Tichá bitva s vlastní hlavou

Když mě potkáte, uvidíte ženu, která má život pevně v rukou. Mám fungující kariéru, která mě naplňuje, mám kolem sebe blízké přátele a žiji v láskyplném partnerském vztahu, který jsme si společně vybudovali na vzájemném respektu a upřímnosti. Podle všech vnějších měřítek jsem zdravá, úspěšná a šťastná. A já se tak cítím. Někdy.

Někdy však cítím jen prázdnotu, beznaděj a sebenenávist. Vztek, který jsem od dětství naučená nepouštět ven, abych nikomu neublížila. Dlouho jsem si myslela, že jsem prostě jen přecitlivělá. Nebo naopak, že se jednoduše moc sleduju. Ten vnitřní tlak, neustálou tenzi a strach, že do tohoto světa nezapadám, jsem se naučila tlumit.

Nejdřív sportem. Pak přišel na řadu alkohol, byl jednodušší. Další den jsem se budila zklamaná, že jsem pila málo a dál žiju, byť z noci nic nevím. Kocovina byla bolestivým a zaslouženým trestem, který fungoval. Na chvíli jsem mohla být dál tou usměvavou a výkonnou ženou, zatímco uvnitř se tlak v papiňáku opět pomalu stupňoval.

Proč stigma?

A pak přišel zlom. Zhroucení. Paradoxně to bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Už jsem tou dobou byla v psychoterapii, ke které jsem přidala psychiatrickou péči. A teprve tehdy dostalo mé prožívání jméno: hraniční porucha osobnosti, paranoidní porucha a PTSD.

Pamatuji si na výraz psychiatra, když mi citlivě sděloval, o co se jedná, a řekl: „Nevnímejte to jako stigma.“ Odcházela jsem z ordinace zmatená a snažila se přijít na to, proč bych to měla vnímat jako stigma. Přišlo mi skvělé, že konečně vím, na čem můžu pracovat, byť jsem měla obavu, jak to vezme partner.

Později jsem začala pátrat na internetu a pochopila, proč to doktor řekl. Slova jako narcis a hraničář jsou dnes částí společnosti používány jako nadávky. Najednou jsem ve svých 35 letech začala přemýšlet, že moje sebenenávist je možná oprávněná, protože podle internetových diskuzí můžu za veškeré zlo světa.

Ano, jsem vztahovačná. Začala jsem se dočítat, jak lidé s „mojí“ diagnózou záměrně manipulují, vyhrožují a škodí všem, koho potkají. Že útočí, nadávají, nejsou spolehliví, nemají úspěchy.

Přečetla jsem mnoho o tom, jací podle některých jsme, a přemýšlela jsem, jestli bych se raději neměla nechat doživotně hospitalizovat na psychiatrii, protože přece nemám šanci fungovat v „normální“ společnosti. Naštěstí mám kolem sebe blízké lidi, kteří mě vrátili zpět na zem a připomněli mi, že v ní funguji, a velmi dobře.

Mozek jako chybný překladač

Můj mozek často funguje jako chybný překladač. Běžnou situaci, například když je partner unavený a nemluví, mi okamžitě přeloží do katastrofického scénáře: Nenávidí tě. Je mu z tebe zle. Zrovna přemýšlí, jak tě opustit. Není to myšlenka, kterou bych si vymyslela z nudy. Je to jistota. Cítím ji fyzicky, jako úder do žaludku. Jako srdce, které se odtrhává z tepen a drtí hrudní kost, aby mohlo pryč.

V tomto okamžiku je tak úlevné zeptat se, jestli mě pořád chce a nechá si mě. Jenže kdo tuto otázku chce slyšet patnáctkrát za den? Tak raději mlčíte, abyste to celé ještě nezhoršili. Když nevíte, jak to zpracovat, tlak roste a bolest sílí. Postupně vám odtrhává jednu část těla po druhé, pomalu a s rozmyslem. Dává si záležet, nespěchá – ví, že se dočká a vy explodujete. Sáhnete po ostré žiletce, po láhvi, vyvoláte hádku, aby vám někdo ublížil a zmírnilo to tu hlavní bolest.

