Nechápu spoustu věcí – kvantovou fyziku, princip proudového pohonu nebo jak vytvořit tu nejlepší pěnu u cappuccina. Existuje spousta jevů, které jdou mimo mé chápaní a mě to nechává chladným. Je ovšem jeden velmi rozšířený jev, nad nímž si hlavu lámu často. Nechápu, když si někdo stěžuje, že se nudí.

Pro mě osobně je stav, který se hanlivě nazývá nuda, malé požehnání. Poslední dobou jsem tak zaneprázdněný, že chvíle klidu a míru jsou pro mě vlastně zázrak.

Těší mě cestovat do centra Prahy vlakem, protože to znamená, že mám zhruba dvacet minut, kdy nic nemusím. Mohl bych, měl bych, ale rozhodl jsem se, že nemusím. Jsou to momenty, kdy vypínám náročné vyhodnocování nebo složité porovnání, úvahy a myšlenky jdou stranou. Jen sedím, koukám, poslouchám.

Mohlo by se zdát, že je to vlastně až triviální věc. A ano, zdá se absurdní představa, že by se někdo neuměl nudit. Ale opak je pravdou – efektivní nudění se je aktivní proces, kdy si vědomě a dobrovolně vybírám, že vypínám mozek. Mnohdy se totiž nudíme pasivně z důvodu, že nemáme zrovna co na práci. Což je přesně ten stav, který lidi tuze neradi. A stěžovat si nepřestanou, ani když pracují.

Pokud se vzdálíme od rozpracovaného úkolu, náš pracovitý mozek přesune řešení do nevědomé části. Řešení na vás pak vybafne při nalévání kávy.

Trochu se to podobá hledání inspirace. Rozdíl je v tom, že nové zdroje inspirace jsou všude a my se je snažíme obsáhnout. U nudy musíme pracovat na tom, abychom podněty nechali volně plynout, procházet naší myslí. Připomíná vám to něco? Mně trochu meditaci. A meditace je vlastně hrozně cool, ne?

Povinná přestávka

Často si vzpomenu na výzkum, kde bylo prokázano, že zaměstnanci, kteří pravidelně chodí na na cigaretové pauzy (v angličtině tzv. smoking break), jsou výkonnější než jejich kolegové s trochu čistějšími plícemi. Některé společnosti došly tak daleko, že nařídily všem zaměstnancům, aby na pauzy chodili; je nám jedno, jestli kouříte, nebo ne.

Vypadá to trochu jako idyla, ale ve skutečnosti jsou za tím staré dobré peníze. Bylo zjištěno, že pokud pracujete na určitém úkolu a nevíte si s ním rady, tak to nejlepší, co můžete udělat, je přestat na něm pracovat a začít dělat něco úplně jiného. Je jedno, jestli jde zrovna o pravděpodobnost, nevyrovnanou platební bilanci nebo vyschlou inspiraci. Lidská osobnost totiž oplývá něčím tak trochu úžasným a tak trochu strašidelným. Jedná se o nevědomí. Sigmund by měl radost.

Někdy si sednu do kavárny s někým známým, někdy si tam sedám, abych si přečetl knihu, a někdy si sednu jen proto, abych pil kávu, smyslnou a lahodnou.

Jak tedy souvisí doktor Freud,  nedokončený úkol a nuda? Pokud nad něčím úpěnlivě přemýšlíme a snažíme se dobrat řešení, jde o vědomý proces. Do hry ale vstupuje ještě jeden faktor – mozek má rád dokončené tvary. Automaticky doplňuje kruh tam, kde je jen shluk přerušovaných čar, nebo doplňuje obrazy tam, kde je jiní nevidí.

V našem případě to znamená, že pokud se vzdálíme od rozpracovaného úkolu, náš pracovitý mozek přesune řešení do nevědomé části. Může se tak stát, že řešení na vás vybafne při nalévání kávy, koukání do blba nebo (moje nejoblíbenější) při sprchování. Problém nastává, když si něco potřebujete nutně poznamenat. Tuto vlastnost využívá i technika Pomodoro, kterou osobně velmi doporučuji.

Jak můžeme všechny tyto poznatky využít v běžném životě? Kdykoliv. Spousta mých textů vznikla v pauze, kdy jsem seděl nad prázdným textovým editorem a nevěděl, jak správně napsat kterou větu. Zvednu hlavu, kouknu se z okna na vnitroblok, zaposlouchám se do šumění listí tam venku a najednou! Ta pravá věta mi naskočila. Pravidelně si ordinuji pauzy, protože díky tomu podávám lepší výkony. O tom, že někdy je prostě lepší nepracovat, ale třeba zase někdy příště.

Jak chytat lelky

Moje oblíbené cestování vlakem už jsem zmínil. Při procházení Prahou se mi osvědčilo zírání do vody: mohutný, přesto lehký posuv vody mě naplňuje zvláštním klidem. Podobný klid mi dodává, když se dívám na svého spícího psa, často ji v tom totiž nenechám samotnou. Procházení se lesem je moje všeobecně známá úchylka.

Někdy si sednu do kavárny s někým známým, někdy si tam sedám, abych si přečetl knihu, a někdy si sednu jen proto, abych pil kávu, smyslnou a lahodnou. Pravidelně vypínám i při vaření nebo ještě při pečení. Často vypínám v rušné místnosti plné lidí, jen občas se jim podaří přehlušit moje vlastní myšlenky.

Všichni bychom rádi věděli, jak zvýšit efektivitu naší práce, abychom pracovali méně, lépe a za víc peněz. Málokdo ovšem věnuje pozornost času, který je mezi prací a který nám v ní paradoxně nejvíc pomáhá.