli a účelu vlastního bytí nechť si rozhodne každý sám podle své nátury, přesvědčení a možností. Mám na mysli ono příliš o smyslu nepřemýšlím. Přesně tak. Méně o smyslu přemýšlet a více ho naplňovat.

Jak to? Řekla jsem přece, jak je nalezení smyslu přepotřebné pro zdravý a vyrovnaný život, jak léčí! To ano. Jenomže lidé, kteří o smyslu mluví nejvíce a vkládají znova a znova spousty energie do hledání argumentů a protiargumentů proti opodstatněnosti lidského života s jeho nehezkými chvílemi, s pocity marnosti a nesmyslnosti – tito lidé na své otázky málokdy nacházejí odpovědi. Je to jako s láskou. Říká se, že člověk ji má cítit, dávat a přijímat, otevřít se jí (nebo tomu, že zrovna žádná není), a ne o ní donekonečna teoretizovat.

Proč je život tak ošklivý?

Mám jinou pacientku, jen o pár let starší než Adéla. Jednu z mnoha, kterým život nepřipadá hezký, a proto se zlobí, vztekají, hádají, pláčou, přejídají nebo nejedí, řežou na zápěstí a polykají hrsti prášků.

Tato dívčina, říkejme jí Elvíra, mi na žádném ze sezení nezapomene připomenout, že dokud ji nepřesvědčím o smysluplném účelu její existence, bude kdykoli hrozit, že se předávkuje léky, skočí z mostu nebo minimálně otráví dny celému svému okolí, například tím, že jim bude obden telefonovat ve tři ráno. A obě víme, že ji nepřesvědčím.

Já to vím proto, že jsem přesvědčená, že svůj životní smysl musí nalézt sama. A to se nejspíš nestane v rozhovoru se mnou. My dvě spolu můžeme onomu nalezení smyslu spíše jen vydláždit cestu společným hledáním souvislostí a důvodů, proč věci v jejím životě jsou, jak jsou, a udělat nesměle se objevujícímu smyslu dostatek prostoru, aby hned neutekl k jiné, méně ublížené a méně naštvané dívce. A ona to ví proto, že kdesi v hloubi cítí, že prozatím žádný smysl najít nechce. Až to přijde, až ho bude opravdu potřebovat a chtít, smysl přijde sám a nebude o něm potřeba sáhodlouze debatovat.