„Odmala se často zabývám myšlenkami, jaké by bylo, kdybych nežila,“ napsala nám do redakce osmačtyřicetiletá Marta. „Naposledy mě to napadlo na pohřbu. Lidé vyjadřovali soustrast a smutek, že umřel relativně mladý člověk, který toho mohl ještě mnoho dokázat. Já jsem mu však záviděla. Mám milující rodinu, vysněnou práci a veškeré potřebné zázemí. Pravděpodobně bych sebevraždy nebyla schopná, bylo by mi líto mých blízkých, kteří by to těžko nesli. Přesto si představuju, jaké by bylo umřít na nějakou nevyléčitelnou nemoc, a tak legálně odejít z tohoto světa. Nechci o tom mluvit se svými blízkými ani s terapeutem, abych je zbytečně neznepokojovala. Někdy si říkám, že to tak musí mít všichni, ale na tom pohřbu mě vyvedlo z míry, že si všichni přáli, aby ten člověk žil déle. Chci se tedy zeptat, do jaké míry jsou takové myšlenky normální a kdy už je to špatně?“