Zdálo by se logické hledat příčinu strachu ze školní docházky ve vztazích se spolužáky. Častěji má ale problém kořeny jinde. Zkuste si představit, že vám je řekněme devět a dva roky jsou velký kus vašeho dosavadního života. Ty roky jste prožili víceméně doma – kvůli covidu. Byla to nuda, tak jste si zvykli trávit čas s mobilem v ruce. A naučili jste se být v kontaktu s kamarády jeho prostřednictvím. Taky to byl stres: všude venku číhalo nebezpečí. A teď po vás někdo chce, abyste tam, mezi lidi, chodili? A trávit čas na telefonu je špatně? Cožeee?

Nikdo vás nechápe, ani vy sami sebe ne. Tomu fakt nechcete čelit. Cítíte se pod tlakem. Do školy se přece musí! Začíná vám z toho být špatně. Často vás bolí břicho. Nikdo nechápe proč. Začínáte s rodiči běhat po doktorech. Na nic nepřišli. Když vás ale čeká další nepříjemná sonda do žaludku, svírá se vám žaludek strachy už předem.

Začínají vás podezírat, že simulujete. Že si všechno jen vymýšlíte. Proboha, proč byste to dělali? Nabízejí vám za školní docházku lákavé odměny. Ale jak to sakra udělat, aby vám blbě nebylo? O vysněnou hračku, koncert nebo vstupenky na zápas přicházíte. Začínáte být zoufalí, nevíte si rady. Místo pomoci ale začínají z okolí přicházet tresty. Když nepůjdeš, tak… doplňte si sami.

Už i doma je stres. Není tam bezpečno. Rodiče se zlobí. Jsou zklamaní. Jste z toho zničení. Vidíte a zažíváte, že vás nechápou. Ani oni už ne! Vy byste tak rádi, aby všechno šlapalo jako dřív. Oni si fakt myslí, že když přitlačí, ten strach zmizí? Bude vám líp? Jste zklamaní a ztrácíte s rodiči kontakt, přicházíte o důvěru, že vám pomohou.

Upadáte do letargie. Nezbývají vám síly na nic než na tupé klikání na barevná videa, abyste vypnuli otravné myšlenky, co s tím, na které neznáte odpověď a nikdo z dospělých taky ne. Aspoň se odreagovat. Začínáte špatně spát. Ve dne chmury nevnímáte, ale když odložíte mobil, zase se objeví. Nespíte vůbec nebo jen špatně. Ráno jste unavení. Je vám zle. Mamka je smutná. Začnete si to vyčítat. Už si ani nedovedete představit, že se do školy vrátíte. Spolužáci vás mezitím vyřadili ze třídní online skupiny.

Návod pro učitele

Máte ve třídě žáka s problematickou docházkou doprovázenou častými nevolnostmi? Pohovořte si s ním o tom, jak se cítí. Naslouchejte. Popřemýšlejte nad vztahy ve třídě. Pokud vám jakékoliv z dětí připadá nezvykle tiché, nesmělé a neprůbojné, samotářské, unavené nebo třeba i nesoustředěné, zbystřete. Někteří lidé na stres reagují agresí, jiní se stáhnou.

Jako učitel zmůžete hodně: pokud vydržíte naslouchat, můžete se stát tím nejdůležitějším člověkem v životě svého žáka. Nenechte se odbýt odpovědí nevím, kterou děti ze strachu volí nejčastěji, pokud se zeptáte, co se děje. Budete‑li trpěliví, můžete se dozvědět, jak moc se dítě doma cítí pod tlakem. Že přemýšlí o hádkách rodičů. Že má starost o maminku, která pije.

Úzkost se přenáší z generace na generaci. Rodič, který je sám v napětí a bezradný, neumí účinně stanovovat hranice ani vytvořit s dítětem podporující vztah. Dítě vinu za tento stav připisuje sobě, jak to ostatně doma často slýchá. Kdyby se nenarodilo… Tohle fakt nechcete domýšlet. Přesto to většinu dětí v podobných situacích napadne. Bohužel.

