Seminář Řídím svůj život: Poslední místa
Vyberte si své téma Předplatné

Strach z odlišnosti

Nemějte strach zůstávat ve své hloubce. Někdy z ní ale zkuste slevit a přiblížit se povrchu.

Jana Šulistová

Jana Šulistová

7. 9. 2018

Jako vysoce citlivý jedinec (highly sensitive person, HSP) jsem mimo jiné zvídavá, pochybovačná a urputná. Pustila jsem se tedy do pátrání, zda by se v českých odborných kruzích našel někdo, kdo by informace o hypersenzitivitě šířil z pozice své odbornosti a zkušeností s klienty, případně ke všem překladovým publikacím přidal konečně i nějakou českou.

Nejprve jsem oslovila všechny své známé psychology a psychiatry, z nichž jediný Jiří Tyl přesně věděl, o čem je řeč, a také odpověděl na mé otázky. Našli se i další, kteří věděli rámcově, případně přesně – nicméně považují hypersenzitivitu za poruchu, případně za umělou a nereálnou, byť zajímavě působící problematiku, a nepřejí si být citováni.

Jaroměřská psycholožka Michaela Peterková patří k odborníkům se skeptičtějším postojem: O téma HSP jsem se zajímala, ale nejsem si jistá, zda si zaslouží pozornost coby samostatný fenomén. To, že jsou lidé různě citliví, je stará věc. Na okrajích osy vysoká–nízká senzitivita je určitý počet zvýšeně citlivých i zvýšeně necitlivých lidí. Nejsem si jistá, že u HSP existuje něco specifického, co „normálně zvýšeně citliví“ lidé nemají. Kdyby to bylo, zasloužil by si fenomén HSP samostatnou existenci. Osobně mám za to, že určitý způsob „zacházení“ je vhodný pro citlivé děti a o těch zvýšeně citlivých to jen platí o to víc. Uvidíme, jestli se kolem HSP rozběhne nějaký solidní výzkum, jenž by dal odpovědi, nebo jestli půjde jen o módní vlnu, kterou za rok nahradí něco jiného.

Zkuste slevit ze své hloubky

Psycholog Ondřej Fafejta pracuje v nakladatelství a sám se mezi vysoce citlivé osoby řadí. Lidé s vysokou citlivostí mají větší počet intenzivnějších vjemů a pocitů, takže se dříve cítí zavaleni a snadněji je něco vyvede z míry. To by vysvětlovalo jejich křehkost. Na druhou stranu bohatství jejich vnitřního světa jim dává sílu – svými prožitky se zabývají, poučují se z nich, a tudíž je oproti méně citlivým jedincům umějí mnohdy lépe využívat. Většinou si lépe rozumějí a vědí, co od sebe mohou čekat. Dávalo by smysl, kdyby svoje přednosti využívali hlavně v situacích, které jsou důležité – tedy i v těch krizových, doporučuje Ondřej a dodává zajímavý postřeh: Říká se také, že většina lidí s vysokou citlivostí jsou introverti. Introverze je temperamentová, vrozená a neovlivnitelná vlastnost. Ale kdo pozná, zda tendenci uzavírat se do sebe a otevírat se jen omezenému počtu lidí způsobuje pouze temperament? Možná osoby s vysokou citlivostí často nemají tak velký okruh kontaktů proto, že mají rády hluboké rozhovory, což řadu lidí uvádí do rozpaků. Svou vnitřní hloubku proto otevírají jen zřídka. Napadají mě dvě cesty: nemít strach být hluboký i v situaci, kdy to možná druhé uvádí do rozpaků, a nebát se někdy slevit ze své hloubky a dostat se blíže povrchu, uzavírá psycholog.

Vysoká zpětná vazba

Michaela Svobodová, lektorka osobnostní podpory, ve své profesi pomáhá rozvíjet emoční a sociální inteligenci dětí, případně jejich rodičů a pedagogů. Za riziko současné propagace hypersenzitivity považuje to, že se v ní mohou najít jedinci na hranici – osoby s posttraumatickou stresovou poruchou, těžkým syndromem vyhoření, hraniční poruchou osobnosti – kteří však v domnění, že jsou jen vysoce citliví, nevyhledají odbornou pomoc. Mezi všemi příznaky je tenká hranice. Základ hypersenzitivity může být genetický, v paměti těla totiž máme i prožitky svých předků. Psychoanalyticky zaměření terapeuti mluví o nevědomém transgeneračním přenosu. Mezi předky extrémně vnímavých lidí se často objevují lékaři, duchovně zaměření lidé, pomáhající pracovníci.

Vyzrálého člověka se zvýšenou citlivostí lze poznat podle toho, že je vnímavý vůči sobě i světu (podporuje ostatní, chrání přírodu, vnímá svět jako jeden celek), bděle používá intuici, má vysokou emoční a sociální inteligenci, respektuje sebe a ostatní v lidské komplexnosti – v emocích, postojích, prostoru…, vypočítává lektorka. Je zakotvený v realitě, vnitřně svobodný, umí si dát zdravé hranice a zpětnou vazbu. Má totiž zvnitřněnou schopnost mentalizace.

