V nemocnici jsem si pobyla čtyřikrát. I když to bylo stejné zařízení, stejní lékaři, jídlo i režim, pokaždé na mě léčba působila jinak. Já jsem byla pokaždé jiná. První dva pobyty v nemocnici jsem si odmítala přiznat, že jsem nemocná. Nechtěla jsem se vyléčit, vždyť nebylo z čeho. Okolí se mnou má prostě problém a všichni chtějí, abych byla hnusná a tlustá. To jsem si tehdy opravdu myslela a těšila se domů, až opět zhubnu vše, co jsem v nemocnici musela přibrat. Bez dosažení cílové váhy vás domů prostě nepustí.
Jakmile je jednou vaše tělo vystaveno dlouhému hladovění, hubne se potom opravdu rychle. Alespoň já to tak měla. Nabraná kila se později ztrácela rychleji, než když jsem hubla poprvé. Tehdy jsem z toho měla velkou radost. Bohužel to však byla také rychlá cesta k další hospitalizaci. Až během třetího, nejdelšího, půlročního pobytu v nemocnici se moje myšlenky začaly obracet správným směrem. Začala jsem toho mít prostě dost. Bylo to takové prozření, uvědomění z čista jasna, co tady sakra dělám, proč si takhle ubližuji, já přece nechci mít takový život!
Sama sobě jsem vnitřně pořádně vynadala a slíbila si, že začnu něco dělat, aby to už konečně skončilo. Začalo mě štvát, že se všeho bojím, že si nevěřím, vidím se hnusně. Nejsem sama sebou. Pouze přežívám a nežiju svůj život naplno, jak bych měla. Jsem tady zavřená a bez dovolení zdravotní sestry si nesmím dojít ani na záchod. Najednou se objevila neuvěřitelná touha všechno změnit. Všeho se zbavit, žít a vynahradit si promarněný čas strávený po nemocnicích.
Nebýt tlustá, ale mít sílu na život
A tak jsem se do toho pustila. Nebylo to jednoduché a mnohokrát jsem boj s nemocí v hlavě prohrála. Při posledním pobytu v nemocnici jsem už byla skutečně rozhodnutá, že je můj poslední. Zpětně to vnímám tak, že jsem se vše musela naučit od začátku. Uvařit si, nakupovat potraviny a oblečení, jíst před lidmi. Chodit do restaurace a stravovat se na dovolené.
Každá situace spojená s jídlem se pro mě stala výzvou, kterou musím překonat. U každého jídla jsem si opakovala, že prostě musím. Že nesmím věřit tomu, co mi hlava našeptává. Často jsem se i rozbrečela, jelikož jsem neunesla nával vyčítavých myšlenek. Ale nepřestávala jsem se snažit a to bylo nejdůležitější.
Víš, jak budeš vypadat? Tohle všechno sníš? Nevejdeš se do kalhot! Už teď jsi ošklivá, a budeš k tomu ještě tlustá… tlustá… tlustá… budeš tlustá! Nejez to, přibereš! To mi znělo hlavou u každého jídla. „Vy se toho jídla snad bojíte?“ zeptala se mě jedna cizí paní v hotelové restauraci, když jsem si třesoucí rukou brala rohlík k snídani.
Můj jídelníček byl velmi omezený. Kupovala jsem si stále ty samé potraviny, jedla to, z čeho jsem neměla strach. Pomaloučku jsem přidávala nové a další potraviny, u kterých jsem však vždy kontrolovala kalorickou hodnotu. Nikdo mi nemohl pomoct. Nikdo nemohl pochopit, co se odehrává v mé hlavě, jaké vnitřní boje sama se sebou každý den svádím.
Jaké úsilí pro mě obnáší dát si tři nebo dokonce čtyři jídla denně. Jaké to pro mě je, když chci, aby váha šla nahoru, ale zároveň se toho neskutečně bojím. Každý den jsem v hlavě nosila jen to, co budu jíst, jak asi vypadám, a školu. Na nic jiného – koníčky, zábavu, někam jít s přáteli, v klidu si přečíst knihu – jsem neměla sílu.
Pomoc na cestě
Pravidelně jsem navštěvovala psycholožku. Vystřídala jsem jich mnoho, až jsem konečně našla tu pravou, která mi sedla a pomohla ze všech nejvíce. Navštěvuji ji už pět let a stále nejsem připravená terapie ukončit. Říkám si, proč vlastně? Rozhodně se nestydím za to, že mám člověka, který mi pomáhá zvládat moje náročné myšlenky a občasné ataky úzkosti a strachu. Je to fajn a myslím si, že by si tuto potřebu měl přiznat každý.
Lidé v mém okolí se mě snažili chápat a pomáhat mi. Někdy mi však jejich úzkostná péče a hlídání spíše ubližovaly. Chápu, že o mě měli strach, obzvláště po tom všem, co se mnou zažili. Ale někdy už toho bylo prostě moc! Cítila jsem se jako ve vězení, jako zvířátko v kleci pod neustálým dohledem.