Nevadí, že nevíte, co poradit. Pro dítě je dostatečnou podporou prožitek vlastní sebehodnoty, který mu poskytnete, když o ně projevíte zájem. Pokud dáte dítěti prostor a důvěru, v rozhovoru s vámi může najít vlastní způsob, jak se s nelehkou situací vypořádat. Nikdo jiný neví lépe než ono samo, co mu pomáhá a jaké jsou jeho možnosti. Děti v tomto ohledu dokážou být nesmírně odolné a kreativní – když k tomu dostanou prostor.

Jestliže je situace horší, než jste si mysleli, určitě je namístě pohovořit s rodiči dítěte a navrhnout návštěvu psychologa nebo terapeuta. Ne za trest, ne proto, že by šlo o ztracený případ, ale z důvodu prevence. Abyste společnými silami předešli závažnějším problémům, které by mohly nastat.

Jako učitel můžete být oporou pro celý rodinný systém. To není málo. Pokud se cítíte nejistí ohledně způsobu, jak s žákem rozhovor na citlivé téma vést, můžete vše předem probrat se školním psychologem nebo zavolat na krizovou linku, kde odborník zodpoví vaše dotazy.

Návod pro rodiče

Především si uvědomte, že tlak napětí prohlubuje a problém neřeší, naopak vás od dítěte vzdaluje. To se vůči vám bude dále uzavírat a vy pak celé situaci budete rozumět ještě hůř než doposud. Psychická nepohoda skutečně může mít somatické projevy, dítě si je nevymýšlí.

• Zamyslete se nad tím, kdy problémy začaly. Stalo se v té době něco mimořádného?
• Jak rozumíte tomu, co vaše dítě prožívá? Zkusili jste se ho na to zeptat? (Aniž by se zároveň cítilo jako u výslechu.)
• Můžete sami hledat a dítěti nabízet možná vysvětlení. Děti je samy jen obtížně pojmenovávají. Nechejte ale na nich, zda se s nabízenými interpretacemi ztotožní.
• Klíčové je naslouchat. To mnohdy není úplně jednoduché, zvlášť pokud to, co slyšíme, není příjemné. Vydržte.

Možná vás nenapadá žádné řešení a možná ho ani dítě samo nezná. Zkuste se poradit s třídní učitelkou nebo učitelem. Zjistěte, jak situaci vnímá, a nechte si poradit. Nebojte se, pokud si nevíte rady, vyhledat pomoc dětského psychologa nebo psychoterapeuta. Ukazujete tím dítěti, že je zdravé se k problémům stavět čelem, že na starosti nemusí být samo a že všechno má nějaké řešení.

Možná už jste narazili na to, že sehnat dětského psychologa je problém. Obraťte se na svou zdravotní pojišťovnu. Ta je povinna dostupnou zdravotní péči zajistit a odbornou pomoc pro vaše dítě najít. Hledat podporu můžete i prostřednictvím krizových center nebo středisek výchovné péče. Adresářem dětských psychoterapeutů v regionech disponuje Česká asociace pro psychoterapii.

Návod pro děti

Pokud se v popisu někdo z vás našel, vězte, že v tom nejste sami. Popřemýšlejte, jestli máte v okolí někoho dospělého, komu důvěřujete a můžete se mu svěřit. Pokud to není ani jeden z rodičů nebo učitelů, možná máte staršího sourozence, fajn trenéra, vedoucí v kroužku nebo paní doktorku. Dejte jim přečíst tento článek.

Jestli vás nikdo nenapadne, moc mě to mrzí. Nebojte se zavolat na linku pomoci: 116 111. Je to zadarmo a rádi vám tam poradí. Nějaké problémy má každý, není to ostuda. Největší průšvih ale je tvářit se jako by nic. To k řešení nikdy nevede. Důležité je, když na své trable člověk není sám. Na světě jsou i jiní lidé než ti, kvůli kterým jste smutní.

Moc vám držím palce, abyste je potkali! I vy k tomu můžete udělat aktivní kroky, v tom věk nehraje roli. Prosba o pomoc může být prvním z nich.