Nový audiobook: Kontrola mysli
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Zabou, www.zabou.me

Ty to zvládneš!

Nenechte se vést strachem. Vaším cílem je přece jejich zralost a samostatnost.

9:46
Kateřina Rychlá

Kateřina Rychlá

17. 9. 2019

Proces předávání zodpovědnosti druhým je jedna z nejtěžších věcí, na kterou v životě narážíme, ať už v roli rodiče, přítele, partnera nebo třeba kolegy. Zejména ve chvíli, kdy nám na někom záleží a připadá nám nezralý, zranitelný, málo samostatný, máme přirozenou potřebu ho chránit. Většinou hlavně proto, že máme strach – a ten, jak známo, má velké oči.

Moje poslední články se týkaly kontroly vlastního života. Nejdříve v nemoci, pak ve vztahu. Říkala jsem, že vždycky existuje něco, do čeho není potřeba zasahovat, něco, o čem člověk může rozhodovat sám. To podle mě platí pro člověka s duševním onemocněním stejně jako pro partnera nebo třeba malé dítě. Předpokladem ale je, že dostane příležitost zodpovědnost převzít. A k tomu je třeba, abychom překonali svůj strach a našli odvahu zodpovědnost předat.

Pamatujete ještě, jak na bubáky? Strach nevyhledává logické argumenty ani věcné informace – místo toho svolává poplach, aktivuje fantazii, představivost. Všechno, co jsme si doteď dokázali představit, dává dohromady s tím, co jsme v minulosti zažili nebo jsme o tom slyšeli. A tohle všechno pak spojí v další příběh. Co na tom, že se nikdy nestal a mnohdy vůbec nestojí na logických nebo reálných základech? Stačí, že existuje. A pojí se sebou spoustu variant, jak může pokračovat.

Schopnější, zralejší

Pokud se necháme strhnout strachem, scénář bude téměř jistě dramatický. A náš postoj tedy ochranný. Kontrolující. Zachraňující. Jenže co když je to jinak? Scénář je náš. A příběh je proto taky náš. Ten, koho se týká, mu vůbec nemusí rozumět a možná má úplně jinou verzi s úplně jiným vyústěním. Jenomže my nemáme odvahu si ho poslechnout. A právě to je možná škoda…

Slyšela jsem příběh jedné maminky. Její čtyřletá dcera dostala k narozeninám nůž. Prý je to patentovaná verze, první dětský, má kulatou špičku, dá se zajistit a používat jen pod dozorem. Jenže to tahle maminka vlastně ani nezaregistrovala. Ne hned. Informaci sice dostala a později si na ni i vzpomněla, ale v tu chvíli jen zírala na nůž a nadšenou dcerku a představovala si všechna možná zranění, která se „určitě“ stanou.

Nůž po odchodu návštěvy zabalila a pečlivě schovala do šuplíku. Na naléhání dcerky ho po pár dnech ale přece jen vybalila a rozhodla se, že to s ním teda zkusí. Dcerku instruovala, za jakých podmínek může nůž používat. Začaly banánem. Teď, po roce, sice dcerka krájí stále pod dozorem, ale troufne si i na tvrdší ovoce a maminka přiznává, že dohled je teď potřeba spíš už jen pro její dobrý pocit než pro bezpečí malé kuchařky.

Když vyprávím o tom momentu, kdy se tahle maminka rozhodla nerozvíjet dál svůj katastrofický příběh, ale zkusila vytvořit jiný, jsem na ni pyšná. Jako máma si totiž dovedu představit, jaká to mohla být dřina. Kromě toho ale věřím tomu, že přebírat zodpovědnost za druhé je užitečné jenom do té míry, dokud je to opravdu nutné.

A to, jak dlouho je to nutné, by neměl určovat náš strach. My totiž v takové chvíli nepotřebujeme velké, ale hlavně pozorné oči. Potřebujeme si všímat toho, co člověka, o kterého se bojíme, kterému tak úplně nevěříme, dělá schopnějšího, zralejšího. A v tom nám strach pomoct neumí.

Potřeby a možnosti

Vůbec bych se nedivila, kdybyste si teď říkali, že nepotřebujete teorii, ale návod, co s ním. Chápu, že strach nezmizí ze dne na den jenom proto, že si to tak nadiktujete. Jeden návod bych proto možná měla:

  • Pokud teď máte na očích někoho, u koho máte pocit, že mu přece zodpovědnost v jakékoli oblasti předat nemůžete, nenuťte se do toho. Zkuste si ale uvědomit, co konkrétně vás k tomu vede.
  • Zkuste popřemýšlet, v jaké oblasti jste už na daném člověku úspěšně zodpovědnost nechali vy sami a co dotyčný už doteď úspěšně zvládl.

Jděte na to bezpečně a postupně. Pokud jste už v nějaké oblasti dokázali zodpovědnost předat, zvládnete to znovu. Základem ale je, abyste se v tom vy sami cítili aspoň trochu pohodlně. Není to jen o tom, jestli to zvládne ten druhý, ale úplně stejně i o tom, co pro zvládnutí potřebujete vy.

Jestli máte strach nebo potřebu chránit a kontrolovat, není to špatně. Nesnažte se je umlčet. Zkuste je spíš postupně odsouvat. Pokud to zvládnete, všímejte si víc toho, co váš blízký zvládá, než strachu. Ten ale můžete využít. Jako žíněnku. Kdyby něco. Kdyby to opravdu nezvládl, aby spadl do měkkého. Právě to, že může, protože vás má v zádech, mu totiž může pomoci tehdy, až vás z jakéhokoli důvodu za sebou mít nebude.