Ve svých osmnácti letech jsem se cítila jako malá slabá holčička, nikoli jako téměř dospělá žena, která by měla žít svůj vlastní život. „Kolik jsi toho snědla, kolik vážíš, nezhubla jsi, mně se zdáš hubenější…“ Bylo to strašné a trvalo opravdu dlouho, než mi okolí začalo věřit a přestalo mě tolik hlídat.
Velice mi pomohl pocit zodpovědnosti. Začala jsem chodit na brigády a zažila pocit, že jsem slabá. Že nemám sílu, kterou na práci mít potřebuji. Naskytla se možnost bydlet sama a s chutí jsem toho využila. Opět jsem zjistila, že nemám sílu, abych unesla nákup nebo uklidila byt. Neměla jsem sílu ani na ruční brzdu v autě. To všechno se stalo dalšími motivacemi, abych jedla a zesílila. Největší motivací pak bylo odmaturovat a dostat se na vysokou. Vůbec jsem si nevěřila a šprtala se jako blázen.
Přijetí na vysokou, studium psychologie a bydlení na koleji mi konečně pomohly začít si věřit a zbavit se pocitu, že jsem hloupá a k ničemu. Ale trvalo to, než jsem se tohoto pohledu na sebe skutečně zbavila. Naučila jsem se být na sebe pyšná, odměnit se nebo se pochválit.
Bydlet na koleji bylo samo o sobě velkou výzvou. Strašně moc jsem se bála vařit, jíst před lidmi, bydlet s někým cizím. Ale zároveň jsem toužila zbavit se všech strachů a pochybností. Určitě si říkají, že jsem tlustá a ještě se cpu. Myslí si, že jsem žrout. Budu jim připadat trapná a hloupá. Na střední mě tyto myšlenky provázely často, v průběhu vysoké školy jsem se jich konečně zbavila.
Časem jsem také přestala kontrolovat kalorickou hodnotu potravin, kolik jsem toho snědla, zda to bylo či nebylo dietní. Toužila jsem mít energii na obyčejný život, na školu, cestování nebo nové kamarády.
Nový život
Až po čase mi došlo, co všechno je pryč. Že je hlava najednou čistá a lehká. Že zvládám, z čeho jsem dříve měla strach. Jídlo, bydlení na koleji, zkoušky… všeho jsem se bála, ale žádná z mých obav se nikdy nenaplnila. Všechno jsem zvládla a toto uvědomění mi pomohlo získat zatím jen malé sebevědomí.
Pobyty v nemocnici se staly pouze vzpomínkou, strašákem a motivací. Zpětně si uvědomuji, že mi žádný pobyt v nemocnici v boji s anorexií nepomohl. Největší boje jsem sváděla až po poslední hospitalizaci. A i když se rodina a lékaři snažili pomoct, byl to můj boj. Pokud vy nechcete, nikdo vám nepomůže. Nikdo neví, co se děje ve vaší hlavě a co potřebujete překonat.
Nemocnice mě pouze nakopla, abych se svým životem začala něco dělat a skoncovala s rolí pacienta. Pozitivní vztah k jídlu, váze nebo svému tělu jsem tam opravdu nezískala. Jídlo jsem nenáviděla při každé hospitalizaci. Na rostoucí váhu a své tělo jsem se nemohla ani podívat.
Došlo však ke zlomu v tom, že jsem nakonec domů neodcházela s touhou znovu hubnout a nic nejíst. Rozhodla jsem se váhu si držet, pokud možno v nějakém zdravém rozmezí, jíst a vařit si podle svého. Začala jsem s dietními zdravými jídly, po kterých jsem však nehubla a dokázala fungovat. A postupem času se můj jídelníček rozšiřoval, obohacoval a přešla jsem k běžnému zdravému stravování.
Ano, jsou jídla, která stále nejím. Uvědomuji si, že jsem z nich nepřestala mít strach, nebo mi připomínají nemocnici, kdy jsem je jíst musela. Nejde však o žádné velké omezování a s chutí si dávám mnoho, mnoho jiných dobrot. Myslím si, že bez smaženého sýra se rozhodně přežít dá. Dnes jsem vegetariánka, jím zdravě, čas od času si dopřeji, sportuju, mám sílu na práci i zábavu, miluju italskou kuchyni, své tělo vidím hezky, mám se ráda, více si věřím a snažím se být sama sebou.
Mám potřebu napsat, že vnímání pobytu v nemocnici je pouze mé, osobní. Jsou slečny, kterým pobyt v nemocnici zachránil život. Na každého má léčba jiný vliv, pomůže více nebo méně. Někdo se dokáže zcela vyléčit a jíst úplně všechno. Někdo se rozhodne vydat jinou cestou, podobnou té mojí.
V příštím, závěrečném článku uvedu další životní milníky a motivace, které mi pomohly k uzdravení: Uzdravení těla i mysli
Sama sebou, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
