Pozitivní psychologie přišla na konci devadesátých let s novým konceptem významu pozitivních emocí a pozitivních charakterových rysů, zážitků a prožívání (flow) pro zlepšení kvality života. Narušila tak předchozí dominantní zaměření psychologie na různé patologie.

„Apoštolové“ pozitivní psychologie, například Martin Seligman a Mihaly Czikszentmihalyi, pracovali s konceptem trvalého autentického štěstí, které je ovlivněno souborem dědičných emočních vlastností, okolnostmi (hlavně jejich přijetím) a schopností tyto dva elementy zpracovat a ovládat.

Pozitivní psychologie zahrnuje cvičení, jejichž pomocí se permanentně mění negativní emoce, často ve spolupráci s tradičními terapeutickými metodami. Klíčovým konceptem pozitivní psychologie je šest základních ctností:

• moudrost
  
• odvaha
  
• lidskost a láska
  
• spravedlnost
  
• umírněnost
  
• spiritualita a transcendence

Vděčnost, vědomé prožívání a přítomnost transcendence patří k základním stavebním kamenům nejen pozitivní psychologie, ale také některých duchovních tradic Západu. Například ignaciánská spiritualita považuje vděčnost za základní element duchovního života.

Odkud přichází dobro

Ignaciánský examen nebo duchovní doprovázení pracuje už po staletí s předpokladem, že vděčnost vůči Bohu za přijaté dary je výchozí podmínkou rozvinuté a smysluplné lidské existence. Svatý Ignác z Loyoly věřil, že vděčnost je jednou z největších ctností a že nevděčnost je kořenem mnoha zlého; v podstatě jde o neuznání či přímo zneužití darů, které jsme dostali. Jsme‑li skutečně vděční za dary, které nám byly dány bez našich zásluh, přirozenou odpovědí je otevřenost vůči druhým a ochota angažovat se v jejich prospěch.

Tuto tradiční intuici ignaciánské tradice potvrdil moderní empirický výzkum, který ukázal významné fyzické, psychické i společenské dopady vědomého prožívání vděčnosti. Systematické pěstování vděčnosti podle Roberta Emmonse (doporučuji jeho knihu Thanks! How the New Science of Gratitude Can Make You Happier) zvyšuje šance na prožívání štěstí, pomáhá člověku účinněji zvládat stres, rychleji se zotavit z nemoci, těšit se lepšímu fyzickému zdraví, zlepšit vztahy. Vděčnost má podle něho dvě komponenty:

• Jedná se o zásadní prohlášení o dobrotě. Je to životní postoj, který se promítá do všeho. Je to přesvědčení, že ve světě existuje dobro a dobré věci, dary a různé formy prospěchu, které jsou nám dány. Rozhodně to neznamená, že ignorujeme problémy, překážky, bolest, utrpení, zkrátka vůbec nejde o to, že se tváříme, že život je dokonalý a bez chyby. Díváme‑li se na náš život jako na celek, vděčnost za to, co dostáváme a co žijeme, nás povzbuzuje k rozeznávání množství různých forem dobra a darů, které se objevují v našem životě.
  
• Rovněž je důležité dívat se, odkud tato dobra přicházejí. Je třeba rozpoznat a uznat, že zdroje dobra jsou mimo nás. Tato dobra v našem životě nejsou jen výsledkem našich zásluh, práce, snahy. Určitě také my máme zásluhu na tom, co se děje, jistě lze uznat náš příspěvek, naši snahu. Avšak skutečná vděčnost přepokládá skromnost a pokoru, když rozpoznáme naši závislost na druhém. Tento druhý může být člověk či lidé, často jsou to ale zdroje, jež lze právem označit za transcendentní. Tyto zdroje nás obdarovávají a pomáhají nám, abychom viděli dobro v našich životech.

Některé praktiky pozitivní psychologie, například tři požehnání, návštěva vděčnosti nebo vychutnání si dne nápadně připomínají některé elementy ignaciánské spirituality, například examen. Jak pozitivní psychologie, tak ignaciánská spiritualita mají zvláštní zaměření na osvobození jednotlivce (od různých vnějších a vnitřních závislostí a neuspořádaných hnutí), přičemž toto osvobození vede k jeho angažování se ve světě – k sociálním závazkům.

Oba přístupy pracují s pozitivními emocemi a charakterovými rysy, které umožnují vnitřní rozvoj. Zatímco cílem pozitivní psychologie je trvalé autentické štěstí, ignaciánská spiritualita se zaměřuje na rozvoj osobního vztahu s Bohem. Tedy rozpoznání a uznání Božích darů a vůle. Zmiňované techniky přitom využívá jako nástroje.

Pozitivní psychologie kromě pozitivních emocí a charakterových rysů pracuje rovněž s takzvanými podpůrnými institucemi, přičemž náboženská spiritualita je považována za jednu z nich. Je tedy možné, aby pozitivní psychologie nabídla spiritualitě svůj vhled ohledně pozitivních emocí a zároveň využila například ignaciánský examen jako nástroj, který zlepšuje a prohlubuje poznání (nejen) pozitivních emocí. Člověku pravidelně cvičícímu examen může pozitivní psychologie pomoci lépe popsat emoce, které jsou pak „rozlišovány“ vzhledem k cíli.

Examen vděčnosti

Tento konkrétní examen zaměříme na pojmenování požehnání, jichž se nám dostalo, a za každé můžeme Zdroji života a všech darů poděkovat. Přestože je dobré a správné uvědomovat si vlastní obdarování vždy, tento examen je zvláště vhodný, pokud se cítíme špatně, v úzkosti, strachu, opuštěnosti, smutku či depresi.

1. Vstupuji do přítomnosti

Pohodlně se usadím. Sedím chvíli tiše a vnímám vlastní dech. Nechám uvolnit své svaly a mysl. Ztiším se a vnitřně se zklidním. Pomáhá, když věnuji několik minut vnímání vlastního těla. Procházím pomalu jednotlivé části těla zdola nahoru. Nespěchám a snažím se postupně vnímat chodidla, lýtka, stehna, postupuji směrem ke hlavě. Co cítím? Zaznamenám někde v těle fyzické projevy svých emocí? Vstupuji do přítomnosti – své, ale také všudypřítomného Zdroje života.

2. Prosím, abych viděl

Bez ohledu na mé (náboženské) přesvědčení formuluji v jedné větě prosbu, abych byl schopný vidět dobro ve vlastním životě. Okamžiky, kdy jsem pocítil nárůst života, energie, síly. Chvíle, kdy se mé srdce radovalo. Momenty, kdy jsem byl obdarován, kdy jsem se těšil a měl radost. Tato prosba je velmi důležitá. Je to uznání, že existuje síla, která je větší, než jsem já sám. Zdroj, který dává život, radost a plnost.

3. Dívám se na svůj den

Podívám se na tři věci, za které jsem dnes zvláště vděčný. Tři věci, které dnes jednoduše šly dobře. Důležité je, abych si také zvědomil, proč šly dobře. Za co bych dnes měl děkovat? Co mě naplňuje radostí a vděčností? Přenesu se v představivosti na místo, kde jsem zmiňované dary zažil, a nechám si danou událost, setkání a podobně přehrát před očima jako film.

4. Vychutnám si tuto chvíli

Pokud cítím největší vděčnost například za blízkého člověka, představím si jeho obličej. Dívám se, jak se usmívá, pozoruji jeho gesta, která mě vždy hřejí u srdce. A jenom tak sedím, naplněn láskou. Pak poděkuji Zdroji či Bohu za tento dar. Možná jsem vděčný za nějakou věc, za svůj útulný domov. Nebo jsem vděčný za to, co se mi právě stalo. Ať je to cokoli, zůstanu u toho a vychutnám si tyto dobré pocity. Poděkuji i za ně.

5. Je toho mnoho, za co mohu být vděčný

Teď se mohu dívat, jak se před mýma očima vynořují – možná celkem chaoticky – různé dary, větší či menší. „Díky, Bože, za mé příbuzné (i za ty problematické), díky za mé zdraví, díky za to jídlo, co jsem si mohl vychutnat.“

Examen ukončím gestem úcty a vděčnosti tak, jak mi to nejvíce vyhovuje.