Pokud je váš strach opravdu natolik velký, že se odsunout nedá, jen to před svými blízkými pojmenujte. Mluvte ale o sobě. Nepřipomínejte jim, že jsou „malí“, „nemocní“ nebo že „tohle prostě uděláte líp“. Tomu totiž dost možná nebudou rozumět, protože to v té chvíli vidí úplně jinak.

Tomu, že se o ně bojíte, že něco taky nezvládáte, nejste si jistí, jestli to někdo vůbec zvládne líp, nebo že jste to v jejich věku dotáhli podobným kouskem k šesti týdnům v sádře, ale rozumět nejspíš budou. A rozhodně s vámi v takovém případě budou ochotněji vymýšlet něco schůdnějšího pro obě strany.

Týmová práce

Před několika lety se mi dostala do ruky knížka, která skvěle vystihuje naše možnosti, co se týče předávání zodpovědnosti a samostatnosti. Zaujala mě už titulem. Jmenuje se Odvážný rodič a mimo jiné tvrdí, že sice můžeme dětem rozprostírat pod nohama koberce, aby neškobrtly o jediný kamínek, ale pokud chceme, aby dospěly a dokázaly samy řešit problémy, je účinnější „vytváření sandálů“, které jim pomohou najít způsoby, jak se poprat se všemi překážkami, na které narazí.

Mám za to, že tato myšlenka není užitečná jen ve vztahu k dětem, ale ve vztahu ke všem, včetně nás samotných. Nevím, jestli je možné umět se opravdu poprat se vším, co nás potká. Věřím ale tomu, že je možné se o to pokusit. A uvědomit si, že nemůžeme být vždycky všude. A právě proto pomáhat lidem kolem i sobě postupně rozšiřovat možnosti, jak přebírat zodpovědnost za svůj život a překonávat překážky i tam, kam už nedosáhneme my sami. Nebo tam, kam třeba dosáhneme, ale potřebujeme být zastupitelní.

Představte si například mladou ambiciózní ženu, která dostala příležitost realizovat se ve své práci. Vede malý tým, má příležitost být kreativní, spouští nový projekt. V týmu má tři podřízené s několikaletou praxí, kterým svěřuje dílčí úkoly. Vše ale nakonec nechává na sobě. Když o tom chvíli vypráví, zjišťujete, že svěřené úkoly nakonec stejně sama přepracuje, což budí v členech týmu poměrně velký odpor, a diskuse se nedaří. Ve výsledku tedy musí kromě projektu řešit komunikaci v týmu, pomluvy a vztahy. Je vyčerpaná a striktně direktivní.

Vychází najevo, že její vyčerpání a direktivita vycházejí především z toho, že strašně chce, aby celý projekt vyšel podle jejích představ, a bojí se, že když si všechno neudělá přesně tak, jak si to nalinkovala, bude to znamenat její vlastní selhání. A tak ne zrovna citlivým způsobem pokládá koberce. Přesto se ale všechno hroutí, tým nefunguje, vyčerpání se stupňuje. Co s tím?

  • Nejprve bych této mladé manažerce doporučila, aby se zastavila, dala týmu volno nebo někam odešla ona a zastavila se. Až vydechne a bude schopná přemýšlet, měla by se zamyslet a uvědomit si, kde cítí vlastní hranice. Na co opravdu stačí sama a jaké dílčí úkoly by mohla s klidným svědomím svěřit ostatním, aby se snížilo její vyčerpání.
  • Pokud je stále přesto většina na ní, bylo by dobré stanovit si úkoly, které může svěřit a případně do nich vstoupit v průběhu. To by mohlo pomoci snížit strach z úplného předání zodpovědnosti.
  • Aby jednotlivé úkoly mohla svěřit s klidným svědomím, mohlo by pomoct shrnout si, co všechno se už jednotlivým členům týmu podařilo a jak se by se to dalo využít v jejím projektu.
  • A pokud tyhle fáze zvládne, může zkusit pojmenovat, co jí běží hlavou, před podřízenými. Mluvit o sobě. O svých potřebách v souvislosti s procesem i výsledkem. O tom, na čem jí záleží. A o tom, co pro ni znamená pracovat zodpovědně.

Ať už jste rodič, partner, kolega, vedoucí, nebo studentka vypracovávající společnou seminárku, vytváření sandálů místo kladení koberců může být ze začátku zdlouhavé, riskantní, „o nervy“, ale ve výsledku podle mě rozhodně obohacující. S rostoucí zodpovědností druhých totiž najednou budete mít víc času, důvěry a s tím i klidu.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo si nechte ZDARMA zasílat to nejzajímavější e‑mailem – dáme vám také vědět, když něco zajímavého otevíráme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Volání po lásce

Pozornost je základní projev lásky. Proč se opakovaně vrháme do vztahů, kde ji nenacházíme?

8 min

Chci nebýt

Myslíte někdy na sebevraždu? Přečtěte si, jak najít pomoc.

11 min

Narušitelé hranic

Lidé s hraniční poruchou osobnosti trpí pocitem prázdnoty. Jejich vztahy jsou plné bolesti.

12 min

Teď nežiješ

Úzkost je naléhavá zpráva. Poslechněte si, jak jí rozumí psycholog Jan Jakub Zlámaný.

25 min

Roztříštění

Poztrácené kousky duše je možné zacelit laskavou pozorností věnovanou tělu.

17 min

Otevřít audio sekci