Zvýšení zpětné vazby ostatně může pomoci každému – učíme se tak rozeznávat, které pohnutky jsou naše a cizí, jaké jsou pravé motivy našich činů. Vlivem hektického života s důrazem na výkon jsme často nevědomě pod tlakem výsledků společnosti odtrženi od přírody, od svého prožívání, vykořeněni, vzdáleni od svých předků, chybí nám otevřenost k sobě a druhým, izolujeme se, popíráme agresi… Zpětnou vazbu někdy získáváme bohužel až nemocí, rozvodem nebo výpovědí z práce.

Strach dospělých z odlišnosti

Pro děti se zvýšenou citlivostí je důležitá alespoň jedna osoba, která se s nimi dokáže bavit o pocitech, dává jim pocit bezpečí a řád a podporuje jejich nadání, doporučuje Michaela. Neposílá takové dítě k psychiatrovi pro psychofarmaka, protože je jiné, než se píše v desaterech správného dítěte. Nehledá pro ně opraváře, aby přestalo cítit a klást neobvyklé otázky.

Speciálním tématem jsou nadané děti se zvýšenou citlivostí. Ty se často zabývají tématy nepřiměřenými jejich věku. Někteří pedagogové ze strachu z neznámého, nezařaditelného a neuchopitelného označí žáka nálepkou „podivín“, a pokud dítě nenajde podporu v nejbližších, jeho sebedestruktivní dráha je nastartována. Přitom právě lidské vyšší city, cit pro spravedlnost, soucit, touha se vzdělávat, jsou našimi největšími dary, říká lektorka.

Hypersenzitivním dospělým, kteří podporu v dětství nezažili, může být jejich vnímání nepříjemné, cítí se nepřijatí, unikají od své podstaty a svůj talent mohou otupovat závislostmi, nejčastěji alkoholem, marihuanou a dalšími drogami, ale i prací. Dnešní rodiče, kteří byli vychováni za totality strachem z odlišnosti, mohou mít dost práce sami se sebou. Pro některé z nich je obtížné stanovit dětem pravidla s láskou, dát jim řád v prostoru, čase a ve vztazích. Kdo v dětství sám nenasbíral zkušenosti s komplexním respektem hranic všech blízkých členů, může mít nižší sebeúctu, sklon k nerespektování ostatních a k neschopnosti dát si vlastní hranice duševní rovnováhy.

S respektem se žije lépe

Brněnská terapeutka Klára Gelnarová vystudovala sociální pedagogiku a poradenství. S termínem HSP jsem se poprvé setkala na internetu před několika lety, ale nevěnovala jsem mu pozornost, hypersenzitivitou se zabývám teprve rok, přiznává. Klientů, u nichž se projevuje, jsou desítky. Hypersenzitivita se u lidí velmi různí, vnímám i na sobě, že do určitých znaků zapadám. S vysoce vnímavými klienty pracuji na tom, aby se dokázali chránit vůči vnějšímu prostředí, které je často zahlcuje. Mnoho energie totiž padne na zpracování různých vjemů a prožitků. A tak je důležité přetížení předcházet – poznat ho, umět z něj vystoupit, vzdálit se na místo, kde je klid, ticho a lze tam znovu dobít baterky.

Terapeutka považuje za důležité, aby se lidé naučili ventilovat tíživé stavy, proto na sezeních pracuje s relaxacemi, meditacemi a vizualizacemi. Je důležité vyznat se ve svých emocích, naladit se na ně, pojmenovat je a bez hodnocení přijmout. A také poznat, co už jsou emoce ostatních, které na sebe jen přebíráme, doporučuje. Považuji vysokou citlivost za dar, který stojí za rozvíjení. Vysoce citliví lidé mají krásné, různorodě bohaté vnitřní světy. Podporuji klienty, aby přijímali sami sebe takové, jací jsou, byli k sobě milí, hodní a soucitní. Přináší jim úlevu zjištění, že jejich intenzivnější prožívání je normální a souvisí se specifičností nervové soustavy, že v tom nejsou sami a že se s hypersenzitivou dá pracovat tak, aby nebyla přítěží, ale výhodou. Když se klient v hypersenzitivitě najde, najednou mu vše dává smysl. Často se díky tomu na sebe začne dívat jinýma očima. Přestává na sebe vyvíjet tlak a více se zaměřuje na své potřeby, které předtím potlačoval. Začíná se respektovat a chránit, je k sobě laskavější, a život se tak pro něj stává mnohem jednodušším a hezčím.

Co si z toho vzít? Ačkoli jsem se ve svém mapování problematiky setkala i s odmítavými postoji k HSP a negativními reakcemi, bezpochyby je naděje, že vysoce senzitivní bytost si v případě potřeby terapeuta znalého problematiky najde – i když zatím častěji mimo klinickou psychologii.

Chce to jen se nebát požádat o pomoc, ale také nevnucovat odborníkovi vlastní „odbornost“ získanou z knih. Vysoce citliví lidé mají velkou výhodu právě v tom, že velmi brzy poznají, s kým si mohou v rovině klient–pomáhající nejlépe rozumět.

A je možné, že se téma „citlivců“ bez ohledu na vědecké opodstatnění objevilo právě proto, aby lidé v současné hektické době k sobě začali přistupovat s větším respektem k různým odlišnostem, bez tlaku na výkon a odmítání jinakosti. Ať už v běžném kontaktu, ve škole nebo v práci.

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: