Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Stín méněcennosti

Minulost nás pokaždé dožene. Museli jste vždycky být perfektní, nebo se od vás vlastně nic nečekalo?

„Asi už to tak je, že to co jsme z dřívějška vypustili, se k nám nějakým způsobem vrací,“ napsala nám do redakce čtenářka Ela. „Proč? Proč ráno z minulosti občas bolí stejně, jako když jsme je prožívali? Proč to, co nás porazilo dříve, nás dostává na kolena zase? Proč? Možná nejde o to snažit se toho zbavit, ale vědět to o sobě a naučit se s tím žít.“

Ano, minulost nás podle mě dožene. Ne proto, že by se nešlo stínu zbavit, ale protože my se ho pořád držíme. Každá situace, kterou člověk v životě potká, se nás dotkne. Každé prožité trauma tu s námi zůstává. Je chybou tvářit se, že ne. Moje trauma spočívá v tom, že nechci být sama, nechci být zavrhnuta lidmi. Bojím se, aspoň občas, že se to tak stane. Že se mnou druzí nevydrží.

Na základce jsem to znala moc dobře. Doma mi říkali: „Chovej se jinak, vždyť se s tebou nikdo nebude kamarádit.“ Takže jsem byla sama a podle toho, co mi řekli doma, důvod byl ve mně. To já byla důvod. Ostatní se tak taky tvářili. Já jsem byla jiná a špatná a měla se změnit – pak by doma i ve škole byli všichni spokojení.

Měli jste fajn dětství a milující rodiče, a přesto s vámi něco není v pořádku? Jak nás zdeformovaly pochvaly rodičů

Zní to tak triviálně. Tak jasně: já jsem ta špatná, nejsem dost dobrá. Méněcennost, to je můj stín. To je má minulost. Nesnažím se dostatečně dobře, to já se blbě oblíkám, moc čtu, málo mluvím, neumím se bavit bez zábran. Takže za to, že si s někým nerozumím, mohu vždy já. Na jednu stranu ano, ale na druhou stranu ne. Moje minulost, která mi jasně říkala, jaká jsem, mne dohnala a zároveň jsem ji i sama potvrdila.

Čas přestat dávat

Ano, mohla jsem za to. To já jsem jim to všechno dovolila. Neměli to dělat, ale já jsem jim všechno vnutila s takovou vervou, jakou mají studenti, když rozdávají letáky u vstupu do metra. Jako bych se postavila před lynčující dav a zařvala „Tak si se mnou dělejte, co chcete.“ Neuhnula, když po mně házeli rajčata. Jen stála.

Ve vztahu k lidem mě minulost dohnala: snažím se jim za každou cenu vyhovět a pomáhat. To bych neměla – nejsem ten, kdo spasí svět, není to můj úkol a nikdy taky nebude. Ale je to moje trauma a drží se mě.

Co s ním? Jak stát víc za svým názorem? Jak říct myslím si to a to a tak to taky udělat? Nevím. Mám v sobě potřebu lidem pomoct a vyhovět. Nezmění se to. Asi. Ale pouze míra toho, jak moc toho pro druhé udělám, bude jiná, vždy si ji musím určit sama.

Co tím chci říct? Mám svůj stín, a nejspíš se mnou půjde celý můj život. Má cenu se s ním prát? Neustále bojovat a snažit se být někým jiným, než po mně stín chce? Asi se toho nezbavím, ovlivnilo mě to dostatečně, asi to tu vždy bude, ale možná je to moje výhoda. Víte, i ve vašem stínu si můžete najít něco, co vás posune dál.

Co dal stín mně? Udělal ze mě jedince, který se vždy bude držet svých morálních hodnot. A zároveň kamarádku, která nezradí. Lidé jsou v mém životě hodně důležití. Udělám pro ně hodně, ale taky si musím uvědomit hranici. Hranici, kdy je čas přestat dávat a být tu pro každého.

Koule na noze, nebo přítel?

A co máte ze své minulosti v hlavě vy? Co vás dohání? Ublížili jste někomu? Někdo ublížil vám? Museli jste být perfektní, nebo od vás vlastně nikdo nikdy nic neočekával? Starali si o vás doma moc, nebo naopak málo? Každý v sobě máme něco, co nás ovlivnilo. Něco takového zásadního. Nepotlačujme to.

Jako děti jsme jasně vnímali své potřeby. O tuto schopnost mnohé z nás připravila výchova: Oběť v dospělém těle

Prostě si naplno přiznejme, že tomu tak je. Stalo se nám něco zlého, a kvůli tomu jednáme určitým způsobem. Já jednám tak, že mám tendenci se lidem ve všech možných ohledech zavděčit. Když to neudělám, tak mě nepřijmou. Jednoduchá rovnice, kterou jsem si ze svého dětství přinesla.

Mohu změnit to, že si myslím, že to tak je? Upřímně nevím – vždy asi budu mít spíše tendenci lidem pomoct, ale určitě s tím musím umět pracovat. Stejně jako vy, kdo se podceňujete, protože vám ostatní říkali, že na to nemáte, s tím budete mít problém.

Ano, něco si z minulosti v sobě neseme. Když se na to snažíme zapomenout, neustále se to k nám vrací, jako bumerang.

Využívejte celý web.

Předplatné

Co nejlepšího můžeme udělat? Místo těžké koule na noze můžeme mít dobrého přítele, který nás občas může stáhnout, kam nechceme. Jenže je to přítel, a tomu už dokážeme říct ne a udělat to jinak. Zároveň ho přijměme a uvědomme si, kde bychom bez něj byli. I stín nám pomáhá – i když to pro bolest, kterou způsobuje, občas nevidíme.

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0