Říká se, že všechno důležité si nosíme stále v sobě, nikdo a nic nám to nemůže vzít. Někdo hovoří o duši, jiný o srdci, vnitřní moudrosti či intuici. Každý z nás určitě někdy použil věty jako: „Já to tušila…“ „Věděl jsem to…“ „V tu chvíli mi to bylo jasný.“ Často opravdu velmi dobře cítíme, co je nebo není správné, co bychom měli udělat. Kde je tedy problém, proč to neuděláme?

• Často nebývá snadné tuto nápovědu poslechnout, protože po nás chce něco, co nebude pohodlné, bezproblémové: najít si novou práci, vyřešit vztah, v něčem se omezit…
• Mnohdy si nejsme jisti, zda opravdu slyšíme ten správný hlas. Hlasů v naší hlavě je celá řada – rodiče, ego, strach – a není úplně snadné je od sebe oddělit.
• Někdy naopak máme pocit, že náš vnitřní hlas mlčí. Prodléváme v nerozhodnosti a raději neuděláme nic, než abychom udělali chybu.

Špatná zpráva je, že zaručený návod neexistuje. Dobrá naopak ta, že se můžeme učit, jak se na svůj vnitřní hlas naladit, jak ho rozeznat. Je to učení jako každé jiné, a tak se neobejde bez chyb. Nejde žít, aniž bychom se opakovaně mýlili. Nakonec během posledních dnů jsme až příliš rychle pochopili, že život si nelze pojistit v tom smyslu, že něco vyděláme, někam pojedeme, něco si koupíme… a budeme navždy šťastní. Možná jsme to už dlouho tušili, ale přesto jsme tak žili. Tak dlouho jsme odkládali řešení, až přišlo takové, které bychom si nikdy nevybrali.

I s jinými změnami, které se v našem životě najednou stanou, je to podobné. Najednou nás opustí manžel, dostaneme výpověď v práci, naše plány se hroutí. Ale jsme‑li dostatečně upřímní sami k sobě, musíme si přiznat, že už jsme dávno tušili, že něco není v pořádku, že bychom měli situaci řešit.

Ve skutečnosti jsme se báli změny a nejistoty. Báli jsme se být pravdiví, autentičtí. Než bychom zvolili riskantnější řešení svojí životní situace, raději se čím dál víc zaplétáme. Pokulhávající vztah chceme vylepšit narozením dítěte, zůstáváme v práci, která nás vyčerpává, jedeme nadoraz, i když moc dobře víme, že naše tělo už dávno protestuje. Nakonec, dělají to tak přece všichni. Ale chceme opravdu to, co mají všichni?

Mimo hlavní proud

Náš život je jedinečný. A náš vnitřní hlas ví, co je právě pro nás nejlepší. Abychom přijali tuto možnost, nemusíme být věřící ani filozofové. Pokud nechceme, nemusíme ani složitě pátrat po tom, odkud ten hlas vlastně zaznívá. Známe ho přece z pohádek, z klasické literatury i z vyprávění příběhů, které se opravdu staly.

O síle příběhů může svědčit například zájem, který v minulém roce vyvolaly knihy rozhovorů Aleše Palána. Rozmlouval v nich se „samotáři“, s lidmi, kteří se slovy jednoho z nich rozhodli žít „na okraji okraje společnosti“. Někteří více, jiní méně, všichni však jinak, než jsme běžně zvyklí. Sám autor si následně kladl otázku, co stojí za takovým zájmem o příběhy, které asi většina z nás nechce následovat.

Určitě je to v nemalé míře zaujetí tím, že lze žít život jinak, po svém, že lze vykročit do neznáma, že ke spokojenosti může stačit po materiální stránce velmi málo. Samotáři jsou lidé, kteří se odvážili poslechnout svůj vnitřní hlas a udělat radikální změnu. A to nás může inspirovat. Bez ohledu na to, že jejich život má třeba k ideálu daleko a že my bychom si přáli život úplně jiný. A tím bychom se měli zabývat především: Jak žít svůj autentický život?

Kudy se tedy k odpovědím, k naší vnitřní moudrosti dostat? Jak poznat, že k nám mluví ten správný hlas, který je oproti jiným hlasům v naší hlavě spíše tichý a často může být přehlušen? K tomu, abychom se naučili sami sobě opravdu naslouchat, potřebujeme klid i čas. Vždycky to bude cesta zkušeností, chyb a omylů. Mnohokrát se nám stane, že neuslyšíme správně, ale když budeme dostatečně pozorní, pochopíme to a příště už se nám může dařit o trochu lépe.

