Už zase…

V uplynulých týdnech jsem během sezení s klienty několikrát slyšela věty:

• Udělal jsem to zase!
• Člověk to všechno (teoreticky) ví, a stejně to znova udělá!
• To je k nevíře, jak jsem neschopný, nemožný...
• Má to vůbec smysl, tohle moje snažení?
• Asi jsem se nesnažil dost, možná na to nemám.

Je přitom celkem jedno, jestli původním tématem je abstinence, schopnost upracovat se v zaměstnání do vyčerpání nebo tendence kritizovat se za cokoli.

Psychoterapie je společná cesta klienta a terapeuta zaměřená na změnu. Změnu v chování, myšlení, prožívání či ve vztazích klienta, změnu nežádoucího v žádoucí – podle klienta, s korekcí terapeuta.

Terapeut je k dispozici tak, aby dával bezpečí, ocenění, podporu, zpočátku třeba i energii, a aby hlídal limity – například zda je klientem definovaná změna v jeho reálných možnostech. Doprovází klienta na cestě změny v jednotlivých krocích, přičemž nejdůležitější jsou malé změny, všednodenní, drobné rituály. Na konci cesty jsou změněni oba.

K čemu je dobré škobrtnutí

V případě zavádění nových prvků a postupů jde v lepším případě o dobrodružství a v horším o nebezpečí, kde zklidnění přinášejí až pozitivní výsledky a opakování úspěchu. Na cestě změny se proto často objevují relapsy: návraty ke známému, zažitému, sice nežádoucímu, ale vlastně bezpečnému starému chování (myšlení, prožívání). Bezpečnému proto, že důsledky bývají už dopředu známé (udělám tohle, nastane tohle, sice mi v tom nebude dobře, ale nějak to zvládnu), a člověk si tak od pracné změny trochu odpočine.

Relapsy jsou různé podle fáze změny. Vždy je potřeba je rozebrat a ocenit, co klient s relapsem sám udělal – přinejmenším to, že pod vlivem svého vnitřního kritika (Jsi nemožný! Celá terapie je nanic!) relaps nezatajil, na sezení dorazil a o relapsu informoval. Pro některé vyhýbavé osobnosti je už to samotné obrovský výkon.

• V první fázi klient obvykle přichází do terapie s tím, že je po uši ponořen do svých problémů, důsledků svého jednání. Nevidí řešení a nevidí reálně ani svůj podíl na situaci: buď jej ignoruje, podceňuje, nebo přeceňuje, a chce pomoc, aktivitu terapeuta, která povede ke změně a zařídí, aby problém nebyl.
• V druhé fázi už je problém zvnitřněn: klient si je vědom svého reálného podílu na svých potížích. Často má tendenci chovat se jako dřív, jako by si potřeboval vědomě ověřit, že rozpoznaný mechanismus je skutečně ten pravý. Říká se, že abych mohl dosahnout změny, potřebuji se stát na svůj problém expertem, dokonale jej poznat. Relapsy druhé fáze podle všeho slouží právě tomuto účelu: ujistit se, že právě tímhle způsobem si skutečně škodím.
• Ve třetí a čtvrté fázi už převažuje žádoucí jednání, ale mohou se objevit zaškobrtnutí, klopýtnutí. Klient si je obvykle vědom, jak se mu to stalo, kde nedal pozor, na co zapomněl, a už se umí vyrovnávat s důsledky, nebo je alespoň zmírňovat. Stoupá míra bdělosti a schopnosti kontrolovat proces změny a narůstá sebejistota, sebedůvěra a kompetence při řešení problémů.
• V poslední fázi je změna již zažitá, klient si dokáže udržet svoje žádoucí nastavení. Terapie končí a může přejít v tzv. doprovázení, tedy vědomé a sdílené předcházení relapsu, nebo do fáze ukončování terapie a rozloučení.

Báseň o díře

Jak stadia změny, tak relaps a typy relapsu podle mého geniálně popisuje Báseň o díře, kterou mi předala arteterapeutka Mary Anne Patersonová z Edinburghu s tím, že ji složil jeden její bývalý klient. Chci se o ni s vámi podělit. Moje klienty tato báseň obvykle zklidňuje, přináší naději  a pomáhá jim v orientaci, v které fázi se na společné cestě nacházíme.

Jsem v díře
vůbec nevím, jak jsem se do ní dostal
je strašně hluboká
sám se nahoru nedostanu

Jsem v díře
spadl jsem do ní sám
už jsem v ní byl
vykukuji přes okraj a volám o pomoc

Vykračuji si svou známou cestou
buch a jsem v díře
škrábu se nahoru
potřebuji podporu

Jdu po cestě
vidím díru
špatně šlápnu a
jsem v ní zas
povzdechnu a vylezu

Jdu po cestě
vidím díru
vyhnu se jí
a jdu dál