K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

V každém tikají vnitřní stopky

Proč je měsíc pro dítě delší než pro starce? To je snadná otázka. S minutami a hodinami je to těžší.

Radek John

Radek John

12. 3. 2012

Proč se nám často zdá, že stejný časový úsek, měřený pomocí hodin, trvá odlišnou dobu? Starým lidem zase utíká čas rychleji v rozměru měsíců a let. V rozměru minut a sekund může naopak zpomalovat.

Všimli jste si někdy, jak se mění rychlost plynutí času? Nemám teď na mysli relativistické efekty, jako je zpomalování hodin v pohybujících se tělesech nebo vlivem gravitačního pole. Ty totiž za běžných okolností musí brát v úvahu snad jen konstruktéři systémů GPS. Mluvím o nudných přednáškách nebo čekání ve frontě, jež trvá celou věčnost, a o hodinách strávených ve společnosti dobrých přátel, které jako by utíkaly závratnou rychlostí. Pamatujete si, jak jste jako děti nemohli pochopit, když vám dospělí řekli, ať jen „chvilku“ počkáte, než vypijí kávu? Přitom to trvalo deset minut! Tak dlouhá doba se tehdy zdála k nevydržení.

Nejjednodušší způsob, jak vysvětlit zrychlování času s věkem, by se asi dal označit jako aritmetický. Když jsou člověku dva roky, představuje pro něj rok dobu, jež se rovná polovině jeho dosavadního života. Pro tříletého už je to třetina. Pro dvacetiletého dvacetina, pro šedesátiletého šedesátina a tak pořád dál. Relativní délka každého časového úseku se ve srovnání se zbytkem života neustále zkracuje. Kdybychom žili věčně, neznamenal by pro nás čas skoro nic.

Lidé s dobrou pracovní pamětí mají delší i úsek zdánlivé přítomnosti, proto jim čas plyne rychleji. Do stejného úseku měřeného hodinami se jim vejde méně „přítomností“.

Tenhle jednoduchý popis ale nestačí k objasnění další stránky věci, o níž často píše například známý britský spisovatel Terry Pratchett. Zatímco jednotlivé roky utíkají starým lidem jako splašené, přítomné okamžiky se jim zdají naopak delší. Potvrdil to v devadesátých letech minulého století americký psycholog Peter Mangan. Požádal skupinu lidí okolo dvaceti a skupinu lidí mezi šedesáti a osmdesáti, aby odhadli tři minuty. Průměr první skupiny byl tři minuty a tři sekundy, průměr druhé tři minuty čtyřicet.

Vnitřní stopky

Na vnímání času je zajímavé, že pro ně nemáme žádný specializovaný smysl. Světlo vnímáme pomocí zvlášť přizpůsobených buněk rozmístěných na sítnici. Zvuk pomocí jiných buněk ve vnitřním uchu a tak dál. Čas bychom nejspíš vnímali, i kdyby nás někdo od našich smyslů odpojil. Stačilo by pozorovat své vlastní myšlení.

Zkuste si představit, jak by vypadalo vaše myšlení, kdyby někdo vypnul vaše vnímání času. Já jsem to vzdal.

To neznamená, že by vnímání času nemělo hmotný podklad. Generátorem času, jakýmsi „pacemakerem“ našeho mozku, je suprachiasmatické jádro, jež i bez kontaktu s vnějším světem tiká dál, i když s mírně delší, tzv. volně běžící periodou. Náš subjektivní den by pak měl asi 25 hodin. Podle zhruba deset let starých výzkumů jsou pro vnímání času důležité z evolučního hlediska prastaré struktury, zvané bazální ganglia, a několik dalších oblastí v mozkové kůře.

Jestli chcete, můžete si vyzkoušet drobné myšlenkové cvičení. Zkuste si představit, jak by vypadalo vaše myšlení, kdyby někdo vypnul vaše vnímání času. Já jsem to vzdal. Filozofové používají pojem zdánlivá přítomnost. Mělo by jít o krátký časový úsek, jejž dokážeme okamžitě a nepřetržitě vnímat. Zdánlivá přítomnost je něco jiného než přítomnost skutečná, která by z definice neměla mít žádné trvání. Dala by se ztotožnit s kapacitou krátkodobé paměti. V té se lidé navzájem liší, což dál nahrává představě subjektivního času.

Úloha pozornosti

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Vědci přišli s teorií, podle níž pozornost řídí subjektivní vnímání. Každý z nás má v hlavě zdroj časového signálu. Navíc musí existovat i nějaké další zařízení, jež signál registruje a měří tak čas. Přesnost měření však ovlivňuje výpočetní kapacita, již mu člověk může věnovat. Pokud se současně s měřením zabývá i nějakým dalším úkolem, výpočetní kapacita klesá a společně s ní klesá i přesnost měření času.

Výpočetní kapacita souvisí s pamětí. Psychologové obvykle rozlišují mezi pamětí krátkodobou a pracovní. První by měla sloužit k podržení čerstvých informací před zápisem do paměti dlouhodobé, druhá navíc i k manipulaci s nimi (například nejen zapamatovat si řadu čísel, ale i je třeba odříkat pozpátku). Obojí si je blízké. Lidé s dobrou pracovní pamětí mají delší i úsek zdánlivé přítomnosti, proto jim čas plyne rychleji. Do stejného úseku měřeného hodinami se jim vejde méně „přítomností“. Když se paměť zhorší, třeba kvůli stárnutí, zpomalí se i subjektivní čas. Něco jiného se však stane, pokud ji zatížíte.

Američtí psychologové James WoehrleJoseph Magliano dali zhruba stovce studentů za úkol kontrolovat jednoduché součty na papíře. Úkol měl trvat určitou dobu, kterou měli studenti sami odhadnout bez použití hodinek. Odhad jedinců s lepší pracovní pamětí byl v průměru o něco delší, což znamená, že jim čas plynul rychleji. Podle Woehrleho a Magliana totiž dokázali kontrole výpočtů věnovat větší část své myšlenkové kapacity, což omezilo výkon dostupný pro měření času. Takže jestli si chcete prodloužit život, řešte problémy.

Článek vyšel v týdeníku Reflex.

Diskuse 0