Mohlo by vás zajímat

Ideální já

Co se stane, když je realita příliš vzdálená od toho, jací bychom podle sebe měli …

Přečíst článek

Stejná žena, která dopoledne vedla přednášku pro plný sál, večer leží pod peřinou, v pláči se snaží nadechnout a klepe se. Kdysi mi partner řekl, že pláč na něho neplatí, ať ho nezkouším vydírat. Odjela jsem pryč a skoro se upila. Dnes už se jen zeptá: „Ty se bojíš, že tě nechci?“ Obejme mě a počká, než se utiším. Moje bolest se díky tomu ze dnů zkrátí na pár minut.

Třpytiví lidé

V bezpečí plakat můžu. Bezpečí je vzácné a moc takových míst, kde bych se bezpečně cítila, neznám. V práci jsem profesionál. V kolektivu jsem veselá. Mám talent vnímat nálady a trápení druhých, umím klidnit konflikty a hledat společné cesty.

Lidé se mi často svěřují s věcmi, které neví nikdo jiný. Neznají mě jako třesoucí se klubíčko, které bojuje o každý nádech. Znají mě jako silnou, laskavou a trpělivou ženu, která jim umí pomoct ukázat směr, kde najdou vlastní cestu.

Nevnímají, že často jsem v těchto rozhovorech v disociaci, protože se moje hlava chrání před přetížením. Nevidí, že se jim (v mých očích) na slunci třpytí kůže, že svět má ostřejší hrany, a nevidí ani to, že se podlaha za jejich zády jemně vlní. Vidí usměvavou ženu, která je podporuje, aby udělali krok, ke kterému jim chybí odvaha.

Porucha osobnosti není stigma

Píšu to proto, že o poruchách osobnosti panuje ve společnosti velmi jednostranná představa. Člověk s „hraničkou“ je často vykreslován jako toxický manipulátor, který ničí životy všem okolo. Chtěla bych tento obraz trochu poopravit.

Existuje nás spousta, kteří svou diagnózu prožíváme, abychom neobtěžovali. Naše „toxicita“ nesměřuje ven, na naše blízké, ale drtivou většinu času dovnitř, proti nám samotným. Jsme na sebe extrémně tvrdí, abychom svou masku udrželi. Je extrémně náročné čelit tomu, co je v nás, a zároveň číst a poslouchat, jaká monstra jsme – věřte mi, víme to velmi dobře, je to v nás hluboko vryté.

I s touto diagnózou je možné vybudovat stabilní zázemí. Můj vztah není bojiště. Je to bezpečí, které jsme si s partnerem vytvořili, i když to pro nás občas znamená obrovskou práci. Já pracuji s vlastní hlavou: snažím se rozeznávat, kdy ke mně mluví realita a kdy mé strachy. Partner pracuje se svojí trpělivostí a tím, aby si mé otázky nebral osobně. Obvykle počká, až jsem zase „dospělá“, a převede to na legraci. Humor je náš přítel. Ale ne, když mi je zle. To by byl přímý lístek do pekla.

Mít poruchu osobnosti nebo trauma neznamená, že člověk je zlý. Často to znamená, že je jen zraněný a jeho obranné mechanismy jsou nastavené na přežití v situacích, kde ostatní jednoduše žijí.

Ráda bych tímto článkem poprosila o trochu více laskavosti ve vašich hranicích a v komunikaci. Nikdy nevíme, co se skrývá za úsměvem kolegyně v práci nebo za určitým chováním nadřízeného či partnera. Možná právě oni svádějí tichou bitvu s vlastní hlavou, aby mohli dál běžně fungovat.

Věřím, že můj příběh může nabídnout inspiraci, že diagnóza není konečná stanice. Je to jen mapa, která nám pomáhá pochopit terén, ve kterém jdeme. A i s těžkým batohem na zádech se dá dojít k hezkým vyhlídkám, pokud máme odvahu podívat se do svého nitra a říct si o pomoc – a pokud kolem sebe máme ty správné lidi.

Jane Doe, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.