Foto: Thinkstock.com
odemčené

Strach a životní cykly

V jednotlivých obdobích vývoje má strach různé příčiny a podoby. Má také svůj vlastní smysl.

Roman Žižlavský

Roman Žižlavský
Publicista

18. 1. 2012

Strach. Samotné to slovo nahání nepříjemný pocit. Už jen svým zvukem – „str“ jako když vám drkotají zuby, „ach“ jako výkřik úleku a bolesti. Je to strašné, útočí na nás strašidla, strneme hrůzou.

Existují jisté konstanty, které jsou nám všem společné nezávisle na individuálním nastavení, místě narození, tradici. Co nás navzájem spojuje v tom být lidmi. Pocit strachu je jednou z těchto společných zkušeností.

Můžeme jej znát v mnoha velmi odlišných podobách. Od jemných obav, které mohou být dokonce vzrušivě příjemné, až po ochromující děsivé ataky paniky, které nás zaplaví a mohou rozbourat naši sebedůvěru jako uragán.

Strach je v nás pevně zakořeněn nezávisle na míře inteligence a civilizovanosti. V jádru je to stejný strach, který cítili naši předci v temných jeskyních a je to síla, která nás stejně tak spojuje se zvířaty. Nezávisle na různých osobních interpretacích je silný strach takřka vždy strachem ze zániku. Zániku čeho? Sebe sama, mého já, mého sebe‑obrazu. A rozhodně se to netýká jen okamžiků ohrožení fyzickou smrtí.

Způsoby, míra, intenzita prožívání strachu jsou různé. Máme individuálně rozdílně nastavené vědomí. Někdo je veselé, lehko‑vážné povahy a s ničím si příliš neláme hlavu, někdo zase úzkostně prožívá i situace, které většině lidí přijdou jako naprosto bezproblémové.

Už v prenatálním období může bytost nasát podněty, jimž by dospělí vůbec nepřikládali význam. Dávná zranění a nejistoty z této doby si pak neseme životem, i když o nich třeba ani nevíme.

Čím vším je daná míra a četnost prožívání strachu, obav, úzkostí, je těžko říci. U každého se vždy bude jednat o jedinečný koktejl, v němž budou nejspíš namíchány

  • rané, dokonce už prenatální zkušenosti a prožitky
  • osobní nastavení, míra citlivosti, genetická výbava
  • naplnění či nenaplnění základních emocionálních potřeb v dětství a další.

Navíc během našeho života někdy přichází období krizí, přerodů, proměn, kdy hlubinné síly razantně a bez ptaní pronikají skrz slupku našeho vědomí, do našeho malého já. Tato období bývají nezřídka provázena velmi silnými prožitky strachu, úzkostí, děsu.

Uzlové body života

Už v raném dětství, kdy se tvoří struktura osobnosti, malá bytost často prožívá velké strachy spojené se separací od matky. Kolem sedmého a osmého roku pak dochází k vytváření hranice mezi vnějším a vnitřním prožíváním. Dětské fantazie, často velice dramatické i hrozivé, jsou staženy do oblastí, které psychologie označuje jako stín. Vytváří se naše lidská nebo možná přesněji vnější, na svět obrácená identita, obraz, kterým se prezentujeme a se kterým se také sami ztotožňujeme.

Magický dětský svět a jeho prožívání se bortí pod tlakem nutnosti nabrat určitou zřetelnou formu. Hlavně pro citlivé, samotářské, introvertní děti to může být velmi obtížné. Často je toto období přechodu plné děsivých snů, nočních můr. Může se stát (a není to výjimečné), že tyto rané fáze neproběhnou příliš dobře.

Chybějící rodič, matka, která si není jistá, zda dítě vůbec chce, hádky, citlivá osobnost. Už v prenatálním období může bytost nasát podněty, jimž by dospělí vůbec nepřikládali význam. Fyzicky je sice malinká, ale s vědomím otevřeným možná tak, jak už nikdy poté nebude. A bez všech pozdějších obran, hranic a racionalizací. Dávná zranění a nejistoty z této doby si pak neseme životem, i když o nich třeba ani nevíme.

Další vnitřní drama pak probíhá v období puberty, kdy tvorba osobnosti a vyhraňování se vůči okolí, zvláště rodině, je také časem častého strachu, nejistoty, deprese. A je to zase o proměně sebe sama, svého obrazu vůči okolí. Snad každý si prožil nějaké krušné pubertální chvíle, ať už sám se sebou, se svými rodiči, prvními láskami, experimenty s měniči vědomí.

Na vrcholu sil

Kolem třicátého roku, spíše po něm, se může stát, že se – mytologickým jazykem – vrátí Saturn. Značí to čas, kdy se staré dětské bolesti a strachy znovu otevírají, stínové, temné, pro naše já často děsuplné, přímo ďábelské síly, mohou vtrhnout do vědomí. A čím větší nálož si neseme, tím větší vnitřní horor může nastat.

