Píše se rok 1969. Čtyřletá Kira usedá ke stolu, na kterém leží růžový nadýchaný bonbon. Normálně by ho Kira bez jakéhokoli váhání s chutí snědla. Dnes to ale nejde… U protější strany stolu sedí sympatický mladík, který se právě chystá započít svůj pečlivě připravovaný experiment.
Tím mladíkem byl americký psycholog Walter Mischel, který se dlouhá léta zajímal o sebekontrolu a odložení potěšení. Četl bezpočet výzkumů o vývoji dětské mysli, mimo jiné i od věhlasného Sigmunda Freuda, zarputilého zastánce názoru, že děti potěšení odložit neumí. Veškeré spisy však byly v rozporu s jeho reálnou zkušeností – žádná z jeho dcer neměla problém potěšení odložit. A tak mu pomohly zbořit zažitou představu o dětské sebekontrole.
Vznikla myšlenka. Z myšlenky teorie. Z teorie experiment. Experiment, který právě čeká Kiru a postupně dalších 652 dětí z Bingovy mateřské školy na Stanfordské univerzitě. V místnosti je (kromě Kiry a experimentátora) pouze dřevěný stůl a na něm talířek s oblíbenou americkou pochoutkou – marshmallow bonbonem. Výzkumník instruuje Kiru, že nyní odejde z místnosti, ale za chvíli se vrátí. Když Kira vydrží vyčkat do jeho návratu a bonbon mezitím nesní, dostane o jeden víc.
Dětem zní nabídka lákavě. Obvykle sedí, čekají, brzy začnou pokukovat po bonbonu. Kira odolávala nekonečně dlouhých pět minut. Pak najednou natáhla ruku, marsmallow zmáčkla a rychle si ho strčila do pusy.
Mnohé děti si vytvářely strategie „nesnědení bonbonu“ – mluvily se sebou, koukaly do země, zpívaly si. Některé děti uždíbly jen kousek a bonbon natočily tak, aby výzkumník jejich malý podvod neodhalil. Jiné dokázaly na svou odměnu poctivě čekat celých patnáct minut, než se výzkumník vrátil. U dalších zase bonbon zmizel z místnosti dříve než výzkumník.
Většina však byla podobně (ne)úspěšná jako naše malá hrdinka Kira – průměrné děti čekaly pět minut a pak bonbon jednoduše snědly. Walter tak dokázal, že ne všechny děti jednají impulzivně a bez rozmyslu. Právě naopak! Mnoho z nich umí své potěšení výrazně odložit.
Ze školky na vysokou
Mischelovy původní výzkumy se zaměřovaly pouze na batolata a předškolní děti. Koncept dlouhodobé studie ho napadl mnohem později. Mischel sám přiznává, že dříve nechoval velkou důvěru vůči psychologickým testům, jež si kladou za cíl předpovědět určitý budoucí model chování jedince, a zařekl se, že žádný podobný nikdy nevytvoří. Zde ale opravdu platí: nikdy neříkej nikdy.
Když nejmladší dcera, která se v roce 1969 výzkumu také zúčastnila, nastupovala na vysokou školu, náhodou se jí otec zeptal, jak se daří Kiře a dalším spolužákům ze školky. Nebyl by správným vědcem, kdyby nespatřil souvislosti a neobjevil zdánlivě jednoduchý vzorec – děti, které byly ve školce nejúspěšnější, nejzdrženlivější a odměnu si nevzaly, začaly postupem času překonávat své vrstevníky a dařilo se jim lépe.
Aby nezůstal jen u teorie, začal znovu sbírat data, provádět rozhovory a zkoumat již odrostlé děti ze školky. Jeho Marshmallow test se stal známým po celém světě. Walter však stále neměl dost. Chtěl výzkum obohatit, jak nejlépe dokázal. Věnoval se svým svěřencům přes 40 let, a zaznamenal tak více než polovinu doby jejich životů.
- Když „děti“ nastupovaly na vysokou školu, srovnával Mischel jejich výsledky v testu SAT (test předpokladů používaný pro přijímání studentů na americké vysoké školy, maximum bodů je 800) a zjistil, že ti, kteří jako batolata byli schopni odložit potěšení, dosáhli průměrně o 210 bodů více než ti, kteří toho schopni nebyli.
- Další analýza proběhla, když „děti“ dorostly do věku mezi 27 a 32 lety. „Déle čekající děti“ měly vyšší míru sebehodnocení, nižší index tělesné hmotnosti, lépe se vyrovnávaly se zklamáním a stresem a svých cílů dosahovaly efektivněji.
Sběry dat probíhají dodnes, poslední proběhl dokonce v roce 2014 a předtím v roce 2010, kdy účastníkům bylo mezi 40 a 45 lety.
Dá se ti věřit?
Jaký je tedy výsledek Mischelova celoživotního snažení? Ukazuje se, že schopnost odolat pokušení silně predikuje budoucí úspěch v mnoha oblastech života – u člověka, který to dokáže, je větší pravděpodobnost, že bude dobře fungovat ve škole a později i v zaměstnání, bude mít vyšší sebevědomí i sebehodnocení, může být méně ohrožen obezitou, pravděpodobně nebude trpět psychickými nemocemi a dosáhne větší spokojenosti v partnerském životě.
Mnoho psychologů se pokoušelo tuto teorii zpochybnit. Následující výzkumy však vedly spíše k potvrzení, doplnění či rozvinutí původní Mischelovy práce. Padaly argumenty, že všechny zkoumané děti vyrostly ve stejném prostředí, takže výsledky nejsou obecně platné. Mischel tedy aplikoval svůj výzkum i na děti pocházející z chudších částí USA, z Brazílie, Mexika… Brzy však zjistil, že výsledky se téměř neliší. Prostředí nehraje roli.
Marshmallow test je v psychologii stále živým tématem. Například v roce 2012 Celeste Kidd a Holly Palmerio zkoumaly, zda v rozhodování dítěte nehraje roli i racionální rozhodovací proces, který závisí na spolehlivosti okolí. Dětem byl před samotným marshmallow testem zadán jiný úkol – ozdobit papír. Dostaly možnost volby: buď využijí obyčejné pastelky a ozdobí papír hned, nebo počkají, až se výzkumník vrátí a donese jim novou sadu zajímavých uměleckých potřeb.
Výzkumník vždy odešel na dvě a půl minuty a děti čekaly. Někdy se vrátil s uměleckými potřebami, přesně jak slíbil, jindy přišel, usadil se a po chvíli ticha zvolal, že na nové pastelky zapomněl a že už se mu pro ně nechce vracet. Pak děti dostaly klasický úkol s bonbonem v podobě, jak ho prováděl Mischel.
Děti v nespolehlivém okolí průměrně čekaly pouze tři minuty, zatímco děti, které se přesvědčily, že výzkumníci drží slovo, čekaly průměrně 12 minut. Výsledkem bylo zjištění, že při odložení potěšení nehraje roli pouze sebeovládání, ale i racionální rozhodnutí.
Cesta ke štěstí?
Závěr toho všeho zní na jednu stranu krásně: umím se kontrolovat, nebudu obézní, nemocný, a dokonce se ani nerozvedu! Na druhou stranu může být Mischelovo tvrzení znepokojující – míra sebekontroly ve čtyřech letech ovlivnila moje budoucí štěstí a já už s tím teď v podstatě nic nenadělám?
Svět není černobílý. Netoužíme jen po růžových bonbonech jako děti, s postupem času objevujeme i jiné hříchy, které nám často nedají spát – alkohol, cigarety. Z experimentů W. Mischela a jeho spolupracovníků vyplývá, že sebekontrola je osvojitelná vlastnost a není daná jednou provždy. Můžeme se naučit, jak s vůlí pracovat. Ale jak na to? Mischel má pro nás pár rad.