Právě krizová situace nám velmi přímočaře ukazuje, jaký život žijeme. Jaké jsou naše vztahy, co je pro nás důležité a co naopak snadno oželíme. Může se zdát, že strach a nejistota není vhodná k nějakým úvahám, ale opak je pravdou.

Právě dnes můžeme opravdu pocítit, jakou oporou je mi můj partner, jak fungujeme jako rodina, jak dokážeme zvládat stres, ale taky jestli se dokážeme společně radovat. Najednou jasně vidíme, jak fungují vztahy na pracovišti i jak zodpovědný je můj soused. Krize určitě není vhodný čas na to, abychom dělali radikální rozhodnutí, ale je to zpravidla čas, kdy tato rozhodnutí dozrávají.

Duše žije otázkami

Pokud k nám promlouvá vnitřní hlas, vedeme s ním dialog. Filozofka Anna Hogenová říká, že jediná existence duše je prostřednictvím kladení otázek. Tím, že si klademe otázky, vedeme rozhovor sami se sebou a posouváme se na naší cestě poznávání života. Tím, že klademe otázky, se stáváme otevření pro odpovědi. Pokud dnes patříte k té skupině, která má víc času než obvykle, můžete si zkusit svoje pocity, dojmy a nápady zapisovat. Otázky, které vás každý den napadají, a odpovědi, které na ně přicházejí.

Jak už ale bylo řečeno, odpovědi mohou přicházet i mnoha jinými cestami. Pořád jsme obklopeni různými podněty, pořád dostáváme odpovědi. Může to být věta v knize či slova neznámého člověka, se kterým se potkáme. Odpověď může přijít jako fyzický pocit, rozechvění nebo jako nápad, obraz před očima, který se objeví ve chvíli, kdy to ani nečekáme. Může to být myšlenka, která se nám neustále vrací.

Pokud je to jen trochu možné, zkusme takové situace alespoň registrovat, abychom se k nim mohli vracet. Tak jako se proměňuje náš život, mění se i odpovědi, které dostáváme. To nemusí znamenat, že ty, které jsme dostali dříve, byly špatné. Byly jiné proto, že i my jsme byli jiní. Na některé otázky tak můžeme hledat odpovědi celý život – ale i to je naplňující.

Prostor ticha

Většinou tušíme, že naslouchání našemu vnitřnímu hlasu nám může usnadnit klid a jistá míra jednoduchosti. Odpoutat se od všech rušivých vlivů, strachu a nejistoty není snadné. Může nám k tomu hodně pomoci procházka v přírodě,  poslech hudby nebo v hraní si s dětmi. Právě od dětí se můžeme učit žít okamžiky tady a teď, kdy nás netíží minulost ani budoucnost. Právě v takových chvílích mohou přijít odpovědi, které hledáme. Pokud se naučíme takové okamžiky vyhledávat a vědomě je prožívat, můžeme z nich čerpat i ve chvílích, které jsou složité a neklidné. A budeme vědět, že se máme kam vracet.

Zas a znova se ptát, hledat a přijmout sebe samého i druhé se všemi chybami a omyly v nás probouzí  laskavost. I laskavostí můžeme proměňovat náš život. Jestliže je vnitřní hlas klidný a mírný, nejlépe ho uslyší ten, kdo  s takovým hlasem ladí. Tedy člověk vyrovnaný, který se nebojí postavit za své názory, a zároveň přitom bere ohled na ostatní. Zkuste si vzpomenout na někoho takového ve vašem životě. Co je pro toho člověka typické? Jak se chová, co z něho vyzařuje? Bylo by možné něco z toho vnést i do vašeho života? Laskavost můžete začít projevovat docela malými činy, které mohou přinést velké změny.

Začneme‑li nalézat klid, vneseme do našeho života více jednoduchosti a rozezníme struny laskavosti a porozumění. Teprve čas ale prověří, jak to se sebou myslíme vážně. Cesta upřímného hledání se zpočátku může jevit jako cesta do samoty. Ve skutečnosti se na ní ale zbavujeme nezdravých závislostí a konečně přebíráme odpovědnost sami za sebe. A pokud něco na této cestě ztratíme, nemělo to už v našem životě co dělat. Místo toho nás vždycky může čekat něco mnohem lepšího.