Může přerůst až ve velice temné, drásavé období vnitřních nejistot, depresí, úzkostí, šílení. Mystici těmto časům říkají temné noci duše, hlubině psychologickým jazykem můžeme hovořit o fázi individuace zvědomování stínu.

Nyní se také mluví o psychospirituální krizi, která ovšem nemusí být spojena pouze s touto životní fází, nastat může takřka kdykoli během života a projevovat se může velmi různorodými způsoby.

Neznalí těchto procesů, včetně mnoha lékařů, hodnotí tato sice velice náročná, ale v hluboké podstatě léčivá období, jako duševní nemoc a takto k nim přistupují. Nezřídka i sám člověk této interpretaci uvěří a stane se nemocným. Není těžké tyto časy skutečně takto pochopit, protože to, co se děje, bývá někdy opravdu na hranici a i za hranicí našeho pocitu únosnosti a duševního zdraví.

Čím víc máme naloženo ze starých časů, čím je naše obrana silnější, tím těžší bývají tyto časy. Zde, možná poprvé v životě, skutečně cítíme prameny našich bolů, ale i prameny existence.

Děsy, úzkosti, paranoie a deprese dokážou rozleptat nás samé až na samou dřeň. Vždyť koneckonců o nás samé jde, bortí se náš sebe‑obraz, ego, ochranné mechanismy padají, stínové, potlačené, nevědomé obsahy, démoni, strachy, nejistota, tajené představy, staré bolesti mohou zaplavit vědomí jako příval. Na světlo se derou obsahy naší Pandořiny skříňky.

Můžeme nahlédnout, že spousta z našich zájmů, postojů, vztahů, názorů nebyly než části masek a rolí, které fungovaly jako obrany a útěky od bolavých témat, že nebyly než sofistikovanou snahou o potvrzení nejistého já, malého dítěte, které hledá přijetí a čelí děsu existence.

Často se ve spirituálních systémech mluví o transcendenci, překonání, odevzdání, prohlédnutí, opuštění či dokonce zničení ega. Když se tak skrze síly mohutnější než jakákoli naše vůle začne dít, najednou s hrůzou vidíme, že se skutečně rozpadáme. Síly destrukce, často vnímané i jako temnota a zlo, si bez ptaní berou to, co má být zničeno či změněno.

Čím víc máme naloženo ze starých časů, čím je naše obrana silnější, tím těžší bývají tyto časy. Zde, možná poprvé v životě, skutečně cítíme prameny našich bolů, ale i prameny existence, která v sobě skrývá stejně světlou, pozitivní část, tak nyní velmi viditelnou temnou a destruktivní.

Cesta – kam?

Obdobně bouřlivá či třeba naopak únavně zdlouhavá může být po čtyřicítce krize středního věku, kdy čelíme neúprosnému faktu plynutí času, mizení mladistvé energie spolu s otázkou smyslu života svého i bytí obecně.

Samotné stáří pak bezpochyby přináší další výzvy a u někoho temný smutek, beznaděj a hněv. A samozřejmě i strach, protože nyní je zánik, fyzický stejně jako psychický, již skutečně na dohled. Nyní se ve své nahotě odhalí, jak jsme se s touto skutečností srovnali, protože už chybí obvyklé možnosti úniků do práce, vztahů, činností.

Čím naplníme poslední fázi lidského života, bude hodně záležet na tom, jak jsme se na ni připravili.

Nyní máme či můžeme mít skutečně hodně času na sebe. Někdo možná poprvé v životě. Tento stav je možné chápat jako děsivou zkušenost zbytečnosti, marnosti nebo naopak jako úžasnou možnost se skutečně věnovat sobě, vnitřnímu prožívání, panoramatickému pohledu na život svůj i bytí jako takové. Jaký postoj zaujmeme, čím naplníme poslední fázi lidského života, bude hodně záležet na tom, jak jsme se na ni připravili. Čím jsme plnili svou mysl, pozornost ve fázích předchozích.

Nyní, když pracuji se starými lidmi, vidím často se smutkem, že u nás je stáří opravdu jen o jakémsi přežívání. Vidím lidi, kteří si až sem dovlekli své staré šrámy. V každé životní fázi proto stojí za to věnovat se plně své duši, jejím rytmům a požadavkům. Tato snaha se neztratí, stejně jako se neztratí ani naše nedbalost. Dle apokryfního evangelia říká Ježíš: Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do poslední mince.

Strach funguje jako spolehlivý ukazatel, že uvnitř  nás samých se něco děje, něco volá o pozornost, o péči. Strach v životě dost často upozorňuje na hloubku, na onu nekonečnou hlubinu uvnitř nás. Dříve nebo později k ní doputujeme všichni.

Články k poslechu

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

Hranice v rodině

Babičky chtějí vídat vnučku častěji, mně jejich přítomnost nedělá dobře.

11 min

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

18. 1. 2012

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.