V praxi se hodně řeší vztahy. Velmi často se setkávám s povzdechem či s postojem typu: „Jak to, vždyť Mařka od vedle to má s Kájou dobrý, jsou spolu šťastní.“ Je tak snadné věřit tomu, co se prodává, a tomu, co chceme vidět, než tomu, jaké to doopravdy je. Všichni víme, že láska je krásná věc, ale zároveň víme, že zraňuje. Proto si budujeme spousty obran. Toto je jedna z nich.

Iluzorní bublina je až hollywoodsky jednoduchá. On a ona se potkají, časem se do sebe zamilují, následuje velká láska, pak malé peripetie vycházející zpravidla z nějakého nedorozumění. Když se vše vysvětlí, příběh končí manželstvím, dětmi, rodinou a nekonečným štěstím. Běda však skutečnému životu. Ten do obrazu šťastného života v páru nepatří.

Iluze vedou bezpochyby k mnoha nevyhnutelným a zvnějšku neočekávaným dramatickým událostem. Není tomu jinak ani ve vztazích. K tragice života, a tedy i vztahů, patří nevyhnutelnost pohrom vycházejících z nevědomosti.

Iluze „šťastného páru“ splňuje všechny podmínky nečekaných obratů a někdy i velmi nevraživých vztahových konců. Je tedy jednou z těch, která nepřiznává právo na realitu čehokoliv jiného než obrazu trvalého štěstí.

Kánon vztahového štěstí

Není tak těžké se programově naladit na takovou masově rozšířenou iluzi. Stačí víra v jednotlivá přesvědčení, jež definují šťastný pár. Každý z nás jsme tomu dlouho věřili, a někteří si myslí, že toho jednou dosáhnou. Podívejme se společně na jednotlivé články víry v kánon popisující vztahové štěstí.

Přesvědčení, na kterých stojí teorie šťastného partnerství:

• šťastný pár nemá žádné problémy, dokonale si rozumí
• partnerství je lékem na pocity osamění, lékem na život a jeho znepokojující otazníky, problémy a paradoxy
• šťastný pár se kamarádí jen s dalšími šťastnými páry
• šťastný pár vychovává šťastné děti, a s nimi si buduje další šťastný svět
• je možné stále se milovat od prvního okamžiku
• šťastný pár nepřipouští kritiku
• ve šťastném páru se oba doplňují, žijí v harmonické jednotě od začátku až do konce
• atd.
  

Ve šťastném partnerství se hodí:

• být na sebe stále hodní
• nemít žádné konflikty, proto se ani nehádat, proto není důvod trpět
• působit na veřejnosti a před ostatními lidmi vždy zajedno
• nemít žádné osobní oblasti, které by jeden či druhý musel respektovat
• neustále si jen přitakávat
• nemuset se vymezovat jeden vůči druhému
• nepřipouští se tu ani nevěra, zrada, negativní pocity jednoho vůči druhému
• atd. …

Každý pár se cítí být vystaven tlaku ideálu představy štěstí ve dvou. Když to mají jinak, je to důkaz, že je něco špatně a nezaslouží si žít ve šťastném páru po celý dlouhý šťastný život. Než poznáme, že tomu tak prostě není a být nemůže, než dáme přednost realitě před masově šířenou iluzí – zkrátka než se rozkoukáme, máme za sebou další nepovedený pokus.

Jednotlivá přesvědčení se nepřetržitě objevují na plátnech kin, na plakátech, v románech, v televizi. Je to obludný ideál, kulturou podporovaný a produkovaný nesmysl, kterému je těžké neuvěřit – tím spíše, že cílí na naše slabiny, touhy a emoce.

Touha po velké lásce

Láska v sobě nese sjednocující princip. Princip spojený s produkcí šťastných pocitů, kterému tak rádi říkáme ANO. Princip, jenž boří hranice a nechává splynout vše živé v jeden neohraničený celek. Láska má však v sobě i své NE. Nese v sobě odpor, vzdor a další negativní pocity. Nese v sobě princip destrukce a zkázy.

V minulém článku jsem psal o tom, že láska usiluje o sjednocení. Překonává odpor oddělenosti. Stojí ve službách života, protože ze sjednocení vzniká nový život. Ze zakoušení citů roste v každém z nás nové Já proměněné zkušenostmi živé lásky. Každé (zdravé) Já po určité době začíná k plynutí zamilovanosti pociťovat určitý nespecifický odpor, který je vede k tomu, aby tento stav opustilo a hledalo nové, hlubší a vědomější sjednocení s Ty. Sjednocení, které nastává skrze vymezení Já vůči Ty, skrze vytváření hranic a přijetí odlišnosti obou.

