Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Teď ti naslouchám

Dát prostor druhému je náročné a zdlouhavé. Tak volíme snazší cesty.

Mnozí s láskou vzpomínáme na začátek devadesátých let a odhodlání chovat se v nové době jinak, lépe, lidsky. Ptát se na názor druhého a naslouchat si navzájem. Prosté plynutí času a změny, ale i složitost vzájemné komunikace a v neposlední řadě nároky kladené na každého (dokonalá sebeprezentace, bezchybné a rychlé rozhodování – hlavně sebejistě!) s sebou přinášejí únavu z neustálého doptávání se na názory druhých. Ruku v ruce s tím jdou zvyšující se požadavky na „zefektivnění procesu“ a očekávání, že druhá strana prostě úkol splní, ideálně v co nejkratším čase.

Tato změna s sebou přináší i skutečnost, že lidé se mnohdy rozhodují, aniž by vyslechli druhou stranu. Jde-li o to, zda se uklidí nejdřív obývák nebo kuchyň, nic se vlastně neděje. Pokud se ale jedná o rozhodování o něčím životě, kde nevyslechnutí jedné ze stran může vést k omylu či křivdě, pak nastává problém.

Konstruktivistický přístup mluví o „konci velkých příběhů“ vyprávěných společenskou většinou nebo naopak nevyprávěných umlčenou minoritou. V Evropě tak například po staletí hovoříme o objevení Ameriky jako o skvělém výkonu lidského úsilí a ducha. Že v následujícím období tvrdostí kolonizátorů pomřelo přes 90 % původních obyvatel, o tom se učebnice historie dlouhou dobu zapomínaly zmínit. Indiáni ze své perspektivy hovoří o konci svého světa.

Vraťme se ale k rozhodování o druhých, aniž bychom vzali v potaz jejich hlas, a to i symbolicky ve smyslu: Tu máš prostor, já naslouchám s otevřeností, a jak ho využiješ, je na tobě. V jednostranném rozhodování bez účasti druhého nemusí být primárně nějaký negativní záměr. Teorie systémů by přesto takový stav, kdy nějaká strana nedostává možnost promluvit a vyjádřit svůj názor, označila za projev uzavřeného systému, který se úporně brání změnám.

Nedávno jsem viděla film Životní šance (Boychoir), který se odehrává v prostředí elitního chlapeckého sboru. Do něj byl (přiznejme, že nadstandardním úsilím třídní učitelky) přijat i chlapec, který měl původně skončit v pěstounské péči. Konflikty, které vyvolal společenský rozdíl i chlapcovy osobní trable, dospěly k situaci, kdy mu hrozilo vyloučení ze školy.

Přestože z jedné strany se mohla situace jevit jako jasná, ve filmu zaujímá vedení školy překvapivě vyvážený pohled a chlapec dostal možnost obhájit se před školní radou. Tato šance „dát mu hlas“ a vyslyšet ho nebyla pouze formální (a chlapec ve škole pochopitelně zůstal). Přesto divákovi při sledování filmu pokorně naskakuje myšlenka, že podobné chování učitelů či nadřízených je velmi hodno ocenění, často se nevidí a jak by bylo krásné, kdyby i jiní lidé dostali podobnou šanci.

Jistě lze namítnout, že popis reality oběma stranami může být diametrálně odlišný. Kdyby k terapeutovi přišli nezávisle na sobě dva lidé a každý sám vyprávěl hodinu o svém manželství, možná by terapeuta ani nenapadlo, že jde o partnery, kteří mluví o stejném vztahu. Přesto je úkolem terapeuta (ale i člověka v běžném životě a také manažera v pracovním týmu) pokoušet se odlišná hlediska spojovat a hledat styčné body. A možné to je.

Budiž vyslyšena i druhá strana

Staré pravidlo z římského práva říká: Audiatur et altera pars neboli Budiž vyslyšena i druhá strana. Tato zásada má své uplatnění i v současném právním systému, kdy každá strana má právo na právního zástupce, advokáta. Toto pravidlo má i psychologické opodstatnění – obvinění ze zločinu, zvlášť když jde o nevinného člověka, totiž znamená šok. Ten může vyústit do bezmocnosti, pasivity a neschopnosti jakkoli reagovat. Osoba, která dotyčnému pomáhá touto situací projít, je tudíž nezbytná.

Ráda bych vzpomněla jeden příběh dobrého rozhodování s vyslechnutím druhé strany, který se mi zapsal do paměti jako brilantní a etické řešení. Šlo o klasickou školní situaci: podvádění při písemce. Místo aplikování kolektivní viny byli zúčastnění studenti vyzváni, aby řekli svůj názor na celou kauzu.

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Co přesně se stalo? Na jedné vysoké škole v 90. letech studenti u zkoušky (jednalo se o kurz, jehož podstatou byl osobnostní rozvoj) hromadně opisovali. Ovšem ne všichni – a ti, co neopisovali, o tom vášnivě diskutovali na chodbě. Situace se donesla k učitelům, kteří zkoušku následně anulovali s tím, že každý ze studentů musí přijít znovu a zkouška bude probíhat ústně. Tam dostali studenti také prostor pro vyjádření svých pocitů, byla jim navržena známka, a pokud s ní někdo nesouhlasil, mohl se pokusit bojovat o lepší hodnocení.

Podotýkám, že v té době neexistoval elektronický informační systém, Facebook ani mobilní telefony, tudíž studenti se o situaci dozvěděli třeba až za 14 dnů, když přijeli do školy na jinou zkoušku. Měli tedy právo být pořádně nazlobení, pokud neopisovali. A mohli vyjádřit otevřeně svůj názor. Myslím, že všechny zúčastněné daný případ velmi důkladně osobnostně posunul.

Všichni jsme asi během svých školních let zažili nějaký ten „průšvih“ – vyšetřování, hledání viníků, často příliš rychlý závěr ze strany učitelů, například v podobě plošného zákazu. Pocit křivdy, nespravedlnosti nebo nedůvěry k autoritám se do mladé duše zavrtá hluboko. V podobných situacích neplatí vždy pravidlo, že „každý lže“ nebo „nikdo se nepřizná“ – další varianty si jistě doplníte sami. Ve většině sporů je možné alespoň se pokusit dobrat rozuzlení. A netýká se to jen školy.

Není výjimkou, že i nadřízení rozhodují bez účasti všech stran – ať již v dobré víře, že celou situaci dovedně prohlédli svým zkušeným okem, nebo také proto, že se při rozhodování opírají o názor svého poradce nebo jiného člověka, jehož slovo má zde vyšší váhu. Ovšem osoba, o níž se rozhoduje, není vůbec přizvána ani nemá jinou možnost se vyjádřit.

  • V mnišském řádě benediktinů existuje hierarchická struktura. Přesto i ten nejmenší a nejníže postavený mnich může povstat a říci svůj názor a ten je vyslyšen.
  • Na podobném pravidle jsou založeny brainstormingy, jichž se mohou účastnit i dámy či pánové se základním vzděláním, kteří ve firmě uklízí či pracují jako vrátní, poněvadž právě jejich hlas může obsahovat ten kvalitativně odlišný „jiný pohled“, který se může ukázat jako klíčový.
  • „Velký inkvizitor“ z Dostojevského Bratří Karamazových Ježíše v románu nejen poznal, ale také ho propustil. Mám starost, že mnoho dnešních lidí, kteří rozhodují bez účasti druhé strany, by něčeho takového nebylo schopno.

Jaké zkušenosti s nezaujatým vyslechnutím obou stran máte vy?

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: