Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Tři cesty k Životu

Při putování do nitra čeká každého z nás trochu jiný terén. Čemu se ale určitě nevyhneme?

Otázka osobního rozvoje nějakým způsobem provází většinu z nás. Fascinuje mě, jak stále znovu objevujeme nové techniky a směry. Jak se dostáváme k zdánlivě novým, a přitom stále stejným životním tématům, jen z jiných úhlů pohledu. Až je to někdy komické, jak si vše komplikujeme a děláme složitější, než to ve skutečnosti je.

Proto bych zde rád uvedl v co možná největším záměrném zjednodušení tři základní principy, které jsou dle mého názoru pro vlastní efektivní osobnostní rozvoj nutné. Vychází z nich veškerá práce na sobě samém a lze k nim vztáhnout i mnohé existenční souvislosti. Nazval jsem je Tři cesty k Životu.

Cesta do přítomnosti

Většina z nás si občas posteskne nad tím, že byl náš život lepší, když jsme byli mladí, krásní a zdraví. Nebo že bychom se měli lépe v případě, kdyby se nestalo to a tamto, měli jiné rodiče a neopustil/a nás životní partner/ka. Často si i říkáme, že lépe bude, až budeme něco mít, až si to koupíme, až se nám narodí dítě, až půjdeme do důchodu, až… Nebo se obáváme, že nějaká situace nastane, že přijdeme o svůj majetek, obáváme se, jak si poradíme s výchovou dětí, jak zvládneme zhoršený zdravotní stav, co s námi bude po smrti apod. Všichni tyto myšlenky dobře známe.

Žijeme ve svých vzpomínkách na minulost, ať už jsou příjemně nostalgické či sebelítostivé. Těšíme se na skvělou budoucnost nebo se topíme v mučivých obavách, co se stane nebo by se stát mohlo. Čím dál víc se k nám však dostávají z různých směrů informace, že je nutné žít přítomností.

Tisíckrát opakované, omílané sousloví teď a tady, odkazující na plné prožívání přítomnosti, přítomného okamžiku, však není jen pouhá fráze. Není to jen jakási nadstavba, kterou kdosi vymyslel pro naši spokojenější existenci. Je to samotný princip života, je to jediná opravdová realita. Skutečně žít, prožívat, vnímat a cítit, to lze jen v tuto chvíli. Vše ostatní jsou jen vzpomínky na minulost a myšlenkové konstrukce – představy budoucnosti.

Věční pochybovači mohou přemýšlet do aleluja. Nakonec stejně dojdou k tomu, že minulost je pryč. Nelze ji nalézt nikde jinde než v naší mysli a v našem těle. Je informačním pozůstatkem toho, co se nám v průběhu minulého času za naší více či méně aktivní účasti stalo. Minulost nelze vrátit, nelze ji změnit. Jedině skutečným ponořením se do přítomnosti lze opravdu žít, prožívat, plynout s proudem Života.

Užívám ve slově Život záměrně velké písmeno jako projev úcty a pokory před tímto pojmem. Kdo si chce tento pojem zaměnit za jiný, samozřejmě může. Lze použít cokoliv – Bůh, Vesmír, Příroda, Vědomí, Láska či vše prostupující energie. Je to stále jedno a totéž a platí pro lidi jakéhokoliv vyznání, přesvědčení, názorů či zkušeností. Bez energie Života neexistuje nic, nežije nic.

Při plném zaujetí přítomným okamžikem se zesílí naše vnímání. Začneme si více uvědomovat nejen své příjemné, ale i nepříjemné pocity.

Jak se lze dostat do přítomnosti? Jednoduše. Stačí si být vědom toho, co je právě teď a právě tady. Jak sedím, jak dýchám, jaké mám právě nyní tělesné pocity. Co mě kde bolí, svědí a šimrá, nebo je naopak příjemné, hřejivě teplé či osvěživě chladivé. Čím hlubší je ponoření do přítomnosti, tím intenzivnější je i prožitek.

Tento stav mysli můžeme nazvat například meditací přítomného okamžiku. Chci-li tedy pocítit, že žiji, že opravdu jsem, je základem dostat se do prožívání přítomného okamžiku. Že jsem je také to jediné, co můžeme bez pochybností tvrdit. Vše ostatní jsou pak jen naše domněnky a přesvědčení. A to platí i o domněnkách a přesvědčeních o tom, čím a kým, že to vlastně jsem (jsme).

Zpřítomnění je léčivé, terapeuticky účinné a tvoří základ pro další sebezlepšování. Své o tom vědí už děti v mateřské školce, které v přítomnosti žijí přirozeně, aniž by je to kdokoli učil. Máme se tedy stát znovu dětmi a vrátit do mateřské školky? Nikoliv. Máme se naučit být jako děti, žít přítomností, avšak s plným vědomím a plnou zodpovědností, které děti zatím schopny nejsou.

Lákavé žití v přítomnosti není vždy tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Při plném zaujetí přítomným okamžikem se zesílí naše vnímání. Začneme si více uvědomovat nejen své příjemné, ale i nepříjemné pocity. Mohou se dostavit stavy i velmi těžko zvladatelných emocí. Ty však nejsou nic jiného než jakýsi odkaz na minulost, kterou musíme zpracovat. Mísí se v nich hned dva prameny.

  • První z nich můžeme nazvat individuálním nevědomím, jehož zdrojem jsou odkazy na naši jedinečnou osobní minulost.
  • Druhý pramen, který je do nás také otištěn, lze (podle Carla G. Junga) nazvat kolektivním nevědomím. V něm jsou obsaženy absorbované zkušenosti, představy a životy našich předků, včetně zvířat a rostlin, a obsahuje také další ne vždy snadno uchopitelné vrstvy a sféry.

Ty jsou do nás otištěny, jsou naší elementární složkou. Dříve či později se s nimi budeme muset vědomě a cíleně seznámit a pochopit je. Už jen proto, abychom se s nimi nebyli nuceni stále seznamovat nevědomě a tyto fenomény nám nevstupovaly do života nečekaně a prudce. O tom, co ve své destruktivní podobě dokážou, vědí své například lidé trpící nočními můrami nebo vážně duševně nemocní – psychotici.

Za těmito obsahy nevědomí je však skrytý nektar, samotná podstata Života. Skutečný a trvalý klid, mír vyrovnanost, láska a svoboda. Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, hledáme Život ve své ryzí, čisté podobě.

Cesta do minulosti

Minulost neexistuje. Budoucnost neexistuje. Vše je přece teď a tady. Tak proč se něčím takovým jako minulost nebo budoucnost zabývat, řeknou si někteří, možná pod vlivem amerických seberozvojových knih nebo nadšení po návštěvě nějakého meditačního kurzu. Je to pravda a zároveň není. Minulost ani budoucnost nejsou. Prostor ani čas na hlubší rovině vnímání skutečně neexistuje a je pouhou iluzí. Hlubší meditací si to snadno sami ověříte a bude vám to z vlastní zkušenosti bez dalších pochybností jasné. A přesto s nimi musíme v běžném životě počítat.

Minulost se totiž zapsala do našich myslí a do našich těl. Nelze ji odpárat, nelze ji jen tak zahodit, nelze se jí tak snadno zbavit. Co lze, je zaujmout k ní jiný postoj. A k tomu nám slouží nespočet psychoterapeutických přístupů a metod, jak se vyrovnat se svými subjektivně vnímanými potížemi. Ať už jsou to problémy v současné práci, partnerských, rodinných nebo přátelských vztazích, zájmech, koníčcích, zdraví a podobně. Vše nás odkazuje do naší minulosti. To, čím jsme prošli, nám způsobilo nějaké utrpení. Z těchto příčin nyní hledáme řešení, jak se utrpení – pokud možno trvale – zbavit. A jak ho neopakovat.

Moudřejší dojdou k závěru, že nemá smysl obviňovat druhé, a hledají příčinu především v sobě. Zjistí, že pokud se nám něco nepříjemného opakuje stále dokola, nehledě na to, zda „venku“ (ve fyzické realitě) nebo „uvnitř“ (v našem prožívání), tak je zřejmě příčinou jakýsi program z minulosti. A my máme za úkol přijít na to, o jaký program jde, co jsme dělali špatně, resp. dělali tak, že to způsobovalo a způsobuje tento subjektivní stav, který nazýváme utrpením.

Někdo jde v tomto pátrání jen mělce do své minulosti, řeší pouze akutní problém a hledá jeho příčinu v nedávné minulosti. Jiný jde hlouběji a hledá příčinu ve svém dětství. Další jde až do stavu perinatálního – porodního traumatu či života prenatálního, kdy byl ještě součástí těla své matky. Lze jít i dále, až do tzv. minulých životů. Technik a metod je mnoho. Každý si může vybrat to, co je mu blízké, s čím ladí.

Lze postupovat svépomocí, nebo se svěřit do rukou další osoby. Kamarádovi, psychoterapeutovi s několika vysokoškolskými tituly, kouči s mnoha certifikáty, astrologovi, šamanovi s jeho rituály, knězi apod. Ale to není zcela podstatné. Jde o to, aby si člověk zvolil práci s někým, komu důvěřuje a s kým cítí, že to bude ono. Zodpovědnost za svůj posun a životní rozhodnutí si v konečném důsledku stejně neseme každý sám. V drtivé většině případů tak člověk při této cestě do minulosti nemine pětici základních témat:

  1. Vztah k sobě samému. Nemáme se rádi, necítíme se být dost dobří, nebo naopak máme pocit, že jsme mnohem lepší než druzí.
  2. Nedořešený vztah s rodiči. Často zůstáváme ve vztahu ke svým rodičům a dalším autoritám na pozici dítěte. Jsme manipulování nebo manipulujeme. Necítíme dostatek mužské / ženské energie pro svůj život.
  3. Hranice ve vztazích. Naše hranice s okolím jsou buď příliš volné, nebo naopak příliš pevné, nepružné. Jsme uzavření do sebe, obáváme se druhých nebo až příliš otevření, ve vztazích přelétaví, nerespektující hranice druhých.
  4. Přijetí versus změna. Uvědomění, že chceme-li cokoliv změnit, musíme nejprve přijmout to, co je. Stejně jako když se chceme dostat na nějaké místo a máme jen mapu, tak musíme nejprve vědět, kde stojíme.
  5. Pokora před samotným Životem. Časem snad i největší materialista dojde k tomu, že tlukot svého srdce, činnost svého mozku a proudění krve prostě není v jeho silách ovládat, a že tedy samotná energie Života dělá tuto práci za něj. Jediné, co člověk může udělat, je přijmout to jako dar a poděkovat za to.

Terapeutická práce na neustále lepším a lepším zpracovávání minulosti je tedy velmi důležitá a nelze se jí při osobním rozvoji vyhnout.

Cesta do budoucnosti

Už tedy víme, že pokud nežijeme v přítomném okamžiku, tak de facto nežijeme vůbec. Už také víme, že pokud se nepodíváme do vlastní minulosti a nezačneme ji zpracovávat, těžko se nám bude dařit v naší vysněné budoucnosti tak, jak bychom si přáli. Budeme stále jen ovládáni nějakými programy z minulosti, které budeme kopírovat do budoucnosti ve formě dalších obav a strachů nebo falešných planých nadějí.

Víme již, že čas je iluzí, zároveň však v našem standardním pojetí stavu vědomí existuje a běží z minulosti do budoucnosti. Musíme tedy počítat se svojí budoucností, s tím, že s největší pravděpodobností v příští vteřině nezemřeme. Byť uvědomění si toho, že by se to mohlo stát, je pro plný prožitek přítomnosti velmi osvobozující a obvykle také vede k určité změně životních hodnot a priorit.

Jak najít osobní vizi? Pokud naše srdce doslova zpívá ódu na téma ach ano, to je ono, tudy běž, můžeme si být jisti, že to ono je.

Musíme mít neustále na paměti, že naše děti nás ještě budou potřebovat, že naše hypotéky za nás zřejmě nikdo nezaplatí, že i zítra budeme nejspíš muset jít do práce, že si budeme chtít ještě užít zítřejší oběd, nedělní návštěvu, letní dovolenou a možná za několik desítek let také odejít do zaslouženého důchodu. Je proto nutné také plánovat, myslet na budoucnost.

Jak to však udělat, aby nás budoucnost nestrhávala do těch zbytečných obav nebo falešných nadějí, které se nikdy nezrealizují? Jak to udělat, abychom mohli opravdu žít v přítomném okamžiku a zároveň zpracovávat svoji minulost a těšit se zaslouženě a zodpovědně na skvělou budoucnost?

Na základě svých zkušeností se domnívám, že ohledně budoucnosti je dobré začít svojí vizí. Nalezením svého poslání v životě. Je dobré si ujasnit, co chceme a kam ve svém životě směřujeme. Kam nás vede naše srdce. I kdyby to byla pro ostatní sebebláznivější představa, která se neslučuje s naším vzděláním, věkem ani pohlavím, nenechme se odradit. Pokud tu potřebu a toto poslání dlouhodobě cítíme a naše srdce doslova zpívá ódu na téma ach ano, to je ono, tudy běž, můžeme si být jisti, že to ono je.

Neznamená to samozřejmě, že jsme našli konečný cíl, konečnou stanici, že už se nic nezmění. Je to tak nyní a bude to tak pro další určité životní období. Této vize se můžeme držet a případně z ní poté rozpracovávat podrobnější plány např. v podobě denních, měsíčních či dlouhodobějších ročních. Detaily a způsob plánování si každý musí určit sám podle svého založení. Někdo má plány jen v hlavě, jiný potřebuje detailní rozpis a pravidelnou kontrolu s podporou kouče či kamaráda.

Ideální je uvědomit si tyto své vize a provést si plány v co nejširších rovinách života, jako jsou škola, práce, partnerský vztah, přátelské vztahy atd. Zapomínat bychom však neměli ani na koníčky, zdraví a péči o tělo, péči o duševní zdraví, odpočinek, relaxační techniky, případnou terapii a také spiritualitu – v nejširším slova smyslu. To vše individuálně dle jedinečného založení každého z nás.

Jsem přesvědčený, že pokud do svého života zahrneme vyváženě a se zdravým rozumem všechny tři tyto oblasti, nutně musí dojít ke zlepšení našeho života, našich životních podmínek nebo alespoň subjektivního pocitu prožívání Života. Ať už ho budeme psát s malým nebo s velkým Ž.

Využívejte celý web.

Předplatné

Láďa, čtenář Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0