Tento odpor bývá zpravidla z počátku velmi nevědomý. Má jediný úkol, zrušit nevědomé a naprosto sterilní plynutí života ve dvou. Jedno je totiž jisté. Lidé se nemohou skutečně milovat, pokud jsou spojeni nerozlišující zamilovaností, která je jakousi pasivní symbiózou dvou zatím nezralých, pasivních a emočně závislých jedinců.

Touha po věčném štěstí a velké lásce vede k masivnímu vytěsňování všeho, co narušuje zdánlivou jednotu, tedy hlavně strachu ze ztráty a odmítnutí. Nikde není nevědomý odpor tak masivně vytěsňován jako právě v těch fázích vztahu, kdy se snažíme naplnit ideál šťastného páru tak, že přirozený odpor potlačujeme. Tak si vyšlapáváme cestu ke “štěstí”, a přitom nevidíme, že spěje do pekla. Nikde není démon lstivější a ďábelštější než právě v ideálu partnerského štěstí.

Jakmile jsou odpory, konflikty, hněv, agrese, nenávist a jakékoliv další negativní pocity vypuzovány z vědomého života u obou z partnerů, nabývají skutečně destruktivní podobu. Teprve jejich zatajování je činí skutečně zlými. Ulož pannu do nevědomí, a za pár let z ní máš fúrii. To učiní nevědomí s každým odloženým obsahem, se kterým se nechceme konfrontovat. Nést a vyrovnávat se s konflikty je těžké. Pro naše pohodlí je přeci daleko snazší je se jich zbavovat ve prospěch měšťácké představy štěstí.

Mysl ovládaná iluzemi štěstí

Láska k druhému tedy spočívá v aktivním oddání se Ty. V praktickém partnerském životě to znamená také sdělování svého prožívání. Tedy informovat druhého partnera o tom, co prožívám. Ideologický kánon šťastného partnerství vychází z toho, že při troše dobré vůle a upřímnosti se bude život ve dvou stále zlepšovat, bude stále více a více pozitivní.

Takový ideál vychází z masově rozšířeného obrazu, ve kterém smrt, nemoc, odlišnosti a bolest jsou zvláštními nahodilostmi. To se stává těm, kteří si myslí, že vlastně všechno by mohlo být dobré, šťastné, radostné, spravedlivé, upřímné a povznášející. Ti však nevědí nic o své rozporuplné duši, nic o své emocionalitě a o tom, co všechno nevědomí a komplexy umí v životě zařídit.

V terénu mysli ovládané iluzemi štěstí se tedy nehodí prožívat něco tak obludného jako třeba nenávist nebo žárlivost, či dokonce představy nevěry nebo něčeho podobně přirozeného. Lidé žijící v iluzi šťastného partnerství takovým představám a prožitkům nedávají žádný prostor. Ztělesňují postoje správně organizovaného a spořádaného života.

Láska jako vnitřní proměna

Takové životní aranžmá je však jen zdánlivá maska. Za ní kyne odstup, chlad, agrese, prázdnota, nenávist a zloba. Vyloučení těchto veličin z vědomého života jim dává často hrozivé rozměry a jednou takový rozpor lásku prostě zadusí. Nikde není nevraživost tak silná, jako když propukne u šťastného páru. Když někdo sní o představě života, který se řídí pravidlem, že partneři mají jeden druhého potvrzovat a vlastnit, slouží láska funkčnímu ideálu a proti tomu se umí nevědomí postavit.

Láska směřuje k vnitřní proměně osobnosti toho, kdo jí žije. Ten, kdo nežije pro živý vztah, ale pro instituci manželství, ten tuto prastarou pravdu nechce slyšet. Udělá všechno pro to, aby se zdravé proměně vyhnul. Žít šablonovitě se nevyplácí. Pro partnerství to platí dvojnásob. Nehorší na tom však je, že mnohým taková iluze brání žít ve vztahu vůbec. Dopouštějí se velké a jediné chyby: Když to nemůže být dokonalé, tak raději nic.

Takové výroky slyším až příliš často. Vypadají jako reálný nárok, ale opak je pravdou. Jsou skutečnou záhubou života. Tací lidé vám často říkají vždyť jsem ti to říkal, no to mi bylo jasné, že to tak dopadne, atd. Na každou vztahovou peripetii nahlížejí jako na selhání. Potřebují mít své „štěstí“ pod kontrolou. Proto většinou i upouští od všech pokusů.

Mám dotěrný pocit, že je stále lepší šest blbých pokusů o vztah než žádný.

Doporučujeme:

Jako děti jsme jasně vnímali své potřeby. O tuto schopnost mnohé z nás připravila výchova: Oběti výchovy

Pomohl vám článek?

Otevřete si přístup k celému webu.

• tisíce článků
• audioverze článků
• videa z přednášek

• audiobooky
• online kurzy
• a mnoho dalšího...

Chci předplatné