Co oči nevidí
Vzpomeňte si například, jak jste chtěli zhubnout a drželi jste dietu. Že to nebylo snadné? A proč? Protože jste pořád měli na očích ledničku? Chceme‑li dietu splnit a ledničce se vyhýbat, pomůže osvojit si jednoduchou intenci: „Jestliže se přiblížím k ledničce, pak ji určitě neotevřu.“ Platí, že čím častěji si tuto intenci nacvičujeme, tím samozřejmější pro nás bude – což z naší sebekontroly učiní zažitou schopnost a pro nás již nebude tak obtížné oddalovat potěšení.
V životě máme mnoho okamžiků, kdy se neovládneme – ať už se jedná o dietu nebo už pátou „poslední cigaretu“. Není proto možné začít se ovládat všude a v jeden okamžik. Cesta k sebekontrole je dlouhá a náročná. Budeme‑li však silní a vytrvalí, intence si zautomatizujeme – již nebudeme příkazy o neotevírání ledničky či nekouření brát jako nutné zlo. Naopak, objevíme v nich zdroj jistoty a posíleného sebevědomí.
Sebeodstup
I přes pečlivý trénink, oddalovaní pokušení a sebekontrolu jsou emoce jako hněv, úzkost či bolest neodmyslitelnou součástí našeho života. V takových situacích se pak člověk jen těžko ovládne. Rada Waltera Mischela zní: „Když vás popadne zlost a s ní i hříšné myšlenky, představte si, že jste moucha.“ Zní to legračně? Možná. Ale opravdu to funguje.
Jste malá moucha sedící na zdi. Nikdo si vás nevšímá, ale vy vidíte na všechno. Vidíte všechny osoby v místnosti, každý jednotlivý kus nábytku. Vidíte i sami sebe. Tato forma nadhledu redukuje stres, hněv i zlost a dává nám možnost negativní situaci přehodnotit.
Využívejte celý web.
PředplatnéVýsledky Marshmallow testu jsou populární, ale tím pádem i často nesprávně interpretované. Ano, Mischel našel skutečně spojitost mezi sebeovládáním a životním štěstím. To však neznamená, že bez sebekontroly nedosáhneme spokojenosti.
Představte si dům, který stojí na několika dřevěných kůlech. Ty jediné ho drží nad hladinou hluboké bažiny. V domě jsme my – naše štěstí, naše spokojenost, naše sny. Bažina představuje problémy, smutek, žal a trable. Pokud kůly nebudou dostatečně pevné, dům se společně s našimi sny zřítí a zmizí v bažině smutku.
Jedním z těch kůlů je právě sebekontrola a sebeovládání. Když je příliš slabý, zvětšuje se riziko pádu. Samo o sobě to nemusí vadit, pod domem máme i jiné kůly, které naše štěstí udrží nad hladinou, budou‑li dostatečně silné. Na druhou stranu kůl sebekontroly může být i neuvěřitelně pevný, hluboce zakořeněný, ale sám o sobě dům neudrží a naše sny se zhroutí.
Proto je potřeba udržovat sebekontrolu na rozumné úrovni. Čím pevnější, tím lepší, ale nesmíme ji budovat na úkor všeho ostatního. A pokud umíme vystavět své štěstí i na jiných vlastnostech, rozhodně neztratíme spokojený život, když se párkrát neovládneme.
Zdroje:
- Kidd, C., Palmeri, H., & Aslin, R. (2012). Rational snacking: Young children's decision‑making on the marshmallow task is moderated by beliefs about environmental reliability. Cognition, 126(1), 109–114.
- Mischel, W. (2015). Marshmallow test: Jak se naučit sebekontrole. Praha: Ikar.
- McBain, S. (2014). Step away from the marshmallow. New Statesman, 14.
- Shoda, Y., Mischel, W., & Peake, P. K. (1990). Predicting adolescent cognitive and social competence from preschool delay of gratification: Identifying diagnostic conditions. Developmental Psychology, 26 (6), 978–986.
- Tavris, C. (2014). Thinking critically about psychology’s classic studies. Skeptic Magazine, 19(4), 38–43.
