„A dá se s tím žít?“ zeptal se mne přednášející poté, co jsem mu řekla, že jeho koncept je „jen“ konceptem, tedy určitým postojem k životu, kterých však existují mraky. Tím „jen“ jsem nechtěla dehonestovat jeho názor, ale spíše zdůraznit, že se jedná pouze o postoj, protože v základu nelze zodpovědně říci, jak věci jsou. Nějak ve smyslu Sokratova vím, že nic nevím. Nakonec, i Sokratovo „vím“ je diskutabilní…

Jsem si vědoma toho, že i tento můj názor je zase jen jedním z mnoha.

Úvod naznačuje, že jsem se ocitla na přednášce člověka, na jehož práci jsem slyšela velmi kladné reference všude kolem. Těšila jsem se. Na hlubší zamyšlení, založené na spojení toho, co současná společnost zná. Na jistou sečtělost olemovanou nějakým tím aha vhledem. Na diskuzi, která bude vstřícná jakémukoli pohledu. Byla jsem ochotna „odpustit“ i případnou hlášku typu nemoc je dar, pokud bude mít celek hlavu a patu a přinese mi podněty k přemýšlení.

Jistěže se člověk někdy zklame. A tak se stalo, nu což. Měli jsme s lektorem na plynutí života jiný pohled. Co mne však zarazilo: jeho ten můj rozčiloval.

Chci uvěřit

Překvapily mne postoje některých diváků. Resp. to, jak málo (tři hodiny) stačí k tomu, aby se ateista proměnil v katolíka, albín v černocha nebo nebe v peklo. Podivila jsem se nad tím, jak většina lidí na onom semináři nepotřebuje podloženost, souvislosti či alespoň jistou logiku. Jak téměř se zavřenýma očima a pokyvováním někteří přijímají jediný názor za ten, který „ví“, a dál už není třeba se ptát. Jakoby potřeba unaveného konečně nasednout a jet. Jedno kam, prostě jet.

Potěšili mne ti, kteří se ptali a chtěli jít více do základů lektorových tvrzení. Byla jsem rozčarována z toho, jak on se čertil nad jejich pátrajícími dotazy a s nevěřícným výrazem tvrdil, že stále nechápeme, že prostě to tak je. Žádná šance na přemýšlivá „proč“. Věci jsou, jak jsou, a to je vše. Nic za tím, nic předem, nic potom, nulová spojitost jevů. Tak co furt chceme vědět, že jo.

Když jsem poslouchala hosty přednášky toho pána, běžely mi hlavou otázky:

• Proč se tak moc potřebujeme vztahovat k idejím, vláknům, která – snad – odhalují určitou pravdu?
  
• Proč potřebujeme cítit jistotu ve svém životě?
  
• A možná, snad ještě víc, proč a nakolik jsme ochotni přijmout stéblo nějakého světonázoru za to, jemuž uvěříme; a to i přesto, že si racionálně uvědomujeme, jak je každá jistota nejistá?
  

Čeho všeho se vlastně potřebujeme chytit, je možná ještě záhadnější otázka než proč.

René Descartes ostrouhával axiomy tak, že zpochybnil všechno kromě subjektu, který právě zpochybňuje. Tedy člověka, který zrovna myslí (ze školy si pamatujeme jeho Myslím, tedy jsem). Takovýto člověk je pro něj první a nezpochybnitelnou jistotou.

Nepotřebuji se chytat idejí o tom, jak věci doopravdy jsou, protože ať přijde jakákoli odpověď, bude pro mne jen jednou z možných. Vždy mám možnost pochybovat.

Četla jsem, že Immanuel Kant posunuje úvahu k pochopení nepochopitelnosti. Se mnou zase velmi rezonovala myšlenka amerického matematika Martina Gardnera, kterou zmínil Albert Kšiňan v jednom svém článku. Gardner posunuje úvahu o poznání do uznání, že řešení nemůžeme znát. Nemíním tím, že problém řešení nemá, ale že i když je třeba má, vy ani já je nenajdeme. My ani přesně nevíme, jak bychom měli položit otázku. Bůh to možná ví. Možná to neví ani Bůh.

Tou poslední větou se přesouváme do pořádného skepticismu, kde samotný pojem „řešení“ je vlastně relativní. To se mi líbí, je to upřímné. I když je to zase jen jedna z množiny možných.

Zkušenost a jistota

Uvažuji, nakolik víra a jistota spolu souvisí. A řekla bych, že zásadně. Člověk se upíná k něčemu, čemu věří, a tím nachází onu jistotu. Je pak asi docela jedno, v co věří. Víra sama mu však pomáhá být stabilním. Možná, často, i se nezbláznit. O tom by nám asi pověděli všichni ti, kteří prošli něčím, co se dalo unést jen velmi těžce; jim nejspíš nešlo o to, čemu věří, ale že vůbec mohou něčemu věřit.

Trhliny nastupují tehdy, začneme‑li zpochybňovat jistotu v existenci objektu své víry. Ale to už se točíme na centrifuze.

S potřebou jistoty mi vbíhá do myšlenek také potřeba řádu. Dobře si pamatuji, jak mi narození mého syna přineslo do života jistý chaos. Nevěděla jsem, kdy si ten den vyčistím zuby, zda se najím, nemohla jsem si činnosti aspoň rámcově rozplánovat. Možná tehdy to bylo to opravdové žití v přítomnosti, směju se nyní. Jedinou jistotou v té době mi bylo, že jak dítě poroste, skloubíme to. Ta jistota přicházela zvenčí – viděla jsem to přece všude kolem sebe.

A tak se nabízí otázka: Přináší zkušenost jistotu?

Potřeba chytat se vlákna jistoty je nám asi vlastní. Nakolik jsme však ochotni takto činit i přes úsudek, kritický rozum a pochybování? Je možné vnímat jistotu v něčem, co považuji za nejisté?

Vychází mi z toho, že propracovat se k jakési jistotě je nejspíše možné snad jen skrze víru. Víru v cokoli. Věřit pomáhá, to je téměř nezpochybnitelné.

Tomu pánovi jsem odpověděla, že jak má možnost vidět, žiju, a dokonce spokojeně. Opírám se o lásku a víru – k sobě, k mým blízkým, k nějaké Transcendenci. Nepotřebuji se chytat idejí o tom, jak věci doopravdy jsou, protože ať přijde jakákoli odpověď, bude pro mne jen jednou z možných. Vždy mám možnost pochybovat.

Rozhodnu‑li se nepochybovat, taky možnost…

Nakonec, i mé opření se o lásku a víru je zase jen jedním z oněch dnes tolik propíraných konceptů, vím. Mějme každý ten svůj, pomáhá‑li nám. Jen jej nepovažujme za dogma s povšechnou platností. Ve chvíli, kdy tak činíme, uzavíráme se dalším možnostem poznání, která ve svém důsledku zvyšují možnosti stébel, jichž se ve chvílích, kdy je to potřeba, můžeme chytit. A to mi přijde důležitější než se domnívat, že bych mohla „vědět“, jak věci vlastně jsou.

Ulka, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz