Osobně rozděluji úplné a částečné uzdravení. Rozhodně je možné uzdravit se úplně. Začít normálně jíst, neřešit váhu a fungovat, jako by anorexie nikdy nebyla. A pak je tu uzdravení částečné, ve kterém jsem dlouhou dobu byla i já. Jedla jsem, ale ne všechno. Držela jsem si váhu, ale nechtěla jsem vážit ani o kilo navíc. Nedokázala jsem fungovat normálně v mnoha obyčejných situacích. Nakupovat potraviny, najíst se před lidmi, vařit si, chodit do restaurace, nákupy oblečení…, to všechno pro mě byla výzva a něco zcela nového. Jako bych se vše kolem jídla a těla musela učit od začátku.

Článek uzavírá příběh popsaný v článcích Strach z jídla a Vykrmit a pustit.

Nejdříve jsem měla ze všeho strach. Jakékoli překročení hranic, povolení mé sebekontroly způsobí, že budu tloustnout a už se to nezastaví. Co když začnu zase normálně jíst a váha půjde nahoru a nahoru… Jak budu vypadat? A co si myslí ostatní o mých porcích? Neřeknou si, že jsem žrout a dost tlustá na to, abych tolik jedla? Mám si vyčítat, že potřebuji o číslo větší kalhoty? A co restaurace, uvaří tam jídlo kaloričtější, než si ho dělám já doma?

V nemocnici jsem se cítila odříznutá od světa. Nemohla jsem nic – sportovat, chodit do školy, nakupovat, chodit ven, jak se mi chce, normálně fungovat v domácnosti jako všichni ostatní. A pak najednou nemocnice skončí. Cítila jsem se vykrmená dle přání ostatních a propuštěná domů. Vůbec jsem se neměla ráda. Nevěřila jsem si a cítila se úplně neschopná. Kromě nějaké normální, pro život dostatečné tělesné váhy mi nemocnice nedala nic. Vlastně ano – motivaci už se tam nevracet.

A tak jsem se ocitla v bodě, kdy jsem to už prostě chtěla dokázat a vzít svůj život do vlastních rukou. Nebýt loutka anorexie. Bojovala jsem každý den, s výčitkami za jídlo a svou postavu. Bála jsem se vařit si, chodit v kraťasech, do bazénu, do restaurace, jet na dovolenou. Všechno se mi spojovalo s jídlem a mým tělesným vzhledem. Nesmíte to ale vzdát, jinak se raketovou rychlostí vrací nemocné myšlenky do hlavy a anorexie se raduje, že má další oběť. A život za takové mrhání nestojí.

Nejdříve jsem anorexii nebrala vážně. Chvíli jsem i byla ráda, že mě to potkalo a dokázala jsem tolik zhubnout. Když pak ale člověk otevře oči a vidí následky, není to pěkný pohled. Uvědomění, co všechno jsem mohla dělat místo pobytu v nemocnici. Co všechno mi uteklo? Ale také co všechno mi hrozilo. Člověk si to nepřipustí, dokud ho to nepotká. Pohřeb kamarádky, která to s 26 kily už prostě nedala… Nedokážu ten pocit ani popsat, jak byl silný.

Honily se mi hlavou myšlenky, proč v té rakvi neležím já. Vždyť jsme měly obě stejnou nemoc. Co bylo u ní jinak než u mě? Hrozby lékařů, že mi tělo nefunguje tak, jak má. Že zřejmě nebudu nikdy moct mít vlastní děti. Pošramocená játra, trávení a oslabené srdce. To všechno jsou důsledky toho, když vám tělesná váha skáče jako horská dráha a tělo neví, jestli má hlad, nebo ne. Jestli se jí normálně, nebo se drží hladovka.

Malá vítězství

Začala jsem se tedy snažit a zpětně na ty začátky s úsměvem vzpomínám. V té době pro mě bylo strašně moc důležité dokázat to všechno překonat. Nikdo mě nechápal. Pro všechny bylo samozřejmé najíst se podle chuti, kdekoli a kdykoli. Jet na dovolenou a užívat si all inclusive. Nakupovat oblečení, jaké se mi líbí, a nebrečet v kabince před zrcadlem.

Neříkám to často, ale jsem na sebe za své vyhrané bitvy v minulosti pyšná. Dostaly mě totiž tam, kde jsem teď. A kdybych tehdy neválčila s každou změnou, kterou jsem se rozhodla udělat (a věřte mi, bylo to i obyčejné přidání nového sýra do jídelníčku), nevím, kde bych dnes byla.

Připadala jsem si strašně hloupá, nešikovná a s nálepkou navždy ta nemocná, se kterou se musí jednat jinak, opatrně, aby nám zase nezhubla. Bylo období, kdy jsem se do této role sama nasoukala a nechala okolí, aby na mě tak pohlíželo. Ale nepřineslo to nic dobrého. Největší změny nastaly, když jsem odmaturovala. Že jsem to dokázala a ještě se dostala na vysokou, bylo jako přistát na měsíci.

Najednou jsem začala řešit úplně jiné věci než jídlo. Kolej, noví lidé, přednášky, nové město a nové povinnosti. Zjistila jsem, že se nehlídám. Prostě jím, abych fungovala, a nic se neděje. Není ze mě tlustá koule. Vařím si v kuchyni sdílené s celou kolejní chodbou, jím v hale před dalšími desítkami lidí, jím ve vlaku cestou domů… a nic se neděje. Jediné, co se mění, je to, že mám sílu na život.

A právě tohle jsem potřebovala zjistit. Najíst se neznamená okamžitě ztloustnout, ale mít sílu žít a normálně fungovat. Cestovat vlakem, nosit nákup, učit se nebo uklízet. Pro někoho základní věci, které si nemusí opakovat a uvědomovat, ale pro mě to byl důležitý objev. Několik let jsem totiž každé jídlo musela buď rozcvičit nebo rozchodit na procházce. Jenže na to všechno ostatní mi energie nezbývala. To jsem si však dříve odmítala připustit a úmorně se snažila každé jídlo ze sebe „vyndat“ dostatkem pohybu.

Zdravý život

A pak přišly další životní milníky. Státnice, chuť dál studovat, objevení nové životní cesty – práce s dětmi. Nastoupila jsem do své první práce, začala vést tábory a bydlet sama v novém městě. Bylo tu tolik nových rolí, povinností a možností. Nebyl prostě čas něčeho se bát. A to bylo dobře!

Samozřejmě, že jsem strach měla ze všeho. A mám dodnes. Vždy, když mám před sebou nějaké změny, malé i velké, naprosto panikařím a mnoho dní dopředu vím, že se mi to nepovede. Potom je to úplně naopak a já tomu nemohu uvěřit. Znovu a znovu si říkám, jak je to jen možné. Všechno mi dochází pomalu a mám z toho nakonec dvojnásobnou radost.

Raduji se, že něco vyšlo, a raduji se z také toho, že můj strach opět nebyl skutečný. Moje terapeutka mi vždy říká, ať si na své úspěchy a zbytečné obavy vzpomenu, ale jako bych jí nikdy nevěřila. Když přijdu později, dávám jí za pravdu a sama sobě se směju. Trvalo ale opravdu dlouho, než jsem se dopracovala k tomuto pohledu na svůj život a k přijetí sebe samotné.

Mít se ráda taková, jaká jsem. Uvěřit, že to, co dělám, mi jde a dělám to dobře. Že mě lidé a děti v práci mají rádi a nehrají na mě nějaké divadlo. Že se nemusím stydět za to, co říkám nebo jak vypadám. Že je všem úplně jedno, co mám na talíři. Nikdo už neřeší, co jím, kde jím a kolik toho sním. Tyhle myšlenky patří do nemocnice, která je však mnoho let pryč, a nemá cenu se jich nadále držet.

Svět se netočí kolem jídla. Důležitější je, jaká jsem a jak jednám se svým okolím. Zda dokážu být zodpovědná, schopná a dobře naladěná paní učitelka. Nebo někdo, kdo se pořád všeho bojí, a jediné, na co myslí, je to, co bude dneska k jídlu a kolik to bude mít kalorií.

Dojít až sem bych přála všem, kteří se potýkají s poruchou příjmu potravy. K uvědomění, že jídlo je tady pro život, pro energii do života. Toto uvědomění je zbraň na všechno, co nám anorexie našeptává. Přála bych jim, aby si vybrali nějaké svůj cíl a dokázali za něj bojovat. A porazili tuhle strašnou nemoc. Není vůbec lehká a můžeme se s ní potýkat mnoho let, ale nemá smysl si to vyčítat.

Každý potřebuje svůj čas, aby došel ke svému uzdravení. Aby si řekl ano, teď jsem zdravý. Už nejsem loutka nemoci. Už mám zase svůj život ve svých rukách. Už si nenechám ubližovat hlasem v hlavě a výčitkami. A prosím, nevyčítejte si roky prožité s nemocí. Nemá to smysl a stejně je zpátky nezískáte. Lepší je užívat si každý den bez nemoci dvojnásob.

Jet na dovolenou, jít do restaurace, jít si zaplavat. Dělat práci, která vás baví a naplňuje. Mít sílu sportovat, ale také si dovolit odpočinek. Mít energii na běžné záležitosti, jako je mytí oken nebo cesta na nákup. To všechno pro mě znamená zdravý život, život bez anorexie. Tohle všechno dělat a nemít v hlavě ani jednu výčitku.

Sem tam se mi něco do hlavy vrátí. Je však potřeba to zavčasu zase vyhodit ven a mít své ověřené zbraně, které nám s tím pomohou. A co je tou zbraní pro mě? Jít dělat, co mě baví. Sama nebo s někým, hlavně nedat myšlence prostor, aby se v hlavě usadila. Nebát se jídla a nebát se toho, jak vypadáte. Být prostě sám sebou, nezapomínat mít se rád a starat se o sebe. Stále si musím připomínat, že už to umím a musím to dělat. Protože všechno dělám pro sebe, pro svoje zdraví a spokojený život.

Mnoho štěstí i vám na cestě k uzdravení!

Sama